Tagged: film

Alois Nebel – film


Zřejmě jako jeden z posledních jsem viděl filmové zpracování komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o jesenickém ajznboňákovi Aloisu Nebelovi a musím bohužel konstatovat, že jak je knižní předloha vynikající, tak film žádný zázrak není. Natočit v dnešní době něco animovaného a zároveň černobílého chce sice tvůrčí kuráž, ale samo o sobě to nestačí. A filmu nejenom že chybí stylovost a syrovost knihy, ale sám o sobě je stylově nevyrovnaný, takže některé pasáže jsou kreslené až moc a jiné zase až moc připomínají běžný černobílý film. Film také není přesným převodem knihy, některé dějové linky z knihy chybějí a jiné jsou přepracované, což samo o sobě není na škodu, co ale škodí, že ve filmu nejsou dopovězeny a divák, který nečetl knihu, musí podle mého názoru docela tápat kdo je kdo a proč dělá to, co dělá, což je v knize řečeno ne snad polopaticky, ale zřetelně; možná ale je to dáno jen znalostí knihy a kdo ji nezná, pro toho film funguje lépe. Za mě ovšem film ani zdaleka nevyužil potenciál látky i formy a já se příště raději vrátím ke knize.

Poslední tango v Paříži


Snímek Poslední tango v Paříži je jeden z těch, které pověst předchází, takže jsem věděl, že existuje, že by to měl být dobrý film, že v něm hraje Marlon Brando a že ve vrcholné scéně promaže své milence řiť máslem. Marlon Brando v něm skutečně hraje a ta scéna s máslem je tam také, ale v celkem decentní podobě a nebýt toho spojleru, asi bych si ani pořádně neuvědomil, oč v ní jde. A rozhodně to není vrchol filmu, protože ten pak ještě dobrou polovinu graduje. Ale co k němu říct víc? Očividně je to jeden z těch starších francouzsko-italských uměleckých filmů, které se snaží něco říct, ale v případě Posledního tanga v Paříži mi poněkud unikalo, co vlastně. Snad je to studie sebezničující posedlosti člověka, který se ztratil v životě a neví, jak dál, v tomto případě muže, který se po sebevraždě ženy utápí ve vztahu s neznámou ženou (podstatou jejich náhodně – ale jde skutečně o náhodu? – navázaného vztahu je právě to, že neznají ani svá jména) a raději se od ní nechá zabít, jak je nakonec dotěrný a nesnesitelný, než by se jí vzdal. Něčím mi Tango v tomto směru připomínalo Velkou žranici, která mi ovšem přišla víc vyšinutá a proto snad i naléhavější a sdělnější. Asi nejsem dost intelektuál, ale Poslední tango v Paříži pro mne není nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Ale kdo ví, třeba, jestli ještě někdy uvidím, v něm najdu něco, co jsem napoprvé přehlédl.

Marťan


Film Marťan má podle mě geniální námět s velkým potenciálem – astronaut shodou okolností zapomenutý na Marsu se snaží přežít do příletu další výpravy – ale pohříchu hollywoodské zpracování, takže potenciál zůstal nevyužit a místo monodramatu je divákovi naservírováno konvenční heroické melodrama, kdy se vzdělaní, vycvičená a orientovaní lidé chovají jako blbci a pro záchranu jednoho riskují životy dalších pěti, kosmickou loď a reputaci celé NASA.

Celý příspěvek

Interstellar


První dvě třetiny jsem byl z filmu Interstellar vysloveně nadšený. Tak ambiciózní sci-fi jsem totiž už dlouho neviděl. Vyprávění konzistentní a uvěřitelné, dobře zahrané a precizně natočené, pomalé, vlastně se skoro obejde bez akčních scén, nikoliv ale rozvleklé. Bohužel, ke konci se Interstellar stal obětí notorické nemoci všech filmařů a spisovatelů – nutnosti příběh někdy nějak ukončit. Začnou tak vypadávat některé souvislosti a to, na co člověk od začátku čeká, že bude nakonec vysvětleno, zůstane nedořečeno. A to nemluvím  o tom, že fyzik nebo astronom u takového filmu musí trpět jako zvíře (asi podobně, jako lékař u filmu z nemocničního prostředí), což je ale nezbytná daň za přístupnost a atraktivitu pro širší publikum, než Stephen Hawking a Sheldon Cooper.

Vzhledem k tomu, že v příběhu nejde o nic menšího, než o vyhynutí lidstva., je třeba ocenit, že se tvůrci obešli bez náboženství a bez velkých otázek života a tak vůbec; ne, že by nebyly přítomny absolutně, ale nejsou dominantní a dají se ignorovat. Za zmínku stojí poselství, že člověk buď už odrostl, nebo ještě nedorostl, uvědomění si instinktu zachování druhu, ale když dojde na lámání chleba, tak sobectví zvítězí na rozumem a nad sebeobětováním (takže žádní barvotiskoví hrdinové, další plus), na kterou sice také dojde, ale až v okamžiku, když není jiné cesty a je pozdě vývoj událostí rozumem korigovat; nakonec se tedy ukáže, že to tak stejně bylo nejlepší, protože jinak by se nestalo, co se stát muselo, aby to dobře dopadlo (že by osud?!). Další inspirací k zamyšlení je vztah člověka k technovědě, protože to buď byla technika, kdo lidstvo přivedl do existenčních problémů, nebo k ní alespoň lidstvo ztratilo důvěru a začalo ji považovat za nebezpečný luxus, ale nakonec je to právě věda a technika, provozovaná tajně navzdory veřejnému mínění, co lidstvo zachrání.

Prozření na závěr: singularita je nový deus ex machina.

Na hraně zítřka


Sci-fi Na hraně zítřka (ČSFD) je jedním z mála filmů, které bych bez mrknutí oka doporučil každému. Marně přemýšlím, co bych mu vytkl, a nakonec největší lapsus, který mě napadá, je že z uzavřené vojenské základy, ze které se nesmí ani zatelefonovat, lze odletět v invazním člunu. Jinak ale neskřípe takřka nic. Výprava perfektní (nic nevypadá lacině a asi ani nebylo), vyprávění má spád, udrží pozornost, nic neruší ani neuráží, žádná nudná místa, snímek není natahován ke třem hodinám, ale je dlouhý právě tak akorát a když skončí, tak může jít divák domů s čistou hlavou a nemusí mít pocit, že nic nepochopil, nebo že si z něj tvůrci dělají srandu.

Zápletka následuje, takže do ještě neviděl, vidět chce a chce být navíc překvapen, skončí se čtením tady, ostatní mohou pokračovat.

Celý příspěvek

Zulu


Drsná kriminálka z Kapského města Zulu mě až zaskočila svojí – drsností a syrovostí. I když totéž, či ještě horší věci, byly ukázány i v jiných filmech, v těch ostatní jsem je vždy bral s rezervou jako autorskou licenci, u Zulu na mě ale působily až děsivě autenticky. Tím neříkám, že nebyly smyšlené, nebo dokonce přehnané, ale že byly uvěřitelné. Možná i kvůli tomu, že děj Zulu se odehrává v Jižní Africe, což je ve srovnání s (klišé) New Yorkem nebo Las Angeles prostředí neznámé, které snese všechno.

Celý příspěvek

Malý princ


Malého prince od Antoine de Saint-Exupéryho jsem v životě nečetl, přesto mám takové tušení, že z různých fragmentů jsem ho už poznal celého. Skoro bych řekl, že je to kni
ha, kterou nelze číst, ale musí vám ji někdo vyprávět. A nebo zajít ještě o krok dál, něco k ní přidat a udělat animovaný film.MV5BMjMwNzk3NDkxMV5BMl5BanBnXkFtZTgwOTk3OTA1NTE@._V1_UX477_CR0,0,477,268_AL_

Celý příspěvek

JFK


Tak jsem konečně viděl film JFK o atentátu na amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, ve kterém je prezentována jedna z alternativních – a dlužno dodat že realističtějších – teorií k oficiální zprávě tzv. Warrenovy komise. Teorie tak říkajíc konspirační, což v tomto případě nemá ani v nejmenším pejorativní nádech, neboť jak zazní přímo ve filmu: „Střelci byli minimálně dva a kde jsou dva, tam už jde o spiknutí.“ A o tom, že L. H. Oswald nestřílel sám, pokud vůbec střílel, už dnes zřejmě nikdo pochybuje. Kdo a proč ale střílel doopravdy se lze zatím (a možná navždy) jenom domýšlet. JFK je film o tom, že sice nevíme, jak to bylo, ale zato víme jak to být nemohlo.

Celý příspěvek

Žili, byli, písně pěli, s rýmama to neuměli


Snad géniové zodiakální, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti mě, že aniž bych po tom toužil, už jsem třikrát viděl novou českou pohádku Tři bratři (2014). Sice ani jednou pořádně, ale dohromady to nějakých 80% dá a já pevně doufám, že těch zbývajících 20% už neuvidím. Mějte si mě za cynika, ale mě takhle sluníčková slátanina za srdce nechytla.

Celý příspěvek