Category: Res politica

Vítejte v postfaktickém světě


Tohle slovo postfaktický je letos v módě, ale nikoliv proto, že umožňuje elitám ventilovat frustraci ze ztráty (dez)informačního monopolu, ale naopak proto, že jim umožňuje ji zakrývat a předstírat, že dříve byly obsahy (sic!) objektivní a lidé se rozhodovali racionálně na základě faktů, zatímco dnes převládají emoce. K tomu napsal moc pěkný text s názvem Vstupujeme do věku lhářů? Tomáš Urban, který do něj sice musel vložit povinný protiruský osten, když je z toho Člověka v tísni, ale moudře ho dal až nakonec, takže nezkazil zbytek, který stojí za to přečíst.

Celý příspěvek

S pravdou po funuse


Možná mám paměť chatrnou, možná selektivní, ale opravdu si nevybavuji, že by se někdy v minulosti disidenti hlásili k tomu, že byli agenty CIA, či se tím dokonce chlubili. Jestli si pamatuji dobře, tak se naopak vždy snažili vytvářet obraz toho, že jejich počínání, ústící ve státní převrat v roce 1989, bylo autentické, spontánní, založené na přání a podpoře společnosti a jejich cílem byla „svoboda, demokracie a lidská práva.“ Kdo tvrdil něco jiného, ten se je pouze snažil zdiskreditovat. Převrat se vydařil na výbornou, lidé ve své většině společenské změny přijali za své a protože byly „jejich“, tak hodili pochybnosti za hlavu a pasivně přijímali vše, co přinášely.

Takže jaká byla skutečnost, protože teď už se to říct může? Bez CIA by to nešlo. Chartě 77 pomáhali Američané i západní diplomaté, vzpomíná její „poštmistr“. Ať už byly počátky Charty 77 jakékoliv, její život byl životem agentů cizí moci. Cílem chartistů a disidentů, a tedy i Listopadu 1989, nikdy nebyla svoboda a lidská práva, jimiž se zaklínali, ta byla jen obal, který prodává, cílem bylo prosazování zájmů USA a rozšíření amerického dominia do střední Evropy.

Asi za to vůbec nestydí, mnoho dalších jim to bude schvalovat a podle zásad dvojího metru je za to i chválit. A ti stejní lidé, kteří se takto dostali k moci a zrealizovali své zájmy, nyní budou jiným – ano, myslím především Rusko – vyčítat, stejně fanaticky, jako budou obhajovat někdejší vměšování USA, že dělají totéž. A já dostanu vynadáno, že jim to nebaštím. Tak do mě, protože tuhle šlichtu já žrát odmítám.

Buď to StB dělala špatně, a pak to dělá špatně i BIS a CTHH a kdo ví, kdo všechno dnes bojuje proti ruským agentům a „agentům“, nebo nelze tehdejší StB nic vyčítat a je třeba uznat, že disidenti byli prostě cizí agenti, kteří si zaslouží svůj žold, ale nikoliv úctu.

Progresívní amazonizace


Vzdejte se, budete amazonizováni, psal jsem tu před třemi (sic!) lety. A jak dokazuje reportáž Já, robot v Amazonu, amazonizace progresivně postupuje. Amazon, to jsou nízké mzdy (přitom na české poměry prý nadprůměrné!), přísnost na zaměstnance hraničící s nevolnictvím a regulace, regulace, regulace, regulace všeho a všech v míře, které může konkurovat snad jedině stát, a to ještě s odřenýma ušima:

Celý příspěvek

Jemen – pečlivý nezájem


Zatímco je pozornost světa upřena k událostem v Sýrii, v poslední době zejména v Aleppu, odehrává se na Blízkém Východě jiná hnusná a krutá válka – v Jemenu. O ní se ale mluví minimálně, jako kdyby nebyla ani zajímavá, ani důležitá, jako by v ní lidé zase až tak moc netrpěli. Ale oni trpí, zejména děti, vinou války a hladu umírá každých deset minut jedno jemenské dítě na podvýživu, průjem či infekční onemocnění dýchacích cest. Takové malé kolaterální ztráty. Jsou snad jemenské děti méně děti, než ty syrské? Jsou méně hodny zájmu světa, protože jsou chudší, protože nemají satelitní telefon a účet na Twitteru?

Celý příspěvek

Slabé argumenty proti EET


Předesílám, že EET vůbec nepovažuji za nejlepší možné a jediné řešení problému daňových úniků při platbách v hotovosti, stejně tak ho ale na druhé straně za nástroj ďáblův a konec svobody a demokracie. Nepochybuji ovšem o tom, že určitě někde existují dobré a silné argumenty proti, nejsou to ale podle mě ty, kterých jsou plné internety.

Celý příspěvek

Revoluce je mrtva, ať žije revoluce


Stalo se, co stát se muselo – zemřel Fidel Castro. I když už dávno byl jen ikona bez reálné moci, jeho smrt je symbolický mezník, protože s ním zemřela komunistická revoluce. Hlupáci všech zemí to vycítili a spojili se, otevřeli stavidla nenávisti a začali jeho smrt oslavovat, jako kdyby se toho starého a nemocného muže báli a troufli si až teď, když je mrtev. Snad si myslí, že konečně nastal konec dějin, ale budou zklamáni, dějiny nekončí, skončila jen jedna jejich etapa, etapa komunistické revoluce. Čas hrdinů, kteří se postavili bezohledné nenávist kapitálu a zvítězili, minul. Minul čas revolucionářů, kteří velmi dobře věděli, proč a za co bojují, protože příliš dobře poznali realitu „svobody“ a „demokracie“ banánových republik. Jenže zkušenost je nesdělitelná a tak jejich boj dnes ztrácí lesk i smysl. To není prohra, to je velké vítězství. Lidé jako Castro změnili svět k lepšímu a to dobré mají nyní k dispozici i ti – a možná především ti – kteří mu nejvíce spílají. Ale jak už jsem psal, jsou to hlupáci, kteří bojují minulou válku. I je smete revoluce, která tak otřásla jistotami jejich duchovních otců, jenom to už nebude revoluce proletářská. Starý Castro zemřel, ale možná se už narodil nový. A jestli ne, tak se narodí, protože kapitál je nepoučitelný a stvoří nové Castry a Guevary, tak jako stvořil ty staré. Ti noví už ale budou znát internet, budou doma v globalizovaném světě  a budou o to nebezpečnější. Kontrarevoluce může slavit, ale nemůže si oddechnout, protože lidé budou pořád toužit po rovnosti, volnosti a bratrství. Castro je mrtev, ať žije Castro.

Zvůle projevu


Nejnovější pozdvižení na vsi vyvolal návrh skupiny poslanců na zavedení (chcete-li obnovení) trestného činu Hanobení prezidenta republiky. Hned se zvedla vlna nevole,  že by to bylo brutální omezení slova a projevu a masy aktivizovaných „pražských kavárníků“ začaly jako výraz občanské neposlušnosti na a důkaz toho, že si svobodu projevu vzít nenechají, prezidentovi hromadně spílat slovy nehledanými, takže bylo během pár hodin na sociálních sítích namrdáno, nakremlováno a načůrákováno víc, než v pajzlu IV. cenové skupiny za týden. Osobně si nejsem ani zdaleka jistý, že takový paragraf potřebujeme. že by nešly použít paragrafy již existující, čím si ale jistý jsem, že hulvátství není totéž, co svoboda projevu.

Proboha, co je tohle za lidi, že pro pocit svobody potřebují někomu sprostě nadávat? Jistě, i já občas kleji, že by se u toho i pohanský dlaždič červenal, ale nikdy si u toho nepřipadám svobodný, ba právě naopak, uvědomuji si, jak jsem spoutaný bezmocí a emocemi. Kdyby si ti bojovníci za záchranu svobody slova ten poslanecký návrh přečetli, tak by zjistili, že se tam nikde nepíše nic o tom, že by se prezident nesměl kritizovat, karikovat, parodovat, ba dokonce zesměšňovat, jen že se nesmí hanobit a rušit výkon jeho pravomoci, což chápu tak, že si z něj nesmíte dělat srandu při kladení věnců u hrobu neznámého vojína. Tedy zákaz něčeho, co slušní a vzdělaní lidé, za které se ti panikáři sami tak rádi prohlašují, nedělají.

Svoboda projevu je svobodou právě proto, že je omezená svobodou a důstojností druhého. Bez takového omezení nejde o svobodu, ale o zvůli. Ta masivní vlna volání po obraně svobody projevu není ve skutečnosti ničím jiným, než voláním po zachování zvůle projevu. Svoboda projevu ohrožena není, jen pseudosvoboda hrubé neslušnosti.

Vítěz chce psát dějiny


Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“ Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“ Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost) je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou. Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní. Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.

1968: Spřízněni volbou


Díky Janice jsem shlédl dokument Spřízněni volbou z roku 1968 o období mezi abdikací Novotného a volbou gen. Svobody prezidentem ČSSR. Je to dlouhé, až zdlouhavé (1 h 23 min),  místy vyloženě rozvleklé, ale pro pochopení Pražského jara velmi cenné, protože autoři nic nekomentují, nic nevysvětlují, jen zaznamenávají („chytají“) a ukazují.

Celý příspěvek