Tagged: společnost

Vítejte v postfaktickém světě


Tohle slovo postfaktický je letos v módě, ale nikoliv proto, že umožňuje elitám ventilovat frustraci ze ztráty (dez)informačního monopolu, ale naopak proto, že jim umožňuje ji zakrývat a předstírat, že dříve byly obsahy (sic!) objektivní a lidé se rozhodovali racionálně na základě faktů, zatímco dnes převládají emoce. K tomu napsal moc pěkný text s názvem Vstupujeme do věku lhářů? Tomáš Urban, který do něj sice musel vložit povinný protiruský osten, když je z toho Člověka v tísni, ale moudře ho dal až nakonec, takže nezkazil zbytek, který stojí za to přečíst.

Celý příspěvek

Nemocná žena za pultem


Z hygienického hlediska asi není úplně nejlepší praxe, když v krámě obsluhuje nemocná prodavačka, tím spíše jde-li o prodejnu lahůdek. Ale může jí to někdo vyčítat, když jejími vlastními slovy „první tři dny na nemocenské nedostane ani korunu a potom čtyři tisíce za měsíc a to nestačí ani na nájem„? A našetřit si při platu prodavačky samozřejmě nemá z čeho. Může někdo po druhém spravedlivě požadovat, aby zůstal nemocný doma a riskoval tak dluhy a bezdomovectví? Chyba není v té prodavačce, která jde nemocná prodávat lahůdky, protože ona musí. Být nemocná je pro ni luxus, který si nemůže dovolit. Chyba je v systému nemocenského pojištění založeného na presumpci viny (předpoklad, že nemocný je flákač a simulant, má přednost před možností, že je doopravdy nemocný), který motivuje, a ve spoustě případů vyloženě nutí nemocné riskovat zdraví své i svých spoluobčanů.

S pravdou po funuse


Možná mám paměť chatrnou, možná selektivní, ale opravdu si nevybavuji, že by se někdy v minulosti disidenti hlásili k tomu, že byli agenty CIA, či se tím dokonce chlubili. Jestli si pamatuji dobře, tak se naopak vždy snažili vytvářet obraz toho, že jejich počínání, ústící ve státní převrat v roce 1989, bylo autentické, spontánní, založené na přání a podpoře společnosti a jejich cílem byla „svoboda, demokracie a lidská práva.“ Kdo tvrdil něco jiného, ten se je pouze snažil zdiskreditovat. Převrat se vydařil na výbornou, lidé ve své většině společenské změny přijali za své a protože byly „jejich“, tak hodili pochybnosti za hlavu a pasivně přijímali vše, co přinášely.

Takže jaká byla skutečnost, protože teď už se to říct může? Bez CIA by to nešlo. Chartě 77 pomáhali Američané i západní diplomaté, vzpomíná její „poštmistr“. Ať už byly počátky Charty 77 jakékoliv, její život byl životem agentů cizí moci. Cílem chartistů a disidentů, a tedy i Listopadu 1989, nikdy nebyla svoboda a lidská práva, jimiž se zaklínali, ta byla jen obal, který prodává, cílem bylo prosazování zájmů USA a rozšíření amerického dominia do střední Evropy.

Asi za to vůbec nestydí, mnoho dalších jim to bude schvalovat a podle zásad dvojího metru je za to i chválit. A ti stejní lidé, kteří se takto dostali k moci a zrealizovali své zájmy, nyní budou jiným – ano, myslím především Rusko – vyčítat, stejně fanaticky, jako budou obhajovat někdejší vměšování USA, že dělají totéž. A já dostanu vynadáno, že jim to nebaštím. Tak do mě, protože tuhle šlichtu já žrát odmítám.

Buď to StB dělala špatně, a pak to dělá špatně i BIS a CTHH a kdo ví, kdo všechno dnes bojuje proti ruským agentům a „agentům“, nebo nelze tehdejší StB nic vyčítat a je třeba uznat, že disidenti byli prostě cizí agenti, kteří si zaslouží svůj žold, ale nikoliv úctu.

V kapitalismu platforem


Na DR se objevil zcela zásadní text Mzda a sociální zajištění v kapitalismu platforem, který nepochopitelně zapadl; asi předběhl dobu.

Kapitalismus platforem znovu zpochybňuje vybojované pracovní standardy. Regulátoři bohužel otázku mezd a pracovních podmínek dosud zanedbávali. Samo pracovní právo musí prodělat zásadní změny.

(…)

Digitální platformy propojují nabídku a poptávku vytvářející trh. Rozšíření trhu do nových oblastí, ke kterému tímto způsobem dochází, sice může vytvářet různé nové příležitosti, ale zároveň to také podkopává tu klíčovou instituci, jejímž prostřednictvím naše společnosti zajišťují ochranu pracujících a stanovují jejich mzdu: zaměstnanecký poměr.

(…)

Většina transakcí zprostředkovaných přes platformy není ani zdaněná ani pokrytá sociálním pojištěním.

(…)

Evropské právo na ochranu hospodářské soutěže by nemělo bránit platformovým pracujícím, aby se organizovali.

(…)

Vzestup platforem tedy přináší celou řadu výzev a není zatím jasné, jak může být ve všech takto vznikajících oblastech zajištěna důstojná mzda a důstojné pracovní podmínky.

(…)

V praxi tak nestojíme před otázkou, zda platformy mají zůstat neregulované nebo ne, protože už jsme byli svědky toho, že si platformy vyvinuly samoregulaci vlastní. Otázkou spíše je, zda bude nové regulatorní prostředí odrážet zájmy pouze některých aktérů tohoto byznysu, nebo bude vytvářet rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných.

Plíživá rekatolizace


Všímám si toho již delší dobu, ale ještě jsem nepostřehl, že by se nad tím někdo pozastavoval, nebo proti tomu dokonce protestoval – českým veřejným prostorem obchází strašidlo plíživé rekatolizace. A nechodí jen tak na špacír, ale pilně se činí. Katolická církev je ve veřejném prostoru stále více přítomna. Představitelé kléru nechybí u žádné významnější státní záležitosti, u těch armádních jsou pak téměř povinní.

V rozhlase, televizi i dalších médiích, nejvíce ale v televizi, jsou náboženství a církve, opět s jasnou převahou té katolické, stále častěji přítomny jako samozřejmá a přirozená součást lidských životů; kritika se nevyskytuje. Tady zpráva o těžce pracujícím faráři (sic!), tam nový kostel, tady modlení, tuhle bohoslužba, o perfidních církevních restitucích ani slovo, zato řada více či méně nápadných náznaků, že bychom si měli církví vážit a že jsme jako společnost nějací divní, když jenom cca třetina populace věří v boha (přičemž jsou důsledně započítávání i všichni satanisté, new-age pomatenci a vegetariáni, aby číslo bylo co nejvyšší a nějaká forma spirituality byla přiřknuta co největšímu počtu lidí.

Vrcholem všeho je pak indoktrinace dětí v dětských (sic!) pořadech, která kulminuje v pohádkách, kde se aktéři modlí jenom pro modlení samo, zcela bez jakékoliv vazby na děj.

Jsem jediný, kdo to vidí? Jsem jediný, komu to vadí?

Progresívní amazonizace


Vzdejte se, budete amazonizováni, psal jsem tu před třemi (sic!) lety. A jak dokazuje reportáž Já, robot v Amazonu, amazonizace progresivně postupuje. Amazon, to jsou nízké mzdy (přitom na české poměry prý nadprůměrné!), přísnost na zaměstnance hraničící s nevolnictvím a regulace, regulace, regulace, regulace všeho a všech v míře, které může konkurovat snad jedině stát, a to ještě s odřenýma ušima:

Celý příspěvek

Slabé argumenty proti EET


Předesílám, že EET vůbec nepovažuji za nejlepší možné a jediné řešení problému daňových úniků při platbách v hotovosti, stejně tak ho ale na druhé straně za nástroj ďáblův a konec svobody a demokracie. Nepochybuji ovšem o tom, že určitě někde existují dobré a silné argumenty proti, nejsou to ale podle mě ty, kterých jsou plné internety.

Celý příspěvek

Zvůle projevu


Nejnovější pozdvižení na vsi vyvolal návrh skupiny poslanců na zavedení (chcete-li obnovení) trestného činu Hanobení prezidenta republiky. Hned se zvedla vlna nevole,  že by to bylo brutální omezení slova a projevu a masy aktivizovaných „pražských kavárníků“ začaly jako výraz občanské neposlušnosti na a důkaz toho, že si svobodu projevu vzít nenechají, prezidentovi hromadně spílat slovy nehledanými, takže bylo během pár hodin na sociálních sítích namrdáno, nakremlováno a načůrákováno víc, než v pajzlu IV. cenové skupiny za týden. Osobně si nejsem ani zdaleka jistý, že takový paragraf potřebujeme. že by nešly použít paragrafy již existující, čím si ale jistý jsem, že hulvátství není totéž, co svoboda projevu.

Proboha, co je tohle za lidi, že pro pocit svobody potřebují někomu sprostě nadávat? Jistě, i já občas kleji, že by se u toho i pohanský dlaždič červenal, ale nikdy si u toho nepřipadám svobodný, ba právě naopak, uvědomuji si, jak jsem spoutaný bezmocí a emocemi. Kdyby si ti bojovníci za záchranu svobody slova ten poslanecký návrh přečetli, tak by zjistili, že se tam nikde nepíše nic o tom, že by se prezident nesměl kritizovat, karikovat, parodovat, ba dokonce zesměšňovat, jen že se nesmí hanobit a rušit výkon jeho pravomoci, což chápu tak, že si z něj nesmíte dělat srandu při kladení věnců u hrobu neznámého vojína. Tedy zákaz něčeho, co slušní a vzdělaní lidé, za které se ti panikáři sami tak rádi prohlašují, nedělají.

Svoboda projevu je svobodou právě proto, že je omezená svobodou a důstojností druhého. Bez takového omezení nejde o svobodu, ale o zvůli. Ta masivní vlna volání po obraně svobody projevu není ve skutečnosti ničím jiným, než voláním po zachování zvůle projevu. Svoboda projevu ohrožena není, jen pseudosvoboda hrubé neslušnosti.

Bohatství západu a globální renta


Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)