Category: Noticky

Nemocná žena za pultem


Z hygienického hlediska asi není úplně nejlepší praxe, když v krámě obsluhuje nemocná prodavačka, tím spíše jde-li o prodejnu lahůdek. Ale může jí to někdo vyčítat, když jejími vlastními slovy „první tři dny na nemocenské nedostane ani korunu a potom čtyři tisíce za měsíc a to nestačí ani na nájem„? A našetřit si při platu prodavačky samozřejmě nemá z čeho. Může někdo po druhém spravedlivě požadovat, aby zůstal nemocný doma a riskoval tak dluhy a bezdomovectví? Chyba není v té prodavačce, která jde nemocná prodávat lahůdky, protože ona musí. Být nemocná je pro ni luxus, který si nemůže dovolit. Chyba je v systému nemocenského pojištění založeného na presumpci viny (předpoklad, že nemocný je flákač a simulant, má přednost před možností, že je doopravdy nemocný), který motivuje, a ve spoustě případů vyloženě nutí nemocné riskovat zdraví své i svých spoluobčanů.

EET, karty a e-shopy


Už jsem tady na to narážel, ale odpověď stále nemám a pořád mi to vrtá v hlavně, takže znova: jak, proč a z kterého ustanovení zákona o EET vyplývá, že se EET vztahuje i na platbu platební kartou, notabene v e-shopu, ale ne na bankovní převody?

P.S. Docela se divím, že si tohle karetní asociace a banky neohlídaly, protože jim asi uteče dost procentíček, zatímco dopad na spotřebitele bude minimální, protože kdo platil kartou, zadá od 1.března příkaz k převodu, což se mi jeví jako skoro ta samá práce, zvlášť když jsou na to už dávno banky i e-shopy připravené a příkaz jde vyplnit jedním kliknutím.

Soukromník a kvalita


Jen drobná poznámka na okraj teze, že se soukromým vlastnictvím jde ruku v ruce vyšší kvalita. Většinu autobusový linek MHD v Praze provozuje městem vlastněný Dopravní podnik, tedy ač akciovka, přesto podnik nikoliv soukromý. Některý linky ovšem provozují ryzí soukromníci. Hádejte, na které lince je nedodržování jízdních řádů standard a hrubé chování řidičů, kteří navíc zhusta na konečné kouří ve voze, prémie? U soukromníka. Bezprostřední odpovědnost za to, jak se chovají, sice nesou řidiči a nikoliv majitel firmy, nicméně je to kultura firma, kdo toto jejich chování utváří. A je to jasný důkaz toho, že se soukromým vlastnictvím vyšší kvalita služeb automaticky nepřichází. Logicky, protože cílem soukromého vlastníka je vydělávat, nikoliv vozit lidi. Důraz na kvalitu služeb na úkor zisku je luxus, který si soukromník, na rozdíl od veřejného, nemůže dovolit.

Šíření poplašné pravdy


Prezident Zeman oznámil (vyhlásil, přiznal, propíchl) že se v Česku pohybuje muž z Maghrebu s vazbami na IS, sám terorista (nebo tak nějak). A vypuklo pozdvižení. Pokud si to vymyslel (popravdě, po tom plácnutí o hlavní roli Muslimského bratrstva v punktování migrační krize bych se snad ani nedivil), pak bych tu vlnu nevole chápal, ale on se hlavní odpor zvedl proto, že možná (pro)řekl pravdu. To bylo opravdu lepší, kdyby se taková pravda tutlala? Ale proč? Abychom si mohli namlouvat, že nás se problémy světa netýkají, a policie a tajné služby by nás v té iluzi bezpečí utvrzovali tím, že by milého teroristu v tichosti vypakovali? Až ho jednou vypakovat nezvládnout, budeme se všichni moc divit, co že tak najednou. Pokud si nepřipustíme, že se terorismus může týkat i nás, nebudeme připraveni, až skutečně udeří. To Zemanovo prohlášení je prvním krokem k takovému připuštění. Tohle není poplašná zpráva, není to ani prozrazení státního tajemství, na to je příliš obecná, je to jen tolik potřebné upozornění na nepěknou realitu, kterou by před námi policie a tajná služba evidentně rádi ututlali.

Rasismus jako produkt protiruské propagandy


Posun od rádobyvtipného:“Nejsem rasista, ale…“ k vyloženě nebezpečnému: „Jsem rasista a jsem na to pyšný“ je v české společnosti čím dál patrnější, viz čerstvá aféra s černochem v reklamě. Na první pohled se zdá, že tento posun, v jádru živený rostoucí frustrací ve společnosti, akceleroval s uprchlickou krizí. Ale co když je to trochu jinak? Zhruba ve stejné době totiž došlo i k válce na Ukrajině a anexi Krymu a s tím k masivnímu výlevu protiruské propagandy, s níž přišlo i přesvědčování, že je normální a žádoucí mít nepřítele a bát se ho. Přesvědčování úspěšné ve své podstatě, ale, zřejmě z historických a možná i sentimentálních důvodů, se zcela míjející cílem. Lidé se ve větší míře skutečně začali bát a začali hledat a nalézat nepřítele – nikoliv ale v Rusech, nýbrž v černoších a muslimech.

Agitpropčíci všech režimů, spojte se


Nejlepší komentář ke vznikajícímu Centru proti terorismu a hybridním hrozbám MV, přezdívanému též posměšně i zlověstně Ministerstvo pravdy, napsala, aniž o tom tehdy věděla, již v roce 1975 StB. Objevil ho v článku Bumerang, z něhož jsem si ho vypůjčil, zveřejnil Milan Daniel:x-bumerang

Tak vám nevím, ale buď jsou demokraté stejní hajzli, jako komunisté, nebo komunisté nic špatného nedělali. Osobně se přikláním k tomu, že toto dilema nemá ani etické, ani estetické řešení, neboť moc má svoje pravidla a pěstování loajality skrze informační uniformitu mezi ně prostě patří. Netřeba se pohoršovat, netřeba nadávat, nutno ale vědět a mít na paměti.

Nelze-li věřit nikomu a ničemu, je to pro společnost jistě problém, ten ale CTHH v žádném případě neřeší, ale svým jednostranným zaměřením naopak prohlubuje. Nakonec celé slavné CTHH ovšem nejspíš skončí jako ÚSTR – trafika pro kované demokratické soudruhy na periferii zájmu a významu. Tedy alespoň doufám.

Každopádně se tu stát chystá suplovat, ne-li přímo usurpovat, roli, kterou by v demokratické společnosti měly plnit novináři. Co z toho, že tak nečiní a že se jí chápou represivní složky státu, o míře demokracie české společnosti vyplývá, již ponechám na laskavém posouzení čtenáře.

Intenzivní zážitek přebytkové ekonomiky


Jakkoliv to dělám nerad, i já musím občas do chrámu konzumu. Dnes byl ten den, kdy jsem sebral síly i peněženku a šel shánět, co jsem potřeboval. Povšimněte si prosím slovesa „shánět“, protože je klíčové. Nešel jsem to totiž koupit, musel jsem to shánět. Ty slavné plné regály, které porazili komunismus, jsou totiž paradoxně velmi neefektivní, když dojde na uspokojování potřeb. Velmi dobře fungují v duchu Fordova: „Můžete mí jakou barvu chcete, bude-li to černá,“ jakmile ale máte nějaké trochu specifické požadavky (jako jsem například já, když jsem požadoval, aby mi bunda seděla; povšimněte si prosím, že na slušela jsem rezignoval), zjistíte, že žádná široká nabídka se navzdory desítkám obchodů a násobku značek v nich nekoná – všude mají to samé podle poslední módy. To je ta přebytková ekonomika: můžete nakupovat kdykoliv a kdekoliv, ale co si koupit na výběr nedostanete, jste odkázání na aktuální rozmar trhu. Ber, co ti chceme prodat, nebo si trhni.

Plíživá rekatolizace


Všímám si toho již delší dobu, ale ještě jsem nepostřehl, že by se nad tím někdo pozastavoval, nebo proti tomu dokonce protestoval – českým veřejným prostorem obchází strašidlo plíživé rekatolizace. A nechodí jen tak na špacír, ale pilně se činí. Katolická církev je ve veřejném prostoru stále více přítomna. Představitelé kléru nechybí u žádné významnější státní záležitosti, u těch armádních jsou pak téměř povinní.

V rozhlase, televizi i dalších médiích, nejvíce ale v televizi, jsou náboženství a církve, opět s jasnou převahou té katolické, stále častěji přítomny jako samozřejmá a přirozená součást lidských životů; kritika se nevyskytuje. Tady zpráva o těžce pracujícím faráři (sic!), tam nový kostel, tady modlení, tuhle bohoslužba, o perfidních církevních restitucích ani slovo, zato řada více či méně nápadných náznaků, že bychom si měli církví vážit a že jsme jako společnost nějací divní, když jenom cca třetina populace věří v boha (přičemž jsou důsledně započítávání i všichni satanisté, new-age pomatenci a vegetariáni, aby číslo bylo co nejvyšší a nějaká forma spirituality byla přiřknuta co největšímu počtu lidí.

Vrcholem všeho je pak indoktrinace dětí v dětských (sic!) pořadech, která kulminuje v pohádkách, kde se aktéři modlí jenom pro modlení samo, zcela bez jakékoliv vazby na děj.

Jsem jediný, kdo to vidí? Jsem jediný, komu to vadí?

Sedávej panenko v koutě, teroristi nenajdou tě


Expert: Úřady dostaly předem varování. Trhy měly zavřít. Jasné jako facka, no ne? Jenže, které trhy měly zavřít? Ten v Berlíně? Útočník by se přesunul do Drážďan. Takže všechny? Zavřeme trhy, divadla, kina, vyhlásíme zákaz vycházení… a příště už nebudou muset teroristé řešit nějaké logistické a organizační problémy, jak dostat útočníky do země a zakonspirovat je před policií, bude jim stačit jeden tweet odněkud z pouště a Evropa si sedne na prdel, všechno zavře, všechny uzemni a bude čekat, jestli to bouchne. Nerad bych, aby to vypadalo, že zde horuji za lehkovážnost, ale reagovat na každou hrozbu paralýzou podle mě není řešení. Utíkat lze jen do kouta.