Category: Fučíkův odznak

Alois Nebel – film


Zřejmě jako jeden z posledních jsem viděl filmové zpracování komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o jesenickém ajznboňákovi Aloisu Nebelovi a musím bohužel konstatovat, že jak je knižní předloha vynikající, tak film žádný zázrak není. Natočit v dnešní době něco animovaného a zároveň černobílého chce sice tvůrčí kuráž, ale samo o sobě to nestačí. A filmu nejenom že chybí stylovost a syrovost knihy, ale sám o sobě je stylově nevyrovnaný, takže některé pasáže jsou kreslené až moc a jiné zase až moc připomínají běžný černobílý film. Film také není přesným převodem knihy, některé dějové linky z knihy chybějí a jiné jsou přepracované, což samo o sobě není na škodu, co ale škodí, že ve filmu nejsou dopovězeny a divák, který nečetl knihu, musí podle mého názoru docela tápat kdo je kdo a proč dělá to, co dělá, což je v knize řečeno ne snad polopaticky, ale zřetelně; možná ale je to dáno jen znalostí knihy a kdo ji nezná, pro toho film funguje lépe. Za mě ovšem film ani zdaleka nevyužil potenciál látky i formy a já se příště raději vrátím ke knize.

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Celý příspěvek

Čtyři dohody


Čtyři dohody, one man show Jaroslava Duška (ve skutečnosti byli na pódiu tři, ale dva jen muzicírovali), jsou scénické zpracování stejnojmenné knihy dona Miguela Ángela Ruize, což je, pokud jsem to správně pochopil, literatura osobního rozvoje. Pokud si dobře vzpomínám, tak tohle její scénické zpracování byla svého času v Praze téměř kultovní záležitost, kterou musel každý vidět a na níž se nedali sehnat lístky. Upřímně, sám bych je ani nesháněl, ale když už jsem je získal v rámci vzájemné korporátní korupce, proč ne.

Celý příspěvek

Poslední tango v Paříži


Snímek Poslední tango v Paříži je jeden z těch, které pověst předchází, takže jsem věděl, že existuje, že by to měl být dobrý film, že v něm hraje Marlon Brando a že ve vrcholné scéně promaže své milence řiť máslem. Marlon Brando v něm skutečně hraje a ta scéna s máslem je tam také, ale v celkem decentní podobě a nebýt toho spojleru, asi bych si ani pořádně neuvědomil, oč v ní jde. A rozhodně to není vrchol filmu, protože ten pak ještě dobrou polovinu graduje. Ale co k němu říct víc? Očividně je to jeden z těch starších francouzsko-italských uměleckých filmů, které se snaží něco říct, ale v případě Posledního tanga v Paříži mi poněkud unikalo, co vlastně. Snad je to studie sebezničující posedlosti člověka, který se ztratil v životě a neví, jak dál, v tomto případě muže, který se po sebevraždě ženy utápí ve vztahu s neznámou ženou (podstatou jejich náhodně – ale jde skutečně o náhodu? – navázaného vztahu je právě to, že neznají ani svá jména) a raději se od ní nechá zabít, jak je nakonec dotěrný a nesnesitelný, než by se jí vzdal. Něčím mi Tango v tomto směru připomínalo Velkou žranici, která mi ovšem přišla víc vyšinutá a proto snad i naléhavější a sdělnější. Asi nejsem dost intelektuál, ale Poslední tango v Paříži pro mne není nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Ale kdo ví, třeba, jestli ještě někdy uvidím, v něm najdu něco, co jsem napoprvé přehlédl.

Generation Kill


Po Bratrstvu neohrožených a Pacifiku jsem si dal i Generation Kill (k vidění na HBO), válečný seriál zasazený do druhé války v Iráku (ještě jsem kdysi viděl Četu v akci z Vietnamu, ten také nebyl špatný, ale bylo to dávno před otevřením blogýsku). Generation Kill je opět řemeslně velmi zdařilý, ale opět nepřekročil stín americké mentality.

Celý příspěvek

Marťan


Film Marťan má podle mě geniální námět s velkým potenciálem – astronaut shodou okolností zapomenutý na Marsu se snaží přežít do příletu další výpravy – ale pohříchu hollywoodské zpracování, takže potenciál zůstal nevyužit a místo monodramatu je divákovi naservírováno konvenční heroické melodrama, kdy se vzdělaní, vycvičená a orientovaní lidé chovají jako blbci a pro záchranu jednoho riskují životy dalších pěti, kosmickou loď a reputaci celé NASA.

Celý příspěvek

Imogen Robertsonová: Anatomie vraždy


Anatomie vraždy je soudobá detektivka zasazená do Londýna 18. století, ve které hrají hlavní role opera, špionáž a emancipovaná žena. Anatomie vraždy je detektivka čtivá a napínavá, zároveň z ní ale čiší řemeslnost takovým způsobem, že součástí mého čtenářského zážitku byla i anatomie liberálních postupů, kdy jsem vedle vyšetřování vraždy se zájmem – kolikrát větším – sledoval, jaké literární triky a postupy, které se takto snad musí učit na všelijakých těch kurzech tvůrčího psaní, autorka používá.

Ta zmiňovaná emancipovaná hlavní hrdinka je sice emancipovaná sympaticky, ale setkává se na svou dobu s až podezřele vstřícným přijetím všech vrstev společnosti. Vyloženě zde chybí konflikt, který by tehdy musel být nevyhnutelný.

Dlouho jsem měl též problém nějak skousnout tu posedlost špióny, zejména v kontrastu s všeobecnou bídou většiny Londýňanů, která, na rozdíl od francouzských a amerických (zrovna zuří americká válka o nezávislost) nikoho netrápí; revolucionář ani jeden, zato patrioty by mohly dláždit náměstí. Nicméně pak jsem si uvědomil, jak to dnes my máme se špióny ruskými a pochopil jsem.

 

Bratrstvo neohrožených


Když už jsem na něj u Pacifiku narazil, tak jsem si řekl, že se na Bratrstvo neohrožených také podívám. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si u každého dílu říkal, že tohle jsem přece už viděl, až jsem si to nakonec řekl u všech. Viděl, ale žádný zvláštní dojem na mě Bratrstvo neudělalo, když jsem to zapomněl. A to přesto, že řemeslně je to opět velmi vydařený počin a vyprávění, až na drobné škobrtnutí někde ve dvou třetinách (asi jiný režisér, což by se dalo ověřit, ale nestojí mi to za to), odsýpá a drží pozornost. Jenže co naplat, když je to konvenční vyprávění konvenčního příběhu o amerických hrdinech v uniformách na druhé evropské frontě Druhé světové války. Příběhu až barvotiskového, ve kterém jsou všichni američtí vojáci chytří, ukáznění a stateční a srabi, blbci, vyčůránci a sadističtí maniaci úplně chybí. V tomto ohledu byl Pacifik lepší, protože méně prvoplánový a ukazující alespoň něco nového, co případnou prvoplánovost kompenzuje.

Schválně jsem se u Bratrstva zaměřil na zobrazení Němců a opravdu – jsou to lidé. Zlí, lhostejní, nebezpeční, ale pořád lidé, že až zběsilost některých Američanů vůči nim vypadá přepjatě a nespravedlivě. (Viz právě zobrazení Japonců v Pacifiku.)

V jistém směru ale může Bratrstvo korigovat i pohled na působení amerických vojáků v Evropě: minimálně pro prvosledové jednotky to až do jara 1945 nebyla žádná bezstarostná kovbojská jízda, byť se jejich ztráty se ztrátami Rudé armády samozřejmě nedají srovnávat.

 

Pacifik


Válečný seriál Pacifik je mladším bráškou oceňovaného Bratrstva neohrožených, odehrává se ale, jak již sám název napovídá, na Tichomořském válčišti. Válka v Pacifiku, tedy de facto válka mezi Japonskem a USA, je v Evropě logicky poněkud opomíjená kapitola Druhé světové války, ale právě o to je Pacifik cennější, že ukazuje jiný pohled na notoricky známé události. Protože po řemeslné stránce je Pacifik perfektně zvládnutý, zaměřím se na to, co jsem se díky němu o válce v Pacifiku „dozvěděl“ (raději v uvozovkách, protože nedokážu posoudit, nakolik je Pacifik autentický jak co do historie, tak do percepce války americkou společností).

Celý příspěvek