Tagged: seriál

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Celý příspěvek

Generation Kill


Po Bratrstvu neohrožených a Pacifiku jsem si dal i Generation Kill (k vidění na HBO), válečný seriál zasazený do druhé války v Iráku (ještě jsem kdysi viděl Četu v akci z Vietnamu, ten také nebyl špatný, ale bylo to dávno před otevřením blogýsku). Generation Kill je opět řemeslně velmi zdařilý, ale opět nepřekročil stín americké mentality.

Celý příspěvek

Bratrstvo neohrožených


Když už jsem na něj u Pacifiku narazil, tak jsem si řekl, že se na Bratrstvo neohrožených také podívám. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si u každého dílu říkal, že tohle jsem přece už viděl, až jsem si to nakonec řekl u všech. Viděl, ale žádný zvláštní dojem na mě Bratrstvo neudělalo, když jsem to zapomněl. A to přesto, že řemeslně je to opět velmi vydařený počin a vyprávění, až na drobné škobrtnutí někde ve dvou třetinách (asi jiný režisér, což by se dalo ověřit, ale nestojí mi to za to), odsýpá a drží pozornost. Jenže co naplat, když je to konvenční vyprávění konvenčního příběhu o amerických hrdinech v uniformách na druhé evropské frontě Druhé světové války. Příběhu až barvotiskového, ve kterém jsou všichni američtí vojáci chytří, ukáznění a stateční a srabi, blbci, vyčůránci a sadističtí maniaci úplně chybí. V tomto ohledu byl Pacifik lepší, protože méně prvoplánový a ukazující alespoň něco nového, co případnou prvoplánovost kompenzuje.

Schválně jsem se u Bratrstva zaměřil na zobrazení Němců a opravdu – jsou to lidé. Zlí, lhostejní, nebezpeční, ale pořád lidé, že až zběsilost některých Američanů vůči nim vypadá přepjatě a nespravedlivě. (Viz právě zobrazení Japonců v Pacifiku.)

V jistém směru ale může Bratrstvo korigovat i pohled na působení amerických vojáků v Evropě: minimálně pro prvosledové jednotky to až do jara 1945 nebyla žádná bezstarostná kovbojská jízda, byť se jejich ztráty se ztrátami Rudé armády samozřejmě nedají srovnávat.

 

Pacifik


Válečný seriál Pacifik je mladším bráškou oceňovaného Bratrstva neohrožených, odehrává se ale, jak již sám název napovídá, na Tichomořském válčišti. Válka v Pacifiku, tedy de facto válka mezi Japonskem a USA, je v Evropě logicky poněkud opomíjená kapitola Druhé světové války, ale právě o to je Pacifik cennější, že ukazuje jiný pohled na notoricky známé události. Protože po řemeslné stránce je Pacifik perfektně zvládnutý, zaměřím se na to, co jsem se díky němu o válce v Pacifiku „dozvěděl“ (raději v uvozovkách, protože nedokážu posoudit, nakolik je Pacifik autentický jak co do historie, tak do percepce války americkou společností).

Celý příspěvek

Největším nepřítelem policie je zákon


Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Celý příspěvek

Temný případ S2


Druhá řada Temného případu má s tou první společný jen název (značku!?) a část realizačního týmu, ovšem tu, již není vidět. Příběh, lokace, osoby a obsazení i styl vyprávění (konvenčně lineární a ne tak náročný na diváka) jsou jiné. Vlastně ještě něco je společné: v roli sice pasivní, ale o to významnější, figuruje opět „ta jiná Amerika“, zapomenutá, zbědovaná, vydrancovaná a znásilněná vlastními elitami, jen to tentokrát není luisianský venkov, ale smyšlené kalifornské město Vinci (inspirované ovšem skutečným Vernonem).

Celý příspěvek

Temný případ


Poslední dobou jsem neustále narážel na pochvalné zmínky o americkém detektivním seriálu Temný případ (True Detective), a tak když jsem na Hbogu narazil přímo na něj, neváhal jsem jal se dívati. Ano, je to opravdu velmi vydařený seriál, v něčem podobný dánskému Zločinu (snad způsobem práce s divákem, neumím to přesně popsat), ale to absolutorium, kterého se mu dostává, svědčí spíš o velkých rezervách žánru, než o kvalitách samotného Temného případu. To ale neznamená, že by je neměl, jen se sem tam nějaké to klišé mihne.

Celý příspěvek

Atentát


Ještě na nově dávají na Nově Atentát? A jak to dopadlo? Já jsem se na něj totiž dívat začal, zkraje se mi dokonce docela zamlouval a způsob napojení na Expozituru, na niž volně navazuje, jsem dokonce oceňoval jako nápaditý, ale pak to nějak začalo drhnout, ze zábavy se stala nuda a z nudy utrpení a když jsem pak jeden díl neviděl a zjistil, že mi to vůbec nechybí, tak už jsem se nesháněl ani po dalších.  Jak psal Wu o otravných knihách, tak tohle je to samé. Následuje tedy recenze na seriál, který jsem nedokoukal a o kterém ani nevím, jestli už skončil.

Celý příspěvek

Labyrint


Nebýt Wuova doporučení, asi bych se na nový detektivní seriál České televize Labyrint nikdy dívat nezačal, protože anotace zmiňující „sadistického pachatele vyznačujícího se krutou obřadností a obraz Hieronyma Bosche Poslední soud“ v kombinaci s mnohokrát potvrzenou nedůvěrou ve schopnosti české produkce by mne ke sledování nezlákala. A po pravdě, jen stěží si lze představit větší žánrové klišé, než sériového vraha inspirovaného Apokalypsou. Jenže obsah je jedna věc a forma druhá, a ta je u Labyrintu vysoce nadstandardní. Něco natočeného s takovou bravurou jsem upřímně již dlouho neviděl.

Celý příspěvek

Místo činu Místo zločinu Plzeň


Správně by se měl seriál recenzovat asi až po posledním dílu, ale vzhledem k tomu, že se na další díly nového cyklu kriminálek z dílny České televize Místo zločinu Plzeň dívat nehodlám, odbudu si to rovnou. Jak jste asi právě pochopili, tento počin mě – eufemicky řečeno – nezaujal. A to jsem po Případech prvního oddělení (byl jsem bytostně přesvědčen, že jsem na ně také psal recenzi, a to až do okamžiku, než jsem ji teď nenašel) byl mírně optimistický, že i česká televize (důraz na malé „č“) dokáže natočit obstojnou kriminálku. Případy prvního oddělení byly ovšem evidentně výjimkou, která potvrzuje pravidlo, protože Místo zločinu Plzeň pro změnu dokazuje, že to české televize neumí. A nebo to neumí režisér Hřebejk, ale to je pořád chyba televize, že ho na tu pustila.

Co mi tedy na Místě zločinu Plzeň vadí? Nezajímavé vyprávění postrádající drama, režisérská bezradnost (jak jinak hodnotit samoúčelné záběry obnažených ňader?), šablonovité postavy bez špetky invence (solitér, pracant, alkoholik, doyen) deklamující svoje repliky bez špetky zájmu a konečně polopatické vysvětlování věcí, který i kriminalistický elév musí znát ze školy, natožpak zkušený kriminalista z praxe. Chápu, že to je možná kvůli divákovi, ale pak to musí režisér natočit tak, aby to nebilo do očí a neuráželo. Vedle Místa zločinu Plzeň je „novácká nastavovaná kaše“ Atentát vzor kvality. Suma sumárum, zcela zbytečné Místo zločinu Plzeň se hrubě nepovedlo, což zamrzí dvojnásob kvůli tomu, že se nepovedlo za koncesionářské poplatky. Česká televize by příště měla lépe zvážit, co za své „výpalné“ pořídí.