Tagged: USA

Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Jen mrtví se dočkají konce války


Ať už jste doufali, že s nástupem Donalda Trumpa USA změní, nebo jste se toho naopak obávali, můžete zůstat v klidu. USA se nemění, USA jsou stále stejně panovačné, pokrytecké a agresivní impérium, jakým vždycky byly. Dokázaly to právě teď vojenským útokem na Sýrii pod záminkou chemického útoku syrského režimu proti civilistům v Idlibu.

Celý příspěvek

A najednou to jde


Nově instalovaný řádně zvolený americký prezident Trump vydal jakýsi dekret proti migraci, na kterém ještě ani pořádně nestačil oschnout inkoust a už mu ho kterýsi americký soud pozastavil (a výhledově asi i zruší). A najednou to jde. Proč to nemohlo jít dříve, když američtí prezidenti nařizovali invaze, okupace, násilné intervence nebo mučení? Ta rychlost a důslednost v případě de facto prkotiny, která se týká jen lidí, kteří vědí, že do USA chtějí a že nejsou američtí občané, a laxnost v případě fatálních zásahů do životů nevinných a nezúčastněných o americké společnosti mnohé vypovídá. Ale třeba, když to jde teď, půjde to i příště.

Velké červené tlačítko


Kdybychom žili v dokonalém světě – a nemusel by být vlastně ani dokonalý, úplně by stačil příčetný – tak by americký prezident před tím, než zmáčkne to příslovečné velké červené tlačítko v jaderném kufříku, musel mít povinnost vykonat něco, čím se k tomu kvalifikuje. Ne vyhrát volby, ale třeba zabít toho mariňáka, který ten kufřík nosí, říct třikrát za sebou tři sta tři a třicet tři stříbrných stříkaček, nebo cokoliv jiného, čím by dokázal, že je hoden zničit svět, nebo co by ho alespoň zdrželo. A samozřejmě nejenom americký prezident, ale i všichni ostatní prezidenti, generálové a výkonní praporčíci, co ji po světě běhá.

Bohužel, náš svět není nejenom dokonalý, ale ani příčetný, takže americkému prezidentovi ke zničení světa (nenechte se zmást tím, že tomu bude spolu s dalšími hlupáky říkat záchrana) stačí jen ty volby a tlačítko. Soudím tak alespoň podle toho, že v americkém Kongresu čerstvě leží návrh zákona, podle kterého by nově prezident USA musel mít ke zmáčknutí velkého červeného tlačítka souhlas Kongresu v podobě vyhlášení války (tedy z pohledu současné praxe americké zahraniční politiky – a válka je, jak víme od Prušáků, pokračování politiky jinými prostředky – něčeho archaického a překonaného).

Čili zatím ho mít nemusí. A vzato do důsledků, obejde se bez něj i potom, protože důležité je to tlačítko, ne ten souhlas. Ale alespoň formálně vzato by svět s takovým zákonem byl o něco příčetnější, než je ten současný, kde má jeden člověk takovou moc ničit, aniž by měl možnost a povinnost stavět.

3… 2… 1… Trump!


Tak to začalo. Donald Trump se stal 45. pátým prezidentem USA. Nikdo ho nezastřelil, nikdo ho nezastavil. Nechali ho kandidovat, nechali ho zvítězit, nechali ho inaugurovat.

A chléb je přesto stále stejně drahý, tráva stejně zelená a venku pořád mrzne, jako kdyby se nic nestalo.

Protože se zase až tak moc nestalo.

Celý příspěvek

Zhrzená rusofóbie


Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se  v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.

Vliv Ruska volby v USA


Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.

Donald Trump nastavuje zrcadlo


Těžko hledat otřepanější klišé, než je „nastavování zrcadla“, ale jsou situace, kdy se nic výstižnější nenabízí. Například figura amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, který není  zajímavý ani tak sám o sobě, jako reakcí společnosti, tím, jaké obavy, tužby a naděje do něj lidé projikují, či společenská nálada, již katalyzuje. K tomu několik porůznu sebraných postřehů:

Celý příspěvek

Pozor na dvojakost velmocí


Člověk, který byl přímo v „pekelné kuchyni“, určitě ví, o čem mluví. Tak jako Karel Köcher, údajně jediný sovětský „krtek“ v CIA, když vysvětluje v rozhovoru na DVTV, proč pracoval pro SSSR (což Drtinová není vůbec schopná probrat a pořád Köchera tlačí k tomu, aby přiznal, že byl zrádce a zločinec). Příslušná pasáž začíná na stopáži cca 7:55 a trvá zhruba 3 minuty:

U velmocí existuje podvojnost (rozporná dvojznačnost) mezi domácí a zahraniční politikou. Země, která třeba doma utlačuje opozici nebo porušuje lidská práva se nutně nemusí chovat takovýmto způsobem na mezinárodní scéně. A naopak země, která má na domácí scéně značné demokratické záruky, se může na zahraniční scéně chovat přesně opačně, že potlačuje svobodu jiných národů a zemí. (…) V Sovětském svazu probíhal ten proces, kdy sice doma byl autoritativní režim, ale co do zahraničí se zmírňoval a hledala se dohoda, zatímco ve Spojených státech to bylo přesně naopak.

– Utlačovaly Spojené státy jiné země?
– Strašně. Ale způsobem, který u nás vůbec není znám. Oni to třeba nedělali přímo vlastními vojáky, ale vycvičili místní jednotky, zabijáky, atd., kteří pak likvidovali opozici.

Od těch dob se nic k lepšímu nezměnilo, všechno je naopak ještě horší a intenzivnější.

Zajímavé jsou ovšem i další pasáže, například když mluví o tom, jak za Reagana došlo ke změně americké jaderné doktríny z primárně obranné na čistě agresivní, připouštějící jaderný útok, či když mluví o tom, jak na předání moci Chartě a zvolení Havla prezidentem bylo Gorbačovovo přání a on sám tento vývoj předvídal již v roce 1987.

Demokratický deficit úřadu prezidenta USA


Ať už nastávají prezidentské volby v USA vyhraje kdokoliv, bude trpět stejným demokratickým deficitem, jako jeho předchůdci. A tím teď nemyslím systém volitelů, ale skutečnost, že prezidenta USA volí pouze občané USA, přestože USA se vměšují do záležitostí celého světa, což považují to nejen za svoje právo, ale přímo za svoji povinnost. Budiž, potom by ale měly mít souhlas dotčených, demokratický souhlas, a ten se nejlépe vyjádří volbami. Neměl-li by tedy být úřad amerického prezidenta zatížen silným demokratickým deficitem, měly by USA buď k volbám přizvat i zbytek světa, o němž se v nich rozhoduje, a nebo, protože celosvětové volby jsou ideologický i logistický oříšek, upustit od své snahy být celosvětovým hegemonem. A protože se s pravděpodobností hraničící s jistotou nestane ani jedno, ani druhé, bude i nadále prezident USA de facto diktátor.