Tagged: média

Chtěná nebo nechtěná, je to propaganda


O víkendu se přes naše území zase budou producírovat američtí kovbojové, aby trochu zachřestili zbraněmi a ukázali, komu to tady patří. V nejmenované televizi (to nejsou ani ohledy, ani alibismus, prostě si nejsem jistý, která to byla, i když myslím, že Nova) o tom byla reportáž. I když reportáž… samotné věcné sdělení zabralo asi deset vteřin, zbytek do dvou tří minut naplnili nadšené až extatické reakce fanoušků USA a podporovatelů amerického imperialismu (terminus technicus) a jejich prohlášení jako: „Čekal jsem na to celý život“ nebo „Jsou to naši hoši“ (možná tam bylo kluci, už nevím). Ani náznak možné kontroverze, ani náznak, že existuje i nesouhlas a že jiní občané naopak s takovou demonstrací moci, či americkou přítomností v Evropě jako takovou, nesouhlasí. Kdyby to byla jen zpráva o tom, že tudy konvoj opět projede, bylo by to v pořádku, ale vzhledem k tomu, že prostor k vyjádření dostali pouze fanoušci, stala se z reportáže propaganda, která prezentuje americké harašení zbraněmi jako něco normální, žádoucího a obecně přijímaného. A je úplně jedno, jestli se tak stalo na politickou objednávku, či na základě osobních preferencí autora reportáže, výsledkem je proamerická propaganda. Kontroverze kolem demonstrativních průjezdů a militaristických manifestací jsou totiž dobře známé a spor a radar v Brdech je ještě v živé paměti.

Základy informačního boje


Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. (…) Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi. (…) Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí.

(Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře)

Jak logické. Jak prosté. Jak snadno využitelné. Stačí jen plánovat akce, u nichž je pozornost nežádoucí, na dny, kdy lze očekávat masivní mediální provoz či jiná atraktivní témata, nebo využít jiné aféry k zakrytí té vlastní. Jaké z toho plyne poučení pro občana? Když vás něco zaujme, zbystřete a položte si otázku, jestli vás to zaujmout nemělo, abyste přehlédli něco jiného?

 

Rusofóbní perverze


Nelze být rusofób a zůstat příčetný. A když nejste příčetný, tak z vás padají články jako je tento, ve kterém spolu s „autoritami“ hořekujete nad tím, že by se s nástupem D. Trumpa do Bílého domu mohly oteplit vztahy s Ruskem a zmírnit či dokonce zrušit protiruské sankce, a v nich „perly“ jako: „Je to tragický den pro střední Evropu. Tragický pro celou Evropu.“ Příčetní lidé si pak marně lámou hlavu nad tím, co vlastně chcete, protože jim přijde neuvěřitelné, že by někdo dával přednost konfrontaci a konfliktu, nebo dokonce válce, před mírem a spolupráci. Ptají se „proč?“, jako kdyby na světě nebylo už tak dost válek, násilí, politiky a barbarství. A nevědí. Nakonec většina z nich skončí u dvou možností: buď vám rusofóbie vlezla na mozek, nebo musíte být demokrat. Každopádně, příčetný člověk bude raději vlasti-EU-NATO-zrádce v míru, než loajální občan ve válce.

Submisivní žurnalistika


Žurnalistika by podle mě měla být buď faktografická, tj. objektivně informovat o událostech, nebo investigativní, tj. pokoušející se proniknout pod povrch, v žádném případě by ale neměla být submisivní, tj. přihrávající a přitakávající. Jenže přesně takový byl rozhovor Jana Klesla s končícím izraelským velvyslancem Gary Korenem. Celý rozhovor se nesl v duchu vzájemného notování si v tom, jak jsou česko-izraelské vztahy vynikající, aniž by se dotazující novinář byť jen otřel o téma okupace Palestiny, krádeží palestinské půdy, omezování dodávek vody a dostupnosti zdravotní péče, ohrazování, a lidských a občanských právech Palestinců. Tedy skoro celý. V odpovědi na poslední otázky, aniž by na to byl tázán, se pan velvyslanec ostře až arogantně pustil do Čechů, kteří o postupu Izraele vůči Palestincům pochybují či jej dokonce neschvalují. A submisivní novinář ho nechal, asi slyšel, co chtěl slyšet, jen se na to bál zeptat.

Angažovaný člověk v tísni


Špioni a korupčníci. Ruská televize chystá útok na humanitární organizaci Člověk v tísni. Čelíme diskreditační kampani, tvrdí Člověk v tísni. Ruská televize ho spojuje se špionáží. Tak i onak (oba jsou to titulky téhož článku) bije Aktuálně.cz na poplach, že se téhle české angažované partičce stane příkoří. A že se stane, o tom není pochyb, protože od Rusu se nic jiného čekat nedá a nesmí. Ale proč se nad tím vůbec pozastavuji? Protože je na tom pěkně vidět, jak volba slov sugeruje čtenářům názor. Po věcné stránce je článek zřejmě v pořádku, donbasským úřadům s Člověkem v tísni podle všeho opravdu došla trpělivost a k ukončení jeho činnosti na svém území se pravděpodobně rozhodli pořídit i příslušné PR. Nic, co bychom neznali od nás. Problém je v tom, že tak, jak je článek formulován, vůbec nepřipouští pochybnost o tom, co a jak Člověk v tísni dělá a že do jsou místní úřady, kdo rozhoduje o tom, kde bude Člověk v tísni působit. Možná je v tom Člověk v tísni tentorkrát opravdu nevinně, ale 1.) na působení na Donbassu nemá ani právní ani morální nárok a 2.) zrovna Člověk v tísni je organizace, která se svojí prozápadní angažovaností nikdy netajila (s někým jako je Šimon Pánek v čele ani nemá jinou možnost) a rozhodně by s tím být „prodlouženou rukou Západu“ neměla problém, pokud by o to sama neusilovala. Pokud by v Aktuálně.cz seděli skuteční investigativní novináři, tak by místo bagatelizace a pacifikace kritiky Člověka v tísni sedli a jali se zjišťovat, jestli náhodou není oprávněná. Pak by totiž i ta jejich protiruská agenda měla jinou váhu.

Jak se Petra Procházková střelila do nohy


Petru Procházkou jistě netřeba představovat, je to známá česká novinářka, či spíše spin-doktorka, zaměřující se na Rusku a na jeho diskreditaci a démonizaci, z jejíchž textů vychází Rusko jako upadající zaostalá diktatura, která disponuje tak masivní materiální, morální a technickou převahou, že se před ním musí celý svět třást hrůzou. To se pak projevuje třeba uštěpačnými poznámkami na adresu jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, které jsou sice možná věcně správné, důsledně při nich ovšem ignoruje dost zásadní fakt, že zastaralý Admirál Kuzněcov, na rozdíl od supermoderních lodí NATO, které ho pronásledovaly Středozemním mořem, k té Sýrii alespoň doplul. Nicméně teď nejde o Admirála Kuzněcova, nebo alespoň ne přímo o něj, ale o její Osobní výběr ze světového tisku v sobotních LN, který byl celý z tisku ruského a v jehož světle ruský tisk vypadá jako všechno možné, jen ne monotónní nekritický tiskový orgán Kremlu, jak jinak Procházková ruská média standardně líčí. Nepochybně i pro svůj obraz totalitního Ruska despoty Putina našla v ruském tisku vhodné příklady, nicméně ty, které vybrala, jsou z mého pohledu velmi kritické až opoziční, přičemž se ale nejedná o žádné obskurní provinční plátky či salónní samizdaty, ale v zásadě o mainstream. Takovéhle profesionální selhání by spin-doktorku formátu Petry Procházkové potkávat nemělo.

Hodinky nebo holinky aneb Lidovky natahují


 

Zaujal mne v sobotních Lidovkách článek Vítěze voleb může vybrat i umělá
inteligence, protože představa, jak nějaká neuronová síť probírá centrální registry a vyvozuje z nich výsledek voleb, mi přišla neodolatelná i neuvěřitelná zároveň. Zázrak se ovšem nekoná, podle počtu odevzdaných hlasů se nerozhodne jen v případě jejich absolutní rovnosti, to potom rozhoduje los a v

ústředí Českého statistického úřadu (ČSÚ) se spustí algoritmus generující náhodné číslo

přičemž

nejde o žádný specializovaný software, ale funkci, kterou umí i obyčejný programovací jazyk, v němž jsou psané běžné webové stránky.

Takže žádná umělá inteligence, ale prostě počítač, který jen dělá práci, jež by se s pomocí tabulek dala udělat i ručně. Navíc, pokud není použit specializovaný software (on ani žádný takový, pokud je mi známo, neexistuje) ani hardware (ten by organizace jako ČSÚ mít mohla a měla), potom se nejedná o čísla náhodná, ale pseudonáhodná, což je rozdíl velmi podstatný, protože při použití pseudonáhodných čísel být výsledek poměrně jednoduše ovlivněn. Neboli článek je z větší části blábol nesmysl.

Jenže tohle je obor, do kterého alespoň trochu vidím, co ale v případě takové biologie, medicíny, práv, ekonomie, historie, jsou články dotýkající se těchto oborů stejně „kvalitní“? Naprostá většina lidí včetně mě to nemá šanci poznat. Zjednodušovat a nejít pod povrch je jedna věc, ale plácat lehkovážně naprosté nesmysly je něco zcela jiného.

Bezzubý a nekoncepční lex Babiš


Členové vlády nebudou moci vlastnit média, rozhodla Sněmovna a není žádným tajemstvím, že příslušný zákon je inspirován ministrem financí a magnátem v jedné osobě Andrejem Babišem, který významnou část médií vlastní. Budiž, střet zájmů je svinstvo a když taková situace ještě nenastala, ať klidně nese zákon Babišovo jméno. Problém je v něčem jiném: proč zrovna média a proč zrovna člen vlády? Proč ne všechny podniky? Proč ne i členové parlamentu? Protože by ekonomická elita byla kompletně odstavena od politické moci? Co kdyby se do vlády dostal takový Valenta, bude přijat lex Valenta, že člen vlády nesmí provozovat kasina? Nebo kasina nevadí a vadí jen média? Ale konečně, má takový zákon vůbec smysl, není to v kapitalismu jen pokrytectví? Lidé jako Babiš budou mít v kapitalismu reálnou moc vždy a podobné zákony dosáhnout jedině toho, že magnáti svá aktiva jen skryjí ještě hlouběji do nepřehledného pletiva nadací, fondů, offshorových společností a bílých koní, což beztak bravurně ovládají. Přiznejme si to, bojovat v kapitalismu proti kapitalistům jen donkichotství par excelence. Jestli nechceme propojení politické a ekonomické moci, musíme se podívat na zoubek kapitalismu jako takovému.

Ilustrace, inscenace, degradace


Obrázky musí být, to je mantra veškerého zpravodajství a toho mainstreamového (čti bulvárního) především. Takže když obrázky nejsou, tak se vypůjčí z archivu nebo z fotobanky a napíše se k nim „ilustrační fotografie“ nebo „ilustrační záběry“, aby byl editor z obliga; stejně to štve jen menšinu těch, co si přečtou i text a pak se nestačí divit, jak se ti dva neshodnou. Je to lež? A je lež, když si televize potřebné záběry zinscenuje?

Celý příspěvek

Fámy chtěné, fámy nechtěné


Jasně si vzpomínám na ten řev před měsícem, když nebyly hned všechny noviny a televize plné zpráv o silvestrovském násilí v Kolíně nad Rýnem, že to je komplot multikulturních elit, které chtějí tutlat pravdu. To samé když nebyly v dostatečné kvantitě rozmazávány a připomínány incidenty ze Švédska, ve kterých měli figurovat uprchlíci. Včera někdo v Praze po sérii výhrůžek pobodal ruského muslima angažujícího se v pomoci uprchlíkům. Tedy víceméně totožný zločin, jen v obráceném gardu. Žádná záplava zpráv o nebezpečných agresivních neonacistech se ovšem nekoná a nikdo ji ani nevyžaduje, nikomu nechybí. Na titulce ji až dnes pod explicitním titulkem Policie vyšetřuje napadení muslima v Praze. Přítele české aktivistky někdo bodl do břicha mají jen Lidovky, Aktuálně informuje že Muž v Praze skončil po útoku nožem v nemocnici, údajně pomáhal uprchlíkům a čelil výhrůžkám, na Novinkách je zastrčena pod věcně správným, ale víceméně neutrálním titulkem Muž napadený ve Vršovicích skončil s bodnými ranami v nemocnici, to samé na iDNESu Policisté vyšetřují pobodání muže. Útočili holohlaví, říká jeho přítelkyně. Nakonec se z toho možná vyklube opilecká rvačka nebo loupežné přepadení, ale co když je to první výstřel naší malé české „Velké vlastenecké války“? Proč sociální média nešílí a ulice nebouří, že se tutlá pravda? Vyčkává snad, jak se to vyvine? Ale co tak najednou? To teď neví, jaká je pravda, když před měsícem to bylo v případě toho, co se děje v dalekém Kolíně nebo ještě vzdálenějším Stockholmu jasné? Nebo na tomhle napadení nezáleží, protože jde o muslima? Nebo je to dokonce záslužný čin, protože jde o aktivistu? Nebo prostě v tomto případě pravda jen nikoho nezajímá, protože nikdy nikoho nezajímá a lidé prostě jen chtějí číst o tom, co potvrzuje jejich předsudky, a nechtějí číst o tom, co je narušuje? Nejspíš ano, co také jiného čekat od lidí.