Tagged: nerovnost

Bohatství západu a globální renta


Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)

Miliardářská „háelpéčka“


Nenechte se zmást tím, že je text Lukáše Senfta Narodit se bohatý, zemřít ještě bohatší vtipný, jsou to tragické a hluboké lidské příběhy, kterým musí čelit kapitalistická šlechta při udržování svých privilegií.

Neustále se ale šíří legendy o odvážných podnikatelích, kteří začali od píky a někam to dotáhli. (…) Hrdinové těchto příběhů přitom většinou neriskují a ve výsledku ani nepracují. Maká za ně kapitál, který „nebojácně“ investovali z rodinné pokladny. Makají za ně zaměstnanci. Makají za ně děti.

 

Primář a socka


Zaujal mě článek o tom, že primář dostal za odebraný řidičský průkaz šanci na odškodnění. Protože jsem si plně vědom toho, jak zkreslovat a zjednodušovat novináři umějí, předesílám, že nejde o konkrétního primáře a konkrétní kauzu, protože čert ví, jak to doopravdy bylo. Přesto mě ale některé aspekty – pokud jsou tedy pravdivé – poněkud, řekněme, no zaskočili. Nejde o to, že by měl pan primář dostat odškodnění, pokud bylo zadržení řidičáku skutečně protiprávní, není co řešit a na odškodnění nárok má. Jde mi o následující dva momenty:

po státu požadoval devadesát tisíc korun jako odškodné za to, že téměř rok nemohl používat automobil a do práce musel dojíždět městskou hromadnou dopravou

prvoinstanční Obvodní soud pro Prahu 1 a následně městský soud v odvolacím řízení věc posoudily nesprávně, když nezkoumaly vznik morální újmy z hlediska K-ova postavení primáře

Z obou totiž plyne, že pro primáře, právě proto, že je to primář, znamená používání MHD zásadní  příkoří. Jinými slovy, stát tu skrze své soudy hlásí k ochraně statusu příslušníka elity a akceptuje jeho nadřazené postavení vůči lidem, kteří musí kvůli svému nižšímu statusu cestování MHD strpět. Jiná – ovšem podobně zvrácená – situace by nastala, pokud by soudy judikovaly, že používáním MHD se děje příkoří každému. 

Pozérské kecy o tom, jak by někdo  do „socky“ nevlezl, tu najednou získávají posvěcení státní autority. A já to beru osobně, protože se cítím dotčen – zkrácen na svých osobnostních právech – tím, že bych měl být považován za občana druhé kategorie jenom proto, že jezdím MHD. Řekl bych to tak: jízda MHD primářovy cti netratí, na rozdíl od jeho povyšování nad ty, kteří jí jezdí.

Filantrokapitalismus


Kdo nečetl esenciální text Petra Bittnera Boháči jdou do nebe, tomu poslouží můj stručný výtah:

Filantrokapitalismus je označení pro systém, jenž vyprodukoval superbohatou třídu mecenášů, kteří jednou rukou okrádají celý svět o prostředky nezbytné pro fungování veřejných systémů, aby druhou rukou jako alternativní redistribuční orgán rozdávali pouhé přebytky z tohoto lupu všude tam, kde sami uznají za vhodné. Za tuhle destabilizaci západních demokracií sklízí potlesk dojatých obětí.

Peter Buffet, syn magnáta Warrena Buffeta se nechal slyšet, že „filantropie je tu především proto, aby ze sebe miliardáři mohli mít lepší pocit“. Podle Buffeta jde o jakousi „pračku špinavého svědomí“, která nasazuje lidštější tvář predátorskému kapitalistovi a „současně udržuje stávající nerovnosti“, ze kterých může takový člověk dál těžit.

Daří se mu platit tak nízké daně, že kdyby se stejně „svobodně“ chovali všichni, veřejný sektor by přestal existovat a západ by se patrně proměnil v jednu velkou no-go zónu. Vtip je samozřejmě v tom, že podobná daňová „optimalizace“ je dostupná jen vyvoleným, přičemž náklady na jejich prázdniny splácí všichni ostatní.

Miliardářská filantropie je vždy zištná.

Malý pražský apartheid


Vytáhla mne včera žena na procházku do pražských Vysočan, že prý jak tam postavili ty nové domy místo továren, že je to tam teď pěkné, lavičky, hřiště pro děti a tak. A tak jsme šli a sluníčko svítilo a tím také to hezké skončilo. Tolik plotů, zamčených branek a cedulí „Soukromý pozemek, nepovolaným vstup zakázán“ na jednom místě jsem snad ještě neviděl. Jestli si myslíte, že prostě půjdete ulicí a někam dojdete, tak v nových ještě lepších Vysočanech daleko nedojdete, protože narazíte na plot. Nemáš klíče? Nemáš nárok! Tady je to jen pro zvané. Připadal jsem jako černoch v bělošské čtvrti, jako Žid při procházce spořádaným árijským městem. Co na tom, že jsem Pražák jak poleno, tady mezi těma náplavama jsem byl najedou občan druhé kategrie, ten bez klíče. A to jsem, prosím pěkně, nechtěl nikomu koukat do kuchyně, nechtěl jsem nikomu lézt do obýváku, chtěl jsem jen jít po ulici, jenže tady už soukromé metastázovalo do veřejného. Ještě bych pochopil plot kolem předzahrádky (byť mi přijde divné a z pohledu urbanismu absurdní, že jsou jen pro ty z přízemí), kolem rodinných domků bývá také, ale tady je ještě předzahrádka kolem předzahrádky, samozřejmě zamčená. Vrcholem všeho ovšem bylo zamčené dětské hřiště vedle veřejné komunikace. A zkuste malému dítěti vysvětlit, že si nesmí jít hrát na hřiště, protože někdo, kdo sice nemá důvod, ale má tu moc, se rozhodl mu v tom zabránit, že někdo s klíčem rozhodl, že ono není dost dobré na to, aby si hrálo na písku s jeho dětmi. Vědomí, že už zase je třeba něco takového dětem vůbec vysvětlovat, je frustrující. A na druhou stranu, co vyroste z dětí žijících od mala v „ghettu“ mezi ploty a zámky, naučené dělit lidi na ty, kteří smějí a kteří nesmějí, a zvyklé na to, že ony jsou ti, kteří smějí? Už dávno nežijeme spolu, dokonce už nežijeme ani vedle sebe – my už žijeme proti sobě.

Past chudoby


Na iDnes vyšel zajímavý (protože ideologicky nepředpojatý, což je dnes v Čechách vzácné) rozhovor se sociologem Danielem Prokopem o roli vzdělávacího systému v reprodukci nerovnosti. Je to sice čtení neradostné, nikoliv však beznadějné, protože když víme, že něco děláme špatně, můžeme se zamyslet nad tím, jak to dělat lépe.

Celý příspěvek

Fiškusovo schéma


Podle této zprávy patří mezi největší věřitele USA patří daňové ráje, ve kterých korporace, včetně těch amerických. parkuji svoje zisky aby nemusely platit daně. Tyto peníze jsou posléze investovány do amerických dluhopisů, které vláda USA vydává, aby nahradila příjmy z výběru daní, a za to inkasují od americké vlády úrok. Nejenom, že se v USA vyhnou placení daní, ale ještě si za to od USA nechají zaplatit. A nejenom v USA, toto je nepochybně globální záležitost. No řekněte, není to geniální? A zcela bezpečné, protože v neoliberálním kapitalismu není něco takového nejenom nelegální, ale ani nemravné. Koneckonců, bylo přece věděcky dokázáno, tak za rozpočtové deficity může přebujelý sociální stát, nezaměstnaní a komunisti. Mě to ale stejně připadá, jako když si okradený půjčuje od zloděje vlastní peníze.

Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají


Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.

Celý příspěvek

Nepěkná praxe líbivé teorie


Nakonec to vždycky dopadne přesně tak, jak se dalo čekat. Všiml si toho i Pavel Šplíchal v Superbohatí a my:

Vítězové a poražení posledních pěti let jsou jasní, a nejen v Británii. Politika škrtů snížila životní standard i vyhlídky do budoucna většině lidí, ale superbohatí vyšli z krize nebývale posíleni: Od krachu v roce 2008 byly škrty v rozpočtu 80 miliard liber, stejnou částku dostali bankéři v bonusech. (…) Snížit zdanění pro ty nejbohatší sice nutně znamenalo snížení výdajů na sociální stát, a tedy zvýšení nerovnosti, ale díky daňovým odpustkům pro boháče se mělo bohatství rozlít celou společností. Na tvrdých datech dnes vidíme, že se tak nestalo. Jediné v čem měla Thatcherová naprostou pravdu, bylo očekávané zvýšení nerovnosti. (…) Ideály thatcherismu a reaganismu většině lidí k bohatství nepomohly. Ono totiž jednoduše směrem dolů neprokapává – koncentruje se nahoře. Jedinou funkcí, kterou superbohatí ve Spojeném království mají, tak zůstává optické vylepšování ekonomických ukazatelů. Jejich profit se zahrnuje do průměru, a pokud by se odstěhovali jinam, prosperita země by se opticky zmenšila.

Investice do dětí se vyplatí celé společnosti


Podle některých lidí jsou pro charakter člověka určující geny, určují temperament, inteligenci, chování, etc. a to prý až z 70%-80%. Pokud by to byla pravda, pak by samozřejmě nemělo smysl pokoušet ze změnit člověka změnou podmínek, v nichž žije, protože žádná výchova, vzdělání, podpora, pozitivní diskriminace ani rovné příležitosti mnoho nezmohou proti dominantní roli genů. K čemu boj s chudobou a sociální spravedlnost, když za bídu a kriminalitu nemohou podmínky, ale geny? Chápu, že pro některé lidi je to velmi lákavá představa, protože jim dává důvod, proč nic nedělat, ale má to háček – vědecké studie ukazují pravý opak:

Celý příspěvek