Category: Studovna

Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Svoboda těch nejbohatších nás vykořisťovat


Výtah z brilantního textu (liberálové, klidně se poserte, jen mi ty svoje sračky tady nepatlejte) George Monbiota  Svoboda – pro koho a na čí účet?

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.  Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“

Bohatým jdou daně k duhu


Oblíbený mučednický mýtus bohatších lidí, živený zejména liberály všech druhů a barev, říká, že stát a daně ničí bohatším lidem prosperitu a kdyby jich nebylo, tak by ti bohatší měli všeho více za méně a v lepší kvalitě, protože by si to kupovali přímo za vlastní na volném trhu. Jak ovšem D. Prokop v článku Úvod do praktické sociologie: Rub a líc progresivní daně (to je ten článek, který jsem si přečetl až na Sealovo doporučení, ale dobře jsem udělal a vy byste měli také), tak realita je poněkud odlišná a složitější:

Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni.

Dvě poznámky ke střední třídě


Na iDnes vyšel před časem nezvykle kvalitní článek na téma střední třídy Je lékař s platem 70 tisíc střední třída? Experti nejsou zajedno který doporučuji přečíst celý, zejména různé definice střední třídy, mě z něj nejvíce zaujaly následují postřehy:

Střední třída ovšem není tak příjmově daleko, aby mohla žít z kapitálu jako vyšší vrstva. Podobně jako nižší vrstva je odkázána na příjmy z práce.

Vymezení střední třídy se navíc mění i z historického pohledu. Teoreticky by se měla „nafukovat“, protože nižší třída, kam obvykle patřili zejména manuálně pracující dělníci, se alespoň na Západě s přechodem k nové struktuře společnosti ztenčuje. Jenže americký marxistický ekonom Harry Braverman už před čtyřmi desítkami let dospěl k tomu, že všechno může být naopak. Většina rutinních úřednických zaměstnání snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Podle něj nastává opačný proces – „proletarizace“.

Společnost potřebuje vize


Jan Trnka v noticce Chybí nám utopie napsal přesně to, co bylo třeba napsat, a co jsem už dávno chtěl a měl napsat sám:

Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.  Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.

Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

Základy informačního boje


Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. (…) Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi. (…) Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí.

(Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře)

Jak logické. Jak prosté. Jak snadno využitelné. Stačí jen plánovat akce, u nichž je pozornost nežádoucí, na dny, kdy lze očekávat masivní mediální provoz či jiná atraktivní témata, nebo využít jiné aféry k zakrytí té vlastní. Jaké z toho plyne poučení pro občana? Když vás něco zaujme, zbystřete a položte si otázku, jestli vás to zaujmout nemělo, abyste přehlédli něco jiného?