Utrpení starého konzervativce

Nemohu úplně vyloučit, že se nebudu opakovat, ale to, co dnes píši, mne napadne pokaždé, když čtu něco od katolicky orientovaných konzervativců, mezi než řadím třeba Romana Jocha, a vlastně pouze Romana Jocha, protože nikoho jiného s podobnými názory neznám. Či spíše neznal, teď jsem objevil ještě Michala Semína. Víc jich ale opravdu neznám, těžko říct, zda proto, že jsou takto smýšlející lidé taková rarita, nebo proto, že nejsou pro běžný mediální provoz zajímaví a nedostávají prostor, podobně jako socialisté (neplést s členy ČSSD) a další levicově orientovaní autoři.

Proč ale mluvím v souvislosti s katolicky orientovanými konzervativci o utrpení? Protože podle mého názoru musí tito lidé v současné světě, které se tak moc liší od ideálního světa podle jejich představ, strašně trpět, asi jako Putna v Rusku nebo muž v ženském těle. Už jen to, že pohlaví není dáno bohem přidělenou anatomií genitálu, ale může být v současné západní společnosti věcí volby jednotlivce, musí pro tyto lidi silně traumatizující. Ještě bolestivější pak pro ně musí být vědomí, že katolická církev a katolická věrouka ztratily monopol na výklad světa, z nějž se vytratily absolutní pravdy (samozřejmě ty jejich) a objektivní mravní řád (samozřejmě ten jejich) a to vše se stalo předmětem diskuse a shody a stalo se v čase proměnlivým. Zkrátka a dobře, že rozum přestal být totožný s vírou.

A co teprve odluka církve od státu! Nenavázanost státu na náboženství nechápou jako projev neutrality, ale negativní zaujatosti a sekulární stát je pro ně synonymem státu totalitního. Tuto pasáž Semínových tezí, která se plně nese v duchu maximy „věřím, protože je to absurdní“, musím ocitovat téměř celou, protože pouhá parafráze by působila neuvěřitelně:

Stát ideovou odlukou od církve přece deklaruje, že náboženský život nepatří mezi dobra, na jejichž zachování má společnost zájem. (…) Jde-li o hodnocení významu náboženství pro společnost, není liberální stát hodnotově nelišný, ale negativně zaujatý. (…) S překvapením zjišťujeme, že přinejmenším v tomto ohledu se liberální stát od státu totalitního neliší. V obou případech totiž platí, že měřítkem dobra a zla je člověk, respektive lidská svévole.

Bohužel už Semín nikde nepíše, jak by takový nábožensky neutrální stát měl vypadat, zřejmě proto, že takový stát je pro něj nepředstavitelný. Pokud ovšem nebude stát „negativně zaujatý“ a nebude ani neutrální (protože není-li náboženskou neutralitou sekularita, pak pro ni už nezbývá místo), má být zaujatý pozitivně? Tedy návrat k alianci oltáře a trůnu? A odklon od člověka jako měřítka dobra a zla a návrat k lhostejnosti k utrpení člověka obětovaného na oltář vůle boží?

Jenže ani tohle není vrchol, protože tím nejvíce neuralgickém bodem, z něhož pramení utrpení katolických konzervativců, je příchod Antikrista, kterým není nikdo jiný, než – papež František. Považte, že tento zrádce církve a víry vede ekumenický dialog, jako kdyby Katolická církev nebyla jediná a pravá. Také dopřává sluchu stoupencům teologie osvobození, což je další banda zrádců a komunistů, kteří troufale myslí na lidi, místo aby mysleli na Boha. A ani ty homosexuály nechce upalovat na hranici, ale dokonce má pro ně pochopení… no učiněná Sodoma-Gomora.

I když to, co jsem napsal, vyznívá sarkasticky, opravdu se nechci Semínovi a Jochovi posmívat, spíš chci poukázat na to, jak jsou takoví lidé potřební – ovšem pouze v malém počtu, ve velkém by mohli být sakra nebezpeční – aby si člověk uvědomil, jaký kus práce liberálové a socialisté, osvícenci a humanisté, za poslední staletí udělali, a byl jim za to vděčný.  Svoboda – myšleno pravá svoboda být, nikoliv falešná svoboda mít – skutečně není samozřejmá a je třeba ji chránit před fundamentalisty všeho druhu, nejenom těmi islámskými, ale i těmi křesťanskými.

Nechci se konzervativcům posmívat, ale ani je nelituji. Chápu, jak musí v pro ně cizím a zkaženém světě trpět, ale svým způsobem jsem rád, že trpí oni, protože ve světě, který by byl pode nich ideální, bych zase trpěl já.

Advertisements

8 comments

  1. XY

    Semín a Joch, vy teda máte žaludek, Tribune. A já už docela nekřesťansky myslel, že je Semín po smrti: Na přelomu tisíciletí ho bylo všude plno, dnes ho musíte asi pracně vyhledávat. Nojo, na světě běhají všelijací lidé.
    Mimochodem, možná nás čeká velká křesťanská obnova – tuhle jsem měl o to při s jednou nesmírně vzdělanou a inteligentní paní profesorkou slavné zahraniční univerzity. Jest se nám připravit na tezi, že za všechno zlé může materialismus, jenž podráží nohy duchovnímu vzepětí člověka a zavaluje nás mrzkým konzumerismem. Zajímavé na tom bylo, že řečená dáma ve finančních otázkách velmi preferovala mrzké materiální bytí před vědomím. Tož nějak nevím, co z toho vyvodit. Nebo vím, ale nějak se ostýchám.
    Pěkný víkend a pokud možno o něco teplejší!

    • Kamil Mudra

      Vzhledem k tomu že se pojem ekuména nebo ekumenismus chápe zpravidla jako spolupráce a sjednocování různých denominací a církevních organizací, přijde mi postoj Papeže Františka, coby hlavy Římskokatolické církve, trochu podivný. Osobně proti ekuméně nic nemám – spíše naopak. Ale u něj mi ta propagace tak docela nesedí. Je to tak trochu jako by fotbalový trenér říkal svému týmu: „Chlapi, není důležité vyhrávat ale účastnit se. Hlavní je že všichni hrajeme fotbal.“ :-)

      • Seal

        Okolnosti zvolení Františka papežem vskutku připomínají druhý vatikánský koncil. Většina vatikánské církevní hiearchie chce držet prst na tepu doby, a tak si do svého čela zvolila papeže, který díky svému působení v Latinské Amertice klade na první místo tzv. sociální učení církve. To samozřejmě musí dvojnásob štvát všechny ty evropské tradicionalisty, kteří si myslí, že Vatikán je především od toho, aby řešil věroučné otázky.

      • XY

        Mno, pane Mudro, myslím, že tahle ekuména tentokrát půjde tak trochu mimo církev katolickou, prostřednictvím takových sdružení, jako je třeba Obec křesťanů, o níž se lze dočíst, že byla založena 1922, u nás od roku 1925. „Podnětem k jejímu vzniku byla otázka, zda a jak je možno v dnešní době strojů, informací a praktikovaného materialismu dojít skutečné obnovy náboženského života.“
        Opírají se o tři pilíře:
        1. Cestou antroposofie Rudolfa Steinera usilují „vytvořit srozumitelnou a moderní podobu křesťanského kultu“, čímž by se měla otevřít cesta „konkrétnímu náboženskému prožitku.“
        2. Úplná svoboda učení spojená se snahou o „nezkalené poznání Ducha:“
        3. Důraz na vědomé konání a individuální odpovědnost každého jedince.
        Z toho, co publikují ve svých sbornících Okruh a střed, lze vysledovat, že je to v jádru dost konzervativní křesťanská aktivita s řadou heretických rysů (zejména z hlediska katolické církve). Něco jako křesťanští disidenti, což jejich postavení a vliv zatím nadějně oslabuje. Jenže v časech, kdy třeba v jakési komisi OSN pro rovnoprávnost žen zasedne na přání USA zástupce Saúdské Arábie, je klidně možné, že se i takové iracionální věroučné proudy mohou prosadit – budou-li dost šikovně hlasití. Čím více iracionality v praktickém světě, o to přitažlivější iracionalita náboženská – aspoň mi to tak připadá.

  2. Anonymní

    Dyž oni ti mrzcí materialisti zpochybňují že věřící budou spaseni. Takové setkání s MUDr Svatošovou…..

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s