Tagged: liberalismus

Jak liberálové zdiskreditovali liberalismus


Toto říká Michael Ignatieff, údajný (já ho neznám, jeho jméno jsem dnes viděl poprvé) arciliberál a guru liberalismu:

Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají dělat. Naše společnost závisí na vzájemní dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí.

(…)

Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího.

Já bych dodal: protože mám lepší práci, lepší auto, lepší příjem a pravidelně létám do Londýna…

Každopádně ale kdyby toto měl být liberalismus, kdyby takto měli mluvit liberálové, pak bych nejenom s liberalismem neměl problém, ale možná bych byl i sám liberál. Ale takový liberalismus já neznám, já se setkávám jen s dryáčnickým arogantním až agresivním elitářstvím na hranici fanatismu. Ruku na srdce, vy všichni, co zde pod praporem liberalismu proti mě tak vehementně bojujete, vy všichni „držitelé klíčů“ od novin, rádií a televizí, kde je vašem projevu sebemenší náznak respektu a pokory, o kterých hovoří Ignatieff?

 

Meze liberalismu


Liberalismus je v liberální demokracii něco jako posvátná kráva, tabu, o němž se ve veřejném prostoru nepochybuje. Pokud chcete kritiku liberalismu dostat z internetového disentu do veřejného prostoru, potřebujete k tomu někoho, jako je enfant terrible evropské politiky, maďarský premiér Viktor Orbán, který v projevu, jenž nedávno vyvolal po celé Evropě takové pozdvižení, říká toto:

Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého.

Jde sice o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější.

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Celý příspěvek