Tagged: liberalismus

Utrpení starého konzervativce


Nemohu úplně vyloučit, že se nebudu opakovat, ale to, co dnes píši, mne napadne pokaždé, když čtu něco od katolicky orientovaných konzervativců, mezi než řadím třeba Romana Jocha, a vlastně pouze Romana Jocha, protože nikoho jiného s podobnými názory neznám. Či spíše neznal, teď jsem objevil ještě Michala Semína. Víc jich ale opravdu neznám, těžko říct, zda proto, že jsou takto smýšlející lidé taková rarita, nebo proto, že nejsou pro běžný mediální provoz zajímaví a nedostávají prostor, podobně jako socialisté (neplést s členy ČSSD) a další levicově orientovaní autoři.

Celý příspěvek

Jak liberálové zdiskreditovali liberalismus


Toto říká Michael Ignatieff, údajný (já ho neznám, jeho jméno jsem dnes viděl poprvé) arciliberál a guru liberalismu:

Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají dělat. Naše společnost závisí na vzájemní dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí.

(…)

Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího.

Já bych dodal: protože mám lepší práci, lepší auto, lepší příjem a pravidelně létám do Londýna…

Každopádně ale kdyby toto měl být liberalismus, kdyby takto měli mluvit liberálové, pak bych nejenom s liberalismem neměl problém, ale možná bych byl i sám liberál. Ale takový liberalismus já neznám, já se setkávám jen s dryáčnickým arogantním až agresivním elitářstvím na hranici fanatismu. Ruku na srdce, vy všichni, co zde pod praporem liberalismu proti mě tak vehementně bojujete, vy všichni „držitelé klíčů“ od novin, rádií a televizí, kde je vašem projevu sebemenší náznak respektu a pokory, o kterých hovoří Ignatieff?

 

Meze liberalismu


Liberalismus je v liberální demokracii něco jako posvátná kráva, tabu, o němž se ve veřejném prostoru nepochybuje. Pokud chcete kritiku liberalismu dostat z internetového disentu do veřejného prostoru, potřebujete k tomu někoho, jako je enfant terrible evropské politiky, maďarský premiér Viktor Orbán, který v projevu, jenž nedávno vyvolal po celé Evropě takové pozdvižení, říká toto:

Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého.

Jde sice o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější.

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Celý příspěvek