Tagged: vlastnictví

Manifest třídní justice


Jak praví klasik, právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon. Soudce je potom, kdo pod maskou nezávislosti toto právo aplikuje. Bylo tomu tak v padesátých letech a je tomu tak i nyní, jak ukazuje rozsudek nad squatterem z Cibulky, v němž soudce-kazatel pravil takto:

Přičemž oprávněnou dispozicí s tím majetkem je nepochybně i to, pokud se vlastník rozhodne nechat majetek ležet ladem. V rámci toho samozřejmě dochází k těm smutným situacím, kdy tedy nějaký majetek takto může zchátrat, nicméně nikde není dána povinnost majetek využívat účelně, takové doby tu byly a myslím, že nikdo soudný v demokratické společnosti nemůže žádat, aby taková povinnost byla nastolena.

Pan soudce je nepochybně perspektivní režimní kádr se smyslem pro třídní spravedlnost: vlastník může vše, vlastníkovi nesmí nikdo nic. Kampak se asi panu soudci ztratil Článek 11 odst. (3) LZPS, kterou pan soudce argumentuje? Možná do kolonky „nehodící se škrtněte.“ S takovouhle „demokracií“ běžte, vaše ctihodnosti, laskavě do tmy. Já raději zůstanu u té skutečné, ve které ani vlastní nemůže vše a i vlastník musí něco respektovat. Pokud se to tedy ještě smí.

Kup si svoji babičku


Perverzní problémy mívají perverzní řešení. Na americkém jihu například existovali i černí otrokáři:

Podle něj [Woodsona] se většina černošských otrokářů stala otrokáři prostě proto, že si koupili své rodinné příslušníky, což bylo ve své době neskonale snazší, než z nich z nich učinit svobodné občany.

(prof. Paul von Blumen)

Vlastním, tedy jsem


Také vám pojem vlastník či majitel evokuje někoho, kdo něco získal koupí, dědictvím, privatizací, atd. prostě jakkoliv jinak, než vlastní prací? A že předmět vlastnictví lze libovolně zcizit, aniž by to na podstatě věci cokoliv zásadního změnilo? Mně tedy ano a proto mi připadá nepatřičné, když se píše nebo mluví o majitelce medaile či vlastníkovi diplomu. Jak medaile, tak diplom totiž patří tomu, kdo je získal, a jsou ze své podstaty nepřenositelné. Medaili sice můžete prodat v aukci, ale pořád to budete vy, kdo ji vyhrál, diplom si sice můžete koupit v Plzni nebo prodat v Kyjevě, ale pořád to budete vy, kdo příslušné vzdělání (ne)získal. Diplom či medaile je věc, která patří vám a k vám, jenže pokud se hovoří o jejím vlastnictví – což je myslím produkt ekonomismus, protože dříve nic takového nebývalo – tak se tím dává najevo, že se s ním může obchodovat. Možná jsou zoufale nemoderní, ale skutečně si myslím, že medaile by se měly vyhrávat, a ne kupovat.

Zaslepenost vlastnictvím


Dobrou ukázkou toho, jak koncept superiority vlastnictví determinuje a omezuje množinu přípustných řešení, nabízí noticka Pravidla NASA možná pomohou zachovat a chránit lunární minulost v posledním čísle NG, která se týká ochrany památek (stopy v prachu, vlajky, přístroje), které na Měsíci zanechaly mise Apollo:

To vše by případně mohli poškodit budoucí výzkumníci. Oficiální ochrana těchto míst v rámci UNESCO nepřichází v úvahu, jelikož Měsíc nemá žádného vlastníka.

Za likvidační hrozbu je zde dogmaticky označováno něco, co je ve skutečnosti jedinečnou příležitostí – absence vlastníka. Nemá-li totiž Měsíc žádného vlastníka, znamená to, že neexistuje nikdo, kdo by mohl chtít dovést své vlastnické právo – tedy absolutní panství nad předmětem vlastnictví – až do krajnosti, jíž je zničení věci, protože i to patří k právům vlastníka. Absence vlastníka neznamená, že si s danou věcí může kdokoliv dělat cokoliv, v takovém případě by totiž jako vlastník vystupoval každý, absence vlastníka znamená, že s danou věcí nemůže dělat nikdo nic, rozhodně ne bez konsensu s ostatními, kteří na dané věci mohou mít zájem. Dokud nebude Měsíc soukromý, je před lidmi v bezpečí. Největší nebezpečí pro něj plyne z toho, že jak je vidět, lidé neumějí uvažovat jinak, než v intencích vlastnického systému.