Tagged: společnost

Bohatým jdou daně k duhu


Oblíbený mučednický mýtus bohatších lidí, živený zejména liberály všech druhů a barev, říká, že stát a daně ničí bohatším lidem prosperitu a kdyby jich nebylo, tak by ti bohatší měli všeho více za méně a v lepší kvalitě, protože by si to kupovali přímo za vlastní na volném trhu. Jak ovšem D. Prokop v článku Úvod do praktické sociologie: Rub a líc progresivní daně (to je ten článek, který jsem si přečetl až na Sealovo doporučení, ale dobře jsem udělal a vy byste měli také), tak realita je poněkud odlišná a složitější:

Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni.

Dvě poznámky ke střední třídě


Na iDnes vyšel před časem nezvykle kvalitní článek na téma střední třídy Je lékař s platem 70 tisíc střední třída? Experti nejsou zajedno který doporučuji přečíst celý, zejména různé definice střední třídy, mě z něj nejvíce zaujaly následují postřehy:

Střední třída ovšem není tak příjmově daleko, aby mohla žít z kapitálu jako vyšší vrstva. Podobně jako nižší vrstva je odkázána na příjmy z práce.

Vymezení střední třídy se navíc mění i z historického pohledu. Teoreticky by se měla „nafukovat“, protože nižší třída, kam obvykle patřili zejména manuálně pracující dělníci, se alespoň na Západě s přechodem k nové struktuře společnosti ztenčuje. Jenže americký marxistický ekonom Harry Braverman už před čtyřmi desítkami let dospěl k tomu, že všechno může být naopak. Většina rutinních úřednických zaměstnání snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Podle něj nastává opačný proces – „proletarizace“.

Společnost potřebuje vize


Jan Trnka v noticce Chybí nám utopie napsal přesně to, co bylo třeba napsat, a co jsem už dávno chtěl a měl napsat sám:

Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.  Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.

Nejsem tak chudý, abych mohl platit daně


Zákony neříkají jen co se nesmí a co se musí, vypovídají i o poměrech ve společnosti, o tom, jaké jsou i jaké by být měli. To samé platí o daních, neplní jen funkci financování státního rozpočtu, ale říkají i to, kdo komu vládne, v čí prospěch je společenské uspořádání a je-li spravedlivé. Proto by kupříkladu měla být daň z příjmu progresivní, aby bylo jasně řečeno, že platit daně, tj. financovat společnost, musí především ten, kdo může. Nikde přitom nestojí, že rozdíl pásem musí být 60% a nejvyšší sazba 80%, jde především o symbolickou hodnotu.

Jenže když nyní ČSSD v náhlém a nezvyklém záchvatu levicovosti vyhlásila plán na zavedení progresivní daně z příjmu, reakce byla, no… hysterická a jako vystřižená z manuálu pravicové argumentační konfekce: závist, trestání úspěšných a bla bla bla…chybělo už jenom volání po „spravedlivém“ degresivním zdanění či „spravedlivé“ dani z hlavy, ale to jsem možná jenom přeslechl.

Ti, kterým se progresivní daň nelíbí, protože se jich dotkne, i když bolet je nebude, se totiž umí a mohou ozvat, na rozdíl od těch, které bolí současný stav. Je to přesně jako v tom bonmotu, který jsem nedávno někde zahlédl, snad dokonce v angličtině a namířený proti Trumpovi, a který zněl zhruba takto: „Copak jsem chudý, abych platil daně“?

Konstrukce daňového systému je úhelný kámen společenské soudružnosti, na něm se nejlépe ukáže, kdo je kdo, kdo dokáže přijmout osobní odpovědnost za svět, v němž žije, a kdo se chce jen sobecky svést, pokud možno se slevou na úkor těch, kteří nemají tak silnou vyjednávací pozici, aby si nějakou vymohli.

Zkušenost ukazuje – a já očekávám, že se to potvrdí – že nejhlasitěji proti progresivní dani z příjmu budou ti, kteří o odpovědnosti mluví nejčastěji. Ti si totiž pod odpovědností vždy představují odpovědnost těch druhých, která je zbavuji povinností, nikoliv tu svoji, která jim povinnosti ukládá.

Demokracie bez dému


V nejmocnější zemi, která bude mít hlavní slovo při rozhodování o budoucnosti světa, probíhala prezidentská kampaň – a nejpalčivějším otázkám, jakým kdy lidstvo čelilo [vážná hrozba jaderné války s ekologická katastrofa], se naprosto nevěnovala pozornost. (…) Podle mě tu jde o jakousi nepsanou dohodu, že by se do fungování demokratického systému neměli zapojovat lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál. Nemyslím si, že jde o rozhodnutí vědomé, ale spíše implicitní, podvědomé, o jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět.

(Noam Chomsky: „Nejpalčivější problémy dneška nikdo neřeší“)

Juval Noah Harari (4) – síla a moc


V lidských společnostech nelze vysledovat korelaci mezi fyzickou silou a společenskou mocí. (…) Lidské dějiny učí, že existuje často inverzní vztah mezi fyzickou a společenskou mocí. Ve většině společností vykonávají těžkou fyzickou práci lidé z nižších sociálních tříd. Abyste uspěl v politice, příliš fyzické síly nepotřebujete, ale potřebujete tvořit silné koalice, k čemuž jsou třeba jisté sociální dovednosti.

Často se říká, že muži mají menší sociální dovednosti, než ženy. (…) Jak se tedy mohlo stát, že u druhu, jehož úspěch závisí zejména na společenské kooperaci, individua, která jsou prý méně schopná kooperovat a mají horší sociální dovednosti – muži – ovládají individua, jež jsou údajně kooperativnější a mají větší sociální dovednosti – ženy?

Juval Noah Harari (3) – budoucnost


Vzhledem k tomu, že lidé budou žít mnohem déle a svět, v němž budou žít, bude procházet stále častějšími a radikálnějšími zvraty, budou se muset tyto dlouhověké bytosti stále znovu přetvářet (…) jinak se stanou z hlediska pracovního trhu naprosto nadbytečnými. (…) To bude přinášet mnohem více stresu. A i dlouhověkost sama o sobě bude jeho zdrojem – čím déle bude člověk moci žít, tím méně bude ochotný riskovat. Lidé se stanou posedlí svým zdravím a vlastní bezpečností.

Lidé nebudou odcházet do důchodu v pětašedesáti letech a vyklízet pozice příští generaci s jejími novými idejemi a nároky, a co potom?

Možná, že až jednou budete žádat o práci, nebudete odmítnut proto, že jste gay, muslim či černoch, ale proto, že vy jste vy – protože se něco ve vaší DNA nebude algoritmu zamlouvat a vy nikdy nezjistíte, co to bylo.

Co bude pro 120letou ženu znamenat, že někdy, když jí bylo čtyřicet let,  porodila dvě nebo tří děti?

Přípravky, které budou prodlužovat lidský život, budou zřejmě nákladné a nebude k nim mít přístup všech osm miliard lidí na této planetě. Společnost na konci 21. století proto může být nejnerovnější v dějinách. Poprvé se může objevit reálná biologická – a slovo biologická zdůrazňuji – propast mezi třídami a zeměmi.

V následujících generacích se však lidstvo může opravdu rozštěpit do biologických kast. Může vzniknout vyšší třída lidí, kteří se promění v bytosti podobné bohům – a to také zdůrazňuji – a ta bude skutečně chytřejší, odvážnější a kreativnější, než všichni ostatní. A navíc bude žít mnohem déle.

V 21. století biotechnologie transformují svět. Nikde ale není psáno jak – není to předurčeno ani dějinnými silami, ani bohy.

Juval Noah Harari (2) – morálka


Založíte-li svou morálku na nějakém mytologickém příběhu nebo povídačce – o bohu, o lidských právech a tak podobně – nové vědecké objevy mohou tuto vaši morálku snadno podminovat. Jakmile zjistíte, že bůh či lidská práva jsou jen lidmi vymyšlené fiktivní příběhy, ztratíte základ svého morálního kodexu, a co pak?

Morálka přece může být založena jen na realitě – na realitě utrpení. Samozřejmě, že příčinou utrpení často bývají fiktivní příběhy o bohu, penězích či o národu, ale i pak je výsledné utrpení reálné a stejně reálné je osvobození se od takového utrpení. V mém pojetí morální jednání osvobozuje vnímající bytost od utrpení a nemorální jí ho zvětšuje. A vůbec nezáleží na tom, jak tato bytost vznikla a funguje. Pokud se někdy naučíme sestavovat vnímající roboty, kteří budou cítit bolest, pak bude jednání, jež jim působí bolest, stejně nemorální jako jednání, které působí bolest lidem nebo šimpanzům.

Začnete-li se pozorovat, naučíte se neubližovat jiným bytostem nikoliv kvůli zákazu nějakého boha, nebo proto, že vás potrestá společnost, ale protože když ubližujete jiným, ubližujete sami sobě.

Juval Noah Harari (1) – postřehy


V LN z 28.1.2017 vyšel rozsáhlý rozhovor P. Houdy s izraelským profesorem historie Juvalem Noahem Hararim nazvaný Homo sapiens zanikne a z lidí se stanou bohové, ve kterém mne zaujalo – a nejenom zaujalo, ale přímo rezonovalo s těmi mými – tolik myšlenek a postřehů, že jsem si je nejenom musel zapsat, ale rozhodl jsem se je rozdělit na čtyři části – tři tématické a tuto jednu obecnou, kterou tento miniseriál začíná.

Obrovským objevem, který spustil vědeckou revoluci, byla nevědomost. Moderní lidé si uvědomili, že o mnoha důležitých problémech života nic nevědí a že odpovědi nejsou ani v Bibli, ani v žádných jiných starověkých textech.

Můžete dál studovat mozek mikroskopy a fMRI skenery, jenže ten není, jak už jsem řekl, totéž, co mysl. A tak je holým faktem, že jedinou člověku dosažitelnou myslí je ta jeho.

Například v oblasti etiky liberálové říkají, že pokud cítíte, že vám něco působí požitek, máte to činit.

Dokonce bych řekl, že existuje celkem dobře rozpoznatelná korelace mezi sekularismem a mírumilovností.

Pokud se však rozhoduje společnost, kam nasměruje své omezené zdroje, pak nemůže přijmout hledisko žádného konkrétního individua. Musí vzít v úvahu řadu odlišných hledisek, včetně hledisek individuí, která budou žít za 50. let, ale dnes ještě nežijí.