Category: Studovna

Bohatým jdou daně k duhu


Oblíbený mučednický mýtus bohatších lidí, živený zejména liberály všech druhů a barev, říká, že stát a daně ničí bohatším lidem prosperitu a kdyby jich nebylo, tak by ti bohatší měli všeho více za méně a v lepší kvalitě, protože by si to kupovali přímo za vlastní na volném trhu. Jak ovšem D. Prokop v článku Úvod do praktické sociologie: Rub a líc progresivní daně (to je ten článek, který jsem si přečetl až na Sealovo doporučení, ale dobře jsem udělal a vy byste měli také), tak realita je poněkud odlišná a složitější:

Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni.

Dvě poznámky ke střední třídě


Na iDnes vyšel před časem nezvykle kvalitní článek na téma střední třídy Je lékař s platem 70 tisíc střední třída? Experti nejsou zajedno který doporučuji přečíst celý, zejména různé definice střední třídy, mě z něj nejvíce zaujaly následují postřehy:

Střední třída ovšem není tak příjmově daleko, aby mohla žít z kapitálu jako vyšší vrstva. Podobně jako nižší vrstva je odkázána na příjmy z práce.

Vymezení střední třídy se navíc mění i z historického pohledu. Teoreticky by se měla „nafukovat“, protože nižší třída, kam obvykle patřili zejména manuálně pracující dělníci, se alespoň na Západě s přechodem k nové struktuře společnosti ztenčuje. Jenže americký marxistický ekonom Harry Braverman už před čtyřmi desítkami let dospěl k tomu, že všechno může být naopak. Většina rutinních úřednických zaměstnání snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Podle něj nastává opačný proces – „proletarizace“.

Společnost potřebuje vize


Jan Trnka v noticce Chybí nám utopie napsal přesně to, co bylo třeba napsat, a co jsem už dávno chtěl a měl napsat sám:

Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.  Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.

Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

Základy informačního boje


Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. (…) Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi. (…) Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí.

(Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře)

Jak logické. Jak prosté. Jak snadno využitelné. Stačí jen plánovat akce, u nichž je pozornost nežádoucí, na dny, kdy lze očekávat masivní mediální provoz či jiná atraktivní témata, nebo využít jiné aféry k zakrytí té vlastní. Jaké z toho plyne poučení pro občana? Když vás něco zaujme, zbystřete a položte si otázku, jestli vás to zaujmout nemělo, abyste přehlédli něco jiného?

 

Demokracie bez dému


V nejmocnější zemi, která bude mít hlavní slovo při rozhodování o budoucnosti světa, probíhala prezidentská kampaň – a nejpalčivějším otázkám, jakým kdy lidstvo čelilo [vážná hrozba jaderné války s ekologická katastrofa], se naprosto nevěnovala pozornost. (…) Podle mě tu jde o jakousi nepsanou dohodu, že by se do fungování demokratického systému neměli zapojovat lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál. Nemyslím si, že jde o rozhodnutí vědomé, ale spíše implicitní, podvědomé, o jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět.

(Noam Chomsky: „Nejpalčivější problémy dneška nikdo neřeší“)

Juval Noah Harari (4) – síla a moc


V lidských společnostech nelze vysledovat korelaci mezi fyzickou silou a společenskou mocí. (…) Lidské dějiny učí, že existuje často inverzní vztah mezi fyzickou a společenskou mocí. Ve většině společností vykonávají těžkou fyzickou práci lidé z nižších sociálních tříd. Abyste uspěl v politice, příliš fyzické síly nepotřebujete, ale potřebujete tvořit silné koalice, k čemuž jsou třeba jisté sociální dovednosti.

Často se říká, že muži mají menší sociální dovednosti, než ženy. (…) Jak se tedy mohlo stát, že u druhu, jehož úspěch závisí zejména na společenské kooperaci, individua, která jsou prý méně schopná kooperovat a mají horší sociální dovednosti – muži – ovládají individua, jež jsou údajně kooperativnější a mají větší sociální dovednosti – ženy?

Juval Noah Harari (3) – budoucnost


Vzhledem k tomu, že lidé budou žít mnohem déle a svět, v němž budou žít, bude procházet stále častějšími a radikálnějšími zvraty, budou se muset tyto dlouhověké bytosti stále znovu přetvářet (…) jinak se stanou z hlediska pracovního trhu naprosto nadbytečnými. (…) To bude přinášet mnohem více stresu. A i dlouhověkost sama o sobě bude jeho zdrojem – čím déle bude člověk moci žít, tím méně bude ochotný riskovat. Lidé se stanou posedlí svým zdravím a vlastní bezpečností.

Lidé nebudou odcházet do důchodu v pětašedesáti letech a vyklízet pozice příští generaci s jejími novými idejemi a nároky, a co potom?

Možná, že až jednou budete žádat o práci, nebudete odmítnut proto, že jste gay, muslim či černoch, ale proto, že vy jste vy – protože se něco ve vaší DNA nebude algoritmu zamlouvat a vy nikdy nezjistíte, co to bylo.

Co bude pro 120letou ženu znamenat, že někdy, když jí bylo čtyřicet let,  porodila dvě nebo tří děti?

Přípravky, které budou prodlužovat lidský život, budou zřejmě nákladné a nebude k nim mít přístup všech osm miliard lidí na této planetě. Společnost na konci 21. století proto může být nejnerovnější v dějinách. Poprvé se může objevit reálná biologická – a slovo biologická zdůrazňuji – propast mezi třídami a zeměmi.

V následujících generacích se však lidstvo může opravdu rozštěpit do biologických kast. Může vzniknout vyšší třída lidí, kteří se promění v bytosti podobné bohům – a to také zdůrazňuji – a ta bude skutečně chytřejší, odvážnější a kreativnější, než všichni ostatní. A navíc bude žít mnohem déle.

V 21. století biotechnologie transformují svět. Nikde ale není psáno jak – není to předurčeno ani dějinnými silami, ani bohy.