Tagged: -ismy

Víš, co nechceš?


Tak jsem oslavili 70. výročí vítězství nad nacismem. Někteří z přesvědčení, někteří z povinnosti, někteří vůbec, ale úplně nejvíc zřejmě bylo těch, kteří vůbec netuší, co to ten nacismus vlastně je. Jasně, že Hitler, holocaust, válka, gestapo, Drang nach Osten… to všechno jsou součásti nebo projevy nacismu, důvody, proč jej odmítáme jako čiré zlo, ale je to nacismus sám o sobě? Nacismus jako systém, koncepce a vize? Možná, že nacismus nic takového ani nemá, ale kdo to ví jistě? Nacismus odmítáme naučeně, reflexivně (sama o sobě to není vyloženě špatná strategie, drogy je také lepší odmítat bez zkoušení), ale víme, co to ten nacismus přesně je? Nejde jen o to, že mlčení o něm může mít příchuť zakázaného ovoce, jde o něco mnohem závažnějšího: pokud nevíme, co je to ten nacismus vlastně je, nepoznáme ho, jestli se vrátí s jinými lidmi a v jiné podobě.

Meze liberalismu


Liberalismus je v liberální demokracii něco jako posvátná kráva, tabu, o němž se ve veřejném prostoru nepochybuje. Pokud chcete kritiku liberalismu dostat z internetového disentu do veřejného prostoru, potřebujete k tomu někoho, jako je enfant terrible evropské politiky, maďarský premiér Viktor Orbán, který v projevu, jenž nedávno vyvolal po celé Evropě takové pozdvižení, říká toto:

Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého.

Jde sice o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější.

I feministka může být příčetná


Ještě donedávna řada feministek věřila na takzvanou pohlavní neutralita a některé z nich byly ochotny prznit (a také tak skutečně činily) vlastní děti, aby dokázaly, že stereotypy mužského a ženského chování nejsou vrozené, nýbrž naučené. (…)  Lidstvo nepotřebuje, abychom pokračovali splývat v jedno pohlaví s podobným mozkem. Potřebujeme mozky s co nejrozdílnějšími schopnostmi, protože to, co nás čeká v jednadvacátém století, nebude jenom výzva, challenge, to bude setsakramentský hukot.

(Anastázie Harrisová v sobotní LN Orientaci)

Solidarismus


O solidaritě slyšel už zřejmě každý (i když většina si ji plete s nějakou perverzní formou charity), ale co je to takový solidarismus?

Slovo solidarismus (z lat. solidum – pevná, tvrdá půda, přen. – pevný celek) označuje snahu po vzájemné podpoře, po soudržnosti, která je založena na vědomí příslušnosti jedinců k nějakému vyššímu celku, pospolitosti. (…)I solidaristické hospodářství má tedy objektivní účel, nejsou jím však finálně peníze, natož obohacování jedné společenské vrstvy na úkor vrstev ostatních, ale právě přírůstek života, zdraví a kultury. (…) V zájmu hospodárnosti sice solidaristická elita přenechává správu soukromému vedení a soukromé iniciativě – přirozeně vyjma strategických odvětví – avšak účinnou kontrolou zabezpečuje uskutečňování svých ideálů.