Tagged: propaganda

Chtěná nebo nechtěná, je to propaganda


O víkendu se přes naše území zase budou producírovat američtí kovbojové, aby trochu zachřestili zbraněmi a ukázali, komu to tady patří. V nejmenované televizi (to nejsou ani ohledy, ani alibismus, prostě si nejsem jistý, která to byla, i když myslím, že Nova) o tom byla reportáž. I když reportáž… samotné věcné sdělení zabralo asi deset vteřin, zbytek do dvou tří minut naplnili nadšené až extatické reakce fanoušků USA a podporovatelů amerického imperialismu (terminus technicus) a jejich prohlášení jako: „Čekal jsem na to celý život“ nebo „Jsou to naši hoši“ (možná tam bylo kluci, už nevím). Ani náznak možné kontroverze, ani náznak, že existuje i nesouhlas a že jiní občané naopak s takovou demonstrací moci, či americkou přítomností v Evropě jako takovou, nesouhlasí. Kdyby to byla jen zpráva o tom, že tudy konvoj opět projede, bylo by to v pořádku, ale vzhledem k tomu, že prostor k vyjádření dostali pouze fanoušci, stala se z reportáže propaganda, která prezentuje americké harašení zbraněmi jako něco normální, žádoucího a obecně přijímaného. A je úplně jedno, jestli se tak stalo na politickou objednávku, či na základě osobních preferencí autora reportáže, výsledkem je proamerická propaganda. Kontroverze kolem demonstrativních průjezdů a militaristických manifestací jsou totiž dobře známé a spor a radar v Brdech je ještě v živé paměti.

Základy informačního boje


Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. (…) Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi. (…) Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí.

(Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře)

Jak logické. Jak prosté. Jak snadno využitelné. Stačí jen plánovat akce, u nichž je pozornost nežádoucí, na dny, kdy lze očekávat masivní mediální provoz či jiná atraktivní témata, nebo využít jiné aféry k zakrytí té vlastní. Jaké z toho plyne poučení pro občana? Když vás něco zaujme, zbystřete a položte si otázku, jestli vás to zaujmout nemělo, abyste přehlédli něco jiného?

 

Ruská propaganda v teorii a v praxi


Teoreticky je český veřejný prostor zaplaven masivní a intenzivní ruskou propagandou v takové míře, že musel být na její potírání zřízen speciální úřad, jehož nejkonkrétnější výstupem zatím je oznámení, že bude dohlížet na výsledky voleb.

Prakticky se ale téměř nic nedočtete o tom, že Kyjev opět eskaluje situaci na východě Ukrajiny, útočí ve snaze získat území a obnovil ostřelování měst a obcí, ve kterých opět umírají civilisté, a v rozporu s minskými dohodami do oblasti přisunul těžkou techniku, zato pořád dokola slyšíte a čtete o ruské agresi nebo dokonce o ruské okupaci.

Jak to říká známý bonmot? Je-li realita v rozporu s teorií, tím hůř pro realitu.

Rusofóbní perverze


Nelze být rusofób a zůstat příčetný. A když nejste příčetný, tak z vás padají články jako je tento, ve kterém spolu s „autoritami“ hořekujete nad tím, že by se s nástupem D. Trumpa do Bílého domu mohly oteplit vztahy s Ruskem a zmírnit či dokonce zrušit protiruské sankce, a v nich „perly“ jako: „Je to tragický den pro střední Evropu. Tragický pro celou Evropu.“ Příčetní lidé si pak marně lámou hlavu nad tím, co vlastně chcete, protože jim přijde neuvěřitelné, že by někdo dával přednost konfrontaci a konfliktu, nebo dokonce válce, před mírem a spolupráci. Ptají se „proč?“, jako kdyby na světě nebylo už tak dost válek, násilí, politiky a barbarství. A nevědí. Nakonec většina z nich skončí u dvou možností: buď vám rusofóbie vlezla na mozek, nebo musíte být demokrat. Každopádně, příčetný člověk bude raději vlasti-EU-NATO-zrádce v míru, než loajální občan ve válce.

Jak se Petra Procházková střelila do nohy


Petru Procházkou jistě netřeba představovat, je to známá česká novinářka, či spíše spin-doktorka, zaměřující se na Rusku a na jeho diskreditaci a démonizaci, z jejíchž textů vychází Rusko jako upadající zaostalá diktatura, která disponuje tak masivní materiální, morální a technickou převahou, že se před ním musí celý svět třást hrůzou. To se pak projevuje třeba uštěpačnými poznámkami na adresu jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, které jsou sice možná věcně správné, důsledně při nich ovšem ignoruje dost zásadní fakt, že zastaralý Admirál Kuzněcov, na rozdíl od supermoderních lodí NATO, které ho pronásledovaly Středozemním mořem, k té Sýrii alespoň doplul. Nicméně teď nejde o Admirála Kuzněcova, nebo alespoň ne přímo o něj, ale o její Osobní výběr ze světového tisku v sobotních LN, který byl celý z tisku ruského a v jehož světle ruský tisk vypadá jako všechno možné, jen ne monotónní nekritický tiskový orgán Kremlu, jak jinak Procházková ruská média standardně líčí. Nepochybně i pro svůj obraz totalitního Ruska despoty Putina našla v ruském tisku vhodné příklady, nicméně ty, které vybrala, jsou z mého pohledu velmi kritické až opoziční, přičemž se ale nejedná o žádné obskurní provinční plátky či salónní samizdaty, ale v zásadě o mainstream. Takovéhle profesionální selhání by spin-doktorku formátu Petry Procházkové potkávat nemělo.

Ruce pryč od dětí


Životní výročí Václava Havla (poplatek za použití jména Havel neuhrazen) mne absolutně nezajímají, jenže to zase nezajímá režim, takže v důsledku intenzivního budování kultu osobnosti u příležitosti výročí jeho narození vím, že bude mít narozeniny. Není úniku. A úniku není ani na ČT-D, tedy kanálu určeném pro děti, kde by měly být pohádky, seriály, soutěže – a teď i propaganda. Protože to, co dnes ČT odvysílal, nebyla nějaká zpravodajská noticka, jako když se narodí Napoleon nebo zemře Dvořák, ale festovní masáž v duchu svoboda, demokracie, dětičky, radujte se. Uvědomuje si ČT vůbec, že dělá přesně to, co se vyčítá komunistům a staví se za jeden z jejich zločinů? Bylo by pěkné, kdyby byly děti režimní propagandy ušetřeny, ale to by musely žít v zemi demokratické, nikoliv Havlem zdemokratůrované.

Vítěz chce psát dějiny


Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“ Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“ Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost) je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou. Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní. Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.

No a co?


Britská invaze do Iráku byla neoprávněná, uzavřela Chilcotova komise. No a co? Chilcotova zpráva o Iráku připomíná i životní selhání Václava Havla. No a co? Válka v Iráku nebyla selháním ani chybou, ale zločinem. No a co? No bóže, tak pomřelo pár set tisíc lidí, milióny trpí nebo jsou na útěku a několik států je totálně rozvráceno. No a co? Tohle je naše dílo, přece si nebudeme srát do vlastního hnízda.

valka-833x538

Celý příspěvek