Tagged: peníze

Peníze a svoboda jedno jsou?


Václav Klaus opět straší, že zákaz hotovosti omezí naši svobodu. Ponechme teď stranou, že se hotovost nikdo zakazovat nechystá a pokud z jejího užívání sejde, bude to spíše prostým vyvanutím poté, co lidé spontánně přejdou na jiné transakční mechanismy, a zamysleme se nad tím zda v případě zrušení hotovosti skutečně „stát získá nad lidmi větší kontrolu“, nebo zda dojde pouze k omezení „svobody“ daňových úniků, což je zřejmě ta jediná „svoboda“, na níž Klausovi záleží („Bude to provedeno s úmyslem omezit svobodu člověka, k níž volné, nikým nekontrolované a nikým neevidované používání peněz patří.“)?

Zrušení hotovosti (o zrušení peněz řeč není, takže komunismus nemusíme brát v úvahu) a její náhrada bezhotovostními transakcemi skutečně může vést k nárůstu množství údajů, které jsou o lidech shromažďovány, to ale pouze za předpokladu, že by se nezměnila technologie; bezhotovostní transakce lze samozřejmě realizovat i anonymně (ani hotovost není úplně anonymní, protože při její výměně vás může někdo vidět). Budou to však jen další z mnoha údajů, které po sobě občan Západu zanechává, ať již v podobě retenčních dat telefonních operátorů, průjezdů mýtnými branami či internetových logů. Člověk, kterých chce zmizet, si poradí i bez hotovosti, situaci běžného občana případné zrušení hotovosti už příliš nezmění (nezhorší).

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, tu větší kontrolu nezíská primárně stát, ale soukromé korporace, které transakční systémy provozují. Klausovo strašení státem je buď cílené odvádění pozornosti od podstaty problému, nebo projev fanatismu. Pokud by Klause skutečně zajímala svoboda jednotlivce, pak by neměl brojit proti rušení hotovosti, ale brát se za zrušení peněz jako takových.

Lichvě vstříc


Člověk se stále dozvídá něco nového. Tedy alespoň pro sebe nového, ve skutečnosti může jít o něco, co funguje již delší dobu. Kupříkladu já jsem až teprve nedávno zjistil, že existuje trh takzvaných P2P půjček (stačí zadat do libovolného vyhledávače), na kterém si lidé půjčují peníze bez banky sami mezi sebou, jen z využitím zprostředkovatele.

Celý příspěvek

Pohled na svět ze slonovinové věže ČNB


Člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal k loňské intervenci centrální banky proti koruně:

Jenže během krize vklady obyvatelstva narostly o třicet procent. A my jsme najednou řekli – pozor, tohle nedělejte, ekonomika se dostává do deflační pasti a vy tomu napomáháte. Jakmile budete ještě dále šetřit a neutrácet v očekávání poklesu cen, spadneme do deflační spirály. A my jsme ochotni tuto bublinu propíchnout – což se pochopitelně mnoha lidem nelíbilo. Zejména střední třídě.

Krásně je zde vidět, že lidé jsou pro elity jen objekty jejich politik, anonymní statistický agregát. Také se ukazuje, že bubliny vyvolané spekulacemi a morálním hazardem vadí bankéřům méně, než „bubliny“ vyvolané snahou obyvatelstva být připraven. Ale co mají lidé dělat, když utrácet je špatně (to si žijí nad poměry) a šetřit také? Utratit vždy přesně to, co vydělají, aby zůstali vydáni napospas rozmarům trhu? Proč by se zrovna střední třída měla obětovat na oltář hospodářského růstu? Pan rada poněkud přehlédl, že těm lidem, kterým teď vyčítá šetření, už desítky let on a jemu podobní sice nepřímo, ale o to zřetelněji, káží: „Šetřete!“ Šetřete, protože to je vaše jediná šance, nikdo jiný vám nepomůže. Právě takové poselství totiž nese demontáž sociálního státu a heroizace individuální odpovědnosti. Těžko vyčítat lidem, že ho pochopili. Panstvo by se mělo konečně rozhodnout, jestli je stát spíše komunita, ve kterém se o rizika a výnosy dělíme, nebo skrumáž, kde je každý sám za sebe a jdeme si navzájem po krku. Obojí najednou, je to pro jedny a ono pro druhé, mít nemohou.

Kdo šetří, má za tři


Tak jsem si teď letmo dělal rešerše, kolik by si měl člověk podle chytrých zodpovědných hlav šetřit a našetřit a řeknu vám, že z toho vůbec nejsem moudrý. Nemám teď na mysli, kde na to vzít a nekrást, a je mi jasné, že pevnou částku či koeficient na tři desetinná místa nikdo neřekne, protože každý má jiné potřeby a jinak vnímá riziko, ale zase až tak vágní by ty chytré zodpovědné hlavy být nemuseli. Poradí sice, že by si měl člověk šetřit 20% – 30% čistého příjmu, ale už nedefinují, co tím čistým příjmem myslí, jestli už příjem po zdanění, nebo až po zaplacení mandatorních výdajů typu nájem či hypotéka? Také vůbec neřeší likviditu. Když mluví o úsporách, mluví i o „dlouhých“ penězích na stavebním spoření, penzijním připojištění a v různých fondech, nebo jen o „krátkých“ penězích na běžném či spořícím účtě? To se řekne dobrá rada nad zlato, ale ona také může stát za starou belu. Jak jsem tak totiž ty dobré rady chytrých zodpovědných hlav četl, tak mi to přišlo, že spíš než snahou pomoci jsou vedeny snahou prodat. To ale neznamená, že žádná dobrá a rozumná rada stran šetření neexistuje, jen jsem zatím na žádnou, která by mně přišla rozumná, nenarazil. Nebo snad o nějaké víte?

Vaše peníze vůbec nemusí být vaše


Můžete se utěšovat tím, že to je jen další konspirační teorie, poplašná zpráva, nedorozumění, nebo prostě tím, že to by si politici a bankéři nedovolili, a když, tak to s vámi myslí dobře, takže stejně o nic nejde, ale princip předběžné opatrnosti velí se alespoň zastavit a zamyslet nad tím, na co upozorňuje Exocet ve svém textu na OM, ze kterého za účelem šíření této informace vyjímám:

A tak se nejen v kyperské praxi, ale i do právních systémů globálně se potichu pašuje tenhle bráška jménem REDEFINICE ÚSPOR A VKLADŮ. Kdo by si ho všímal, že. Kolem je tolik zpráv o pěvuli Bartošové a utrpení hvězd showbyznysu, že to jaksi ujde pozornosti.

Redefinice úspor z nás každého dělá VĚŘITELE BANKY. Budete nadále nikoli vkladatelé, na něž se vztahuje teoretická ochrana státu, ale INVESTORY do svojí banky. To je samo o sobě blbé, ale to horší teprve přichází – jste investory 2. řádu – spadáte do kolonky UNSECURED INVESTOR. Spadáte tedy do složky, dámy prominou, „pitomec v prdeli“.

Samozřejmě platí již dnes, že vklad v bance je pohledávkou za bankou, ale to neznamená, že postavení se vkladatele-věřitele nemůže změnit v jeho neprospěch, například tak, že přesunem z kategorie vkladatel do kategorie investor přijde o ochranu z pojištění vkladů. Davy v ulicích jsou hezká věc, ale velké změny se zpravidla připravují mnohem dříve a nenápadně, skryté před zraky veřejnosti.