Tagged: banky

Sejde z očí, sejde z mysli, pořád nás má ale v hrsti


Kdo by dnes myslel na banky a něco tak složitého, jako byla finanční krize v roce 2008, když máme něco tak jednoduše pochopitelného a uchopitelného, jako je krize migrační, která konečně nabídla „nepřítele“, který se dá snadno identifikovat, je fyzicky dostupný a snadný a rychlý způsob řešení tohoto problému vymyslí každý jouda. Jenže finanční krize z roku 2008 ani zdaleka nezmizela, jen byla zametena pod koberec, kde zapomenuta stále doutná a může kdykoliv znova explodovat. Tehdy totiž nešlo o havárii, ale o systémovou krizi v systému, který se nezměnil.

Celý příspěvek

Hus a úroky


Mistr Jan byl nebezpečný kverulant, který neměl pochopení pro stabilitu vlády, nejen ve své do době. Jeho myšlenky jsou nepříjemně aktuální i dnes (nenechte se zmást Bohem, toho lze docela dobře izolovat a na brizanci Husova myšlení to nic neubere) a spousta lidí je určitě velmi ráda, že je již 600 let bezpečně po smrti a nemůže otravovat naši postkomunistickou selanku svým kacířstvím. Třeba tím, co si myslel o úrocích:

Málo komentovaným Husovým postojem je jeho odmítání úroků. (…) Úrok je zisk, který stoupá v čase. Avšak Bůh je pánem času – a tak si lichvář ten čas nemůže přivlastnit, aby mu vydělával peníze.

(podle Jana Schneidera, k nalezení na Psu)

Právo na bankovní účet


Tak nám chce Brusel nadělit právo na bankovní účet. Vlastně už nadělil, teď se implementuje a fungovat by mělo od roku 2016. Pro všechny obyvatele EU, nejen pro občany, ale třeba i pro čekatele na azyl. Nejsem banka, tak by mi to mohlo být vlastně jedno, ale ono není. Není mi jedno, že na právo na práci nesmíme pomalu ani pomyslet, ale právo na bankovní účet mít budeme. Není mi jedno, že právo na zdravotní péči je všelijak omezováno, podmiňováno a rozlišováno, zatímco právo na bankovní účet máme mít všichni bez rozdílu. A nepřesvědčí mě, že bankovní účet skoro nic nestojí. Co je to za způsoby garantovat lidem to, co nutně nepotřebují jenom proto, že je to levné, a přitom jim upírat právo na něco, co je fundamentální podmínkou dobrého žití jenom proto, že je to drahé?

A kde takové právo vůbec skončí? Bude následovat právo na platební kartu, nebo dokonce právo na hypotéku? „Bez bankovního účtu se nemohou evropští občané podílet na životě společnosti,“ prohlašuje eurokomisař pro vnitřní trh a služby M. Barnier. A bez práce snad mohou? Nebo bez zdravotní péče či důchodového zabezpečí? To jsou přece mnohem závažnější překážky plnohodnotného podílení se na životě společnosti, které EU ovšem neřeší buď vůbec, nebo řeší jejich privatizaci a liberalizaci, tedy faktické omezování. Jestli ono nakonec nepůjde spíš o to, že existují „bezpečnostní a praktické důvody pro to, aby se v platebním styku stále méně používala hotovost.“ Tedy o větší kontrolu Evropanů. Tedy spíše o povinnost, než o právo.

Fiškusovo schéma


Podle této zprávy patří mezi největší věřitele USA patří daňové ráje, ve kterých korporace, včetně těch amerických. parkuji svoje zisky aby nemusely platit daně. Tyto peníze jsou posléze investovány do amerických dluhopisů, které vláda USA vydává, aby nahradila příjmy z výběru daní, a za to inkasují od americké vlády úrok. Nejenom, že se v USA vyhnou placení daní, ale ještě si za to od USA nechají zaplatit. A nejenom v USA, toto je nepochybně globální záležitost. No řekněte, není to geniální? A zcela bezpečné, protože v neoliberálním kapitalismu není něco takového nejenom nelegální, ale ani nemravné. Koneckonců, bylo přece věděcky dokázáno, tak za rozpočtové deficity může přebujelý sociální stát, nezaměstnaní a komunisti. Mě to ale stejně připadá, jako když si okradený půjčuje od zloděje vlastní peníze.

Nejlepší je odpustit


Je celkem jedno, jak dluh Řecka vznikl, zda nezodpovědným počínáním Řeků, nebo nezodpovědným či vypočítavým počínáním věřitelů, podstatné je, že existuje a že je tak vysoký, že je prakticky nesplatitelný. Jaký má v takové situaci smysl trvat na jeho splacení? Nekompromisní trvání na jeho splacení povede jedině ke zhoršování situace a dalšímu sociálnímu a hospodářskému úpadku Řecka a tedy k ještě menší schopnosti a ochotě (!) splácet. Neudělali by věřitelé lépe, kdyby se toho, co stejně nemohou nikdy získat, vzdali rovnou a dluh Řecku odpustili? Tím spíše, že ty peníze nikde chybět nebudou, protože ani teď je věřitelé nemají, když je půjčili Řecku. Jediné, co by se změnilo, by byla bilanční suma příslušných účtů, ale pokud mají věřitelé sami někomu platit, stejně budou muset získat prostředky jinde, protože peníze z Řecka prostě nejsou a nebudou. Vymáhat reálně nevymahatelné, nebo dluh odpustit a odepsat je z finančního hlediska prašti jako bouchni, rozdíl je jedině v hledisku etickém. Problém je jedině v tom, že neoliberalismus odpouštět neumí.

Pohled na svět ze slonovinové věže ČNB


Člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal k loňské intervenci centrální banky proti koruně:

Jenže během krize vklady obyvatelstva narostly o třicet procent. A my jsme najednou řekli – pozor, tohle nedělejte, ekonomika se dostává do deflační pasti a vy tomu napomáháte. Jakmile budete ještě dále šetřit a neutrácet v očekávání poklesu cen, spadneme do deflační spirály. A my jsme ochotni tuto bublinu propíchnout – což se pochopitelně mnoha lidem nelíbilo. Zejména střední třídě.

Krásně je zde vidět, že lidé jsou pro elity jen objekty jejich politik, anonymní statistický agregát. Také se ukazuje, že bubliny vyvolané spekulacemi a morálním hazardem vadí bankéřům méně, než „bubliny“ vyvolané snahou obyvatelstva být připraven. Ale co mají lidé dělat, když utrácet je špatně (to si žijí nad poměry) a šetřit také? Utratit vždy přesně to, co vydělají, aby zůstali vydáni napospas rozmarům trhu? Proč by se zrovna střední třída měla obětovat na oltář hospodářského růstu? Pan rada poněkud přehlédl, že těm lidem, kterým teď vyčítá šetření, už desítky let on a jemu podobní sice nepřímo, ale o to zřetelněji, káží: „Šetřete!“ Šetřete, protože to je vaše jediná šance, nikdo jiný vám nepomůže. Právě takové poselství totiž nese demontáž sociálního státu a heroizace individuální odpovědnosti. Těžko vyčítat lidem, že ho pochopili. Panstvo by se mělo konečně rozhodnout, jestli je stát spíše komunita, ve kterém se o rizika a výnosy dělíme, nebo skrumáž, kde je každý sám za sebe a jdeme si navzájem po krku. Obojí najednou, je to pro jedny a ono pro druhé, mít nemohou.

Vaše peníze vůbec nemusí být vaše


Můžete se utěšovat tím, že to je jen další konspirační teorie, poplašná zpráva, nedorozumění, nebo prostě tím, že to by si politici a bankéři nedovolili, a když, tak to s vámi myslí dobře, takže stejně o nic nejde, ale princip předběžné opatrnosti velí se alespoň zastavit a zamyslet nad tím, na co upozorňuje Exocet ve svém textu na OM, ze kterého za účelem šíření této informace vyjímám:

A tak se nejen v kyperské praxi, ale i do právních systémů globálně se potichu pašuje tenhle bráška jménem REDEFINICE ÚSPOR A VKLADŮ. Kdo by si ho všímal, že. Kolem je tolik zpráv o pěvuli Bartošové a utrpení hvězd showbyznysu, že to jaksi ujde pozornosti.

Redefinice úspor z nás každého dělá VĚŘITELE BANKY. Budete nadále nikoli vkladatelé, na něž se vztahuje teoretická ochrana státu, ale INVESTORY do svojí banky. To je samo o sobě blbé, ale to horší teprve přichází – jste investory 2. řádu – spadáte do kolonky UNSECURED INVESTOR. Spadáte tedy do složky, dámy prominou, „pitomec v prdeli“.

Samozřejmě platí již dnes, že vklad v bance je pohledávkou za bankou, ale to neznamená, že postavení se vkladatele-věřitele nemůže změnit v jeho neprospěch, například tak, že přesunem z kategorie vkladatel do kategorie investor přijde o ochranu z pojištění vkladů. Davy v ulicích jsou hezká věc, ale velké změny se zpravidla připravují mnohem dříve a nenápadně, skryté před zraky veřejnosti.

Průlom, nebo průvan?


Dneska to mají české zpravodajské servery jako přes kopírák: Průlom: Banka musí vrátit poplatky, rozhodl první soud (Aktuálně.cz), Soud vydal průlomový rozsudek: Banka musí vrátit poplatky za vedení úvěru (IHned.cz), Průlomový verdikt: Banka musí klientovi vrátit poplatky za vedení úvěru (Novinky.cz). Jak nemám rád banky, tak si nejsem úplně jistý, že je to dobrá zpráva. Nejde o zvýšené náklady, které si banky zahojí na klientech jinde a jinak (zahraniční matky je ze své dividendy nebudou platit zcela určitě), ale princip, podle kterého klient není tak úplně zodpovědný za to, jakou smlouvu s bankou uzavřel, i když se tak stalo svobodně a dobrovolně. Tu hypotéku si klient přece brát nemusel a když už si ji bral, tak věděl, za jakých podmínek, a inkriminované poplatky byly jedna z nich. Pokud by banka existenci poplatků klientovi tajila, nebo mu je začala účtovat až po uzavření smlouvy, potom by byla na místě, aby je klientovi vrátila, ale pokud se tak dělo od začátku na základě pravidel, s nimiž byl klient srozuměn? Jak jsem zastánce regulace obecně a regulace velkého byznysu zvlášť, tak jsem v tomto okamžiku poněkud skeptický, zda ten průlom neudělá zbytečný a nedomyšlený průvan v našem právním řádu. Kdyby se soudy raději pořádně podívaly na zoubek exekutorům, spekulantům a poplatkům ve zdravotnictví.

Kyperská mystéria


Svět je kulatý a o záhady v něm není nouze. Například jak může Kypr krachovat, když tam mají minimální regulaci kapitálu a nízké daně? Nebo že by 1% korporátní daň byla pořád moc vysoká? Liberalizace a nízké daně jsou přeci univerzálním a zaručeným receptem MMF & spol. na prosperitu a stabilitu. Nebo kdo vlastně krachuje? Krachuje Kypr jako stát? Proč jsou potom zavřené banky? Jsou v problémech banky? Proč potom krachuje Kypr?  Ty banky jsou přece soukromé, nebo ne? A co by vůbec vyřešila ad hoc daň z vkladů, když by se z bank jednou rukou vytáhla, aby se do nich obratem druhou nasypala? To by přece nula od nuly pošla. Proč se mají na sanaci bank podílet jejich klienti, a ne jejich vlastníci a investoři? Klienti přece nejsou zodpovědní za to, jak jejich banka hospodaří, to je jako kdyby host platil pokutu za to, že mu výčepní natočil špatnou míru. Otázek hodně, ale odpovědí po málu a těch dobrých ještě méně, vlastně žádná. Jediná rozumná odpověď, která mě napadá, je že jsme úspěšně proliberalizovali a proprivatizovali do stavu, kdy suverénem již není lid, nebo stát, ale kapitál a místo uhlobaronů nám vládnou „moneybaroni“. Anebo je to mnohem jednodušší a zkrachovali jsme už dávno všichni, jen to zatím flikujeme jak se dá, abychom ještě o pár zalapání po dechu oddálili nevyhnutelné?