Tagged: Sýrie

Jen mrtví se dočkají konce války


Ať už jste doufali, že s nástupem Donalda Trumpa USA změní, nebo jste se toho naopak obávali, můžete zůstat v klidu. USA se nemění, USA jsou stále stejně panovačné, pokrytecké a agresivní impérium, jakým vždycky byly. Dokázaly to právě teď vojenským útokem na Sýrii pod záminkou chemického útoku syrského režimu proti civilistům v Idlibu.

Celý příspěvek

Aleppská vina


Neseme díl viny, i když si ji nepřipouštíme, říká k osudu syrského Aleppa ve svém komentáři Martin Fendrych.

Má pravdu.

Mýlí se.

Má pravdu v tom, že na hrůzách v Aleppu máme svůj díly viny i my, kteří se tamní války přímo neúčastníme a jenom ji s malým či menším zájmem z bezpečné vzdálenosti pozorujeme.

Ale mýlí se v zásadně v tom, že jsme vinni nečinností, že naše vina spočívá v tom, že jsme dávno před hrůzami v Aleppu nepřinesli podobnou hrůzu do Damašku ve snaze svrhnout Assada, nebo že jsme málo podporovali džihádisty v boji proti němu. Naopak jsme vinni právě tím, že jsme je přímo i nepřímo, více či méně, materiálně i morálně podporovali. Nejsem vinní tím, že jsme válku nerozhodli ve prospěch jedné strany, jsme vinni tím, že jsme stranili povstalcům a nezajímali se o to co, proč, jak a v čím zájmu dělají.

Jedenáctá lež o syrském konfliktu


Kromě těch deseti již zmiňovaných lží o syrském konfliktu je tu i lež jedenáctá (zdroj):

Válka nezačala, když vláda Bašára Asada na jaře 2011 zakročila proti demonstrantům. Tato verze událostí jsou zamlžovací plané žvásty. Válka začala v roce 2009, kdy Asad odmítnul katarský plán na přepravu plynu z Kataru do EU přes Sýrii. (…) Potrubí Katar/Turecko by mohlo dát sunnitským královstvím Perského zálivu rozhodující dominanci na světových trzích se zemním plynem a posílit Katar, amerického nejbližšího spojence v arabském světě… V roce 2009 Asad oznámil, že odmítne podepsat dohodu umožňující vést potrubí skrz Sýrii „k ochraně zájmů našeho ruského spojence“… Dále Asad rozzuřil sunnitské monarchy v Perském zálivu tím, že podpořil Ruskem schválený „islámský plynovod“ vedoucí od iránských plynových polí přes Sýrii a do přístavů v Libanonu. Islámský plynovod by z šíitského Iránu udělal hlavního dodavatele evropského trhu energií místo sunnitského Kataru, a výrazně by tak zvýšil vliv Teheránu na Středním východě a ve světě…

Tajné depeše a zprávy amerických, saúdských a izraelských tajných služeb naznačují, že v okamžiku, kdy Asad rychle zamítnul katarský plynovod, došli vojenští a zpravodajští plánovači ke shodě, že vyvolání sunnitského povstání v Sýrii ke svržení nespolupracujícího Bašára Asada je proveditelnou cestou k dosažení společného cíle dokončení plynového propojení mezi Katarem a Tureckem. V roce 2009, jak uvádí server Wikileaks, brzy po Asadově odmítnutí katarského plynovodu, začala CIA financovat opoziční skupiny v Sýrii.

 

Sýrie – nepřípustné otázky, nežádoucí odpovědi


Moc dobře se ptá Václav Hořejší:

Neustále se mi ale do mysli, přes usilovnou snahu o vytěsnění, vkrádá otázka: jak se toto hnusné počínání vlastně liší od toho, k čemu docházelo během druhé světové války nejen ze strany nacistického Německa (letecké a raketové ničení Londýna a Coventry, vyhlazovací koncentrační tábory), ale i ze strany spojenců (Drážďany, Hamburk, spousta dalších německých měst, Hirošima, Nagasaki)?

Jak to, že spojenecké letce a jejich velitele, kteří cílevědomě masově zabíjeli německé a japonské civilisty, vyznamenáváme jako hrdiny, kdežto Asad a spol. jsou odpornými padouchy? Jak to, že stejně jako se pohoršujeme nad tím, co provádí syrská armáda, necháváme bez komentáře to, co provádí v Jemenu saudskoarabské letectvo?

Jak to, že v učebnicích dějepisu (zcela správně) odsuzujeme účelově zinscenované události jako požár Reichstagu v roce 1934 nebo „gliwický incident“ v roce 1939, zatímco mlčíme o „tonkinském incidentu“ ve vietnamské válce?

Ale jak je možné, že krátce po vypuknutí syrské krize začaly mnohé demokratické (USA, Turecko, Francie) i zcela nedemokratické (Saudská Arábie a spol.) země zcela otevřeně vojensky podporovat povstalce proti mezinárodně uznané syrské vládě? Není to snad úplně stejné, jako když Rusko začalo podporovat východoukrajinské separatisty?

Vlastně úplně stejně se ptám já sám a úplně stejně bychom se měli ptát my všichni. Ale neptáme a právě proto se někteří musí ptát marně a zoufale stále dokola.

Schválně, napadají vás někoho nějaké odpovědi, jejichž podstatou nebude pokrytectví, imperialismus (čili civilizační rasismus) nebo postulát, že co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi? (A kdo je tady za vola, to snad nemusím ani psát.)

Rusové se stahují ze Sýrie


Včera ruský prezident Putin poněkud zaskočil Západ (a zřejmě i syrského prezidenta Assada), když oznámil začátek stahování ruských sil ze Sýrie. Ale je to skutečně takové překvapení? Rusové přeci od začátku deklarovali, že jejich intervenci v Sýrii je co do času i cílů omezená. Teď tedy jen dodrželi to, co řekli, že udělají, prohlásili cíle za naplněné a začali se stahovat. Do světa tak nejen vyslali signál, že co řeknou, to platí a že jejich trpělivost není nekonečná, ani když jde o spojence, ale zároveň se tak vyvlékli z pasti vleklé války a druhého Afghánistánu (což je něco, co se Západ přes své neustálé vojenské avantýry ještě nenaučil) a odpovědnost za následující vývoj v Sýrii přehráli na Západ, aniž by zaznamenali vážnější neúspěch. Prostě to udělali (zase) chytře. Je ovšem také pravda, že problém v Sýrii ještě vyřešen není a že ruské stažení může situaci značně zkomplikovat (a nebo také odblokovat, pokud donutí Assada jednat). Pokud byste si ovšem raději přečetli něco o tom, že Rusové ze Sýrie vlastně s hanbou, ano přátelé s hanbou utíkají a vůbec jsou to parchanti, tak doporučuji Dolejšího, na toho je v tomto směru spolehnutí.

Odkud vichr války vane


Karel Dolejší z Britských listů sepsal další ze svých protiruských opusů, ve kterém varuje před eskalací v Sýrii, za kterou ponese Rusko odpovědnost tím, že nepřestává překážet plánům NATO a drží padnout Assada. Ve své zaslepenosti pan Dolejší nějak nepostřehl, že všechny argumenty, kterými se snaží před Ruskem varovat, ve skutečnosti ukazují na někoho úplně jiného.

Celý příspěvek

Rozhovor s Bašárem Asadem


Česká televize pořídila a odvysílala rozhovor se syrským prezidentem Bašárem Asadem, který je zcela výjimečný tím, jak profesionálně je veden. Zřejmě i to je jedna z příčin, proč se stal terčem standardní diskreditační kampaně, která mu vyčítá naopak neprofesionalita a servilitu (za kované a uvědomělé kritiky všechny stačí zmínit šéfkomentátora Aktuálně.cz Jana Lipolda).

Celý příspěvek

Na prahu války


Výborný komentář k aktuálnímu dění zveřejnil Vlk na Kose; sám bych asi nenapsal nic jiného ani lepšího. Chtěl bych dodat jen jednu věc, a protože komentáře nejsou u toho postu povoleny, okomentuji to zde u sebe. Jde o ten to odstavec (redakčně upravený):

Mimochodem Rusko už nevratnou ztrátu prestiže včera v  tom incidentu  – utrpělo!  Su 24 byl sestřelen tureckou raketou. Původní informace tvrdili, že šlo o střelu z pozemního raketového systému, ale už jsou jiné, které tvrdí, že šlo o odpal z turecké F16.  Nejméně posledního půl roku jsme byli zásobováni informacemi, že  Rusko je momentálně lídrem v  tzv. radioelektronickém boji a že je schopno vyřadit radary a naváděcí  prostředky jakéhokoli protivníka, či lépe – oslepit jej. F 16, navíc turecká, není žádný poslední výkřik letecké a raketové techniky. Údajně si Rusko za pomoci pozemních stanic a ve vzduchu neustále patrolujících Iljušinů s elektronickou rušící výbavou mělo vytvořit doslova bublinu nedotknutelnosti.  A  nyní hladký sestřel!  Prostě ztráta prestiže pro ruskou vojenskou techniku jako hrom!

Já jsem totiž přemýšlel nad tím samým, protože to byla jedna z prvních věcí, která mne napadla – a došel jsem k jinému závěru: Co když měli Rusové rozkaz se nebránit a na Turky nestřílet, aby předešli eskalaci? Potom by to neznamenalo ztrátu ruské prestiže, ale naopak její posílení, protože by tak ukázali zdrženlivost a zodpovědnost, která Turkům (a proto tranzitivně celému NATO chybí). Zbývá otázka, proč se tím Rusové zatím nepochlubili, ale to může být proto, že tuší, že by to nikdo neocenil (ani na Západě, ani v Rusku), nebo proto, že to nebylo nařízení z Moskvy, ale iniciativa pilotů a jejich velitelů. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy ruští vojáci zachránili svět tím, že při práci přemýšleli a nepostupovali striktně podle předpisů.