Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

Nejsem tak chudý, abych mohl platit daně


Zákony neříkají jen co se nesmí a co se musí, vypovídají i o poměrech ve společnosti, o tom, jaké jsou i jaké by být měli. To samé platí o daních, neplní jen funkci financování státního rozpočtu, ale říkají i to, kdo komu vládne, v čí prospěch je společenské uspořádání a je-li spravedlivé. Proto by kupříkladu měla být daň z příjmu progresivní, aby bylo jasně řečeno, že platit daně, tj. financovat společnost, musí především ten, kdo může. Nikde přitom nestojí, že rozdíl pásem musí být 60% a nejvyšší sazba 80%, jde především o symbolickou hodnotu.

Jenže když nyní ČSSD v náhlém a nezvyklém záchvatu levicovosti vyhlásila plán na zavedení progresivní daně z příjmu, reakce byla, no… hysterická a jako vystřižená z manuálu pravicové argumentační konfekce: závist, trestání úspěšných a bla bla bla…chybělo už jenom volání po „spravedlivém“ degresivním zdanění či „spravedlivé“ dani z hlavy, ale to jsem možná jenom přeslechl.

Ti, kterým se progresivní daň nelíbí, protože se jich dotkne, i když bolet je nebude, se totiž umí a mohou ozvat, na rozdíl od těch, které bolí současný stav. Je to přesně jako v tom bonmotu, který jsem nedávno někde zahlédl, snad dokonce v angličtině a namířený proti Trumpovi, a který zněl zhruba takto: „Copak jsem chudý, abych platil daně“?

Konstrukce daňového systému je úhelný kámen společenské soudružnosti, na něm se nejlépe ukáže, kdo je kdo, kdo dokáže přijmout osobní odpovědnost za svět, v němž žije, a kdo se chce jen sobecky svést, pokud možno se slevou na úkor těch, kteří nemají tak silnou vyjednávací pozici, aby si nějakou vymohli.

Zkušenost ukazuje – a já očekávám, že se to potvrdí – že nejhlasitěji proti progresivní dani z příjmu budou ti, kteří o odpovědnosti mluví nejčastěji. Ti si totiž pod odpovědností vždy představují odpovědnost těch druhých, která je zbavuji povinností, nikoliv tu svoji, která jim povinnosti ukládá.

Základy informačního boje


Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. (…) Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi. (…) Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí.

(Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře)

Jak logické. Jak prosté. Jak snadno využitelné. Stačí jen plánovat akce, u nichž je pozornost nežádoucí, na dny, kdy lze očekávat masivní mediální provoz či jiná atraktivní témata, nebo využít jiné aféry k zakrytí té vlastní. Jaké z toho plyne poučení pro občana? Když vás něco zaujme, zbystřete a položte si otázku, jestli vás to zaujmout nemělo, abyste přehlédli něco jiného?

 

Demokracie bez dému


V nejmocnější zemi, která bude mít hlavní slovo při rozhodování o budoucnosti světa, probíhala prezidentská kampaň – a nejpalčivějším otázkám, jakým kdy lidstvo čelilo [vážná hrozba jaderné války s ekologická katastrofa], se naprosto nevěnovala pozornost. (…) Podle mě tu jde o jakousi nepsanou dohodu, že by se do fungování demokratického systému neměli zapojovat lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál. Nemyslím si, že jde o rozhodnutí vědomé, ale spíše implicitní, podvědomé, o jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět.

(Noam Chomsky: „Nejpalčivější problémy dneška nikdo neřeší“)

Biketlon


Rostoucí popularita biatlonu mne přivedla na myšlenku, že by si podobně koncipovanou disciplínu zasloužily i měsíce jarní, letní a podzimní, tedy ty bez sněhové pokrývky, kdy nelze používat lyže. No a co se nabízí místo lyží? Kolo, čili bike a odtud pak i název nového sportu biketlon, který je určitě mnohem víc sexy, než nomenklaturně přesnější letní biatlon. Pravidla by mohla být úplně stejné jako u biatlonu, jen místo lyží by tam bylo kolo. Pokud se nápad osvědčí – ostatně se divím, že něco takového už dávno neexistuje – lze o nošení pušky a střelbu obohatit i další sporty, kupříkladu triatlon. No a proč tu s tím vlastně plevelím? Protože až s podobným nápadem přijde Chovanec, tak vy si budeme moci říct, že jste o tom mluvili již dávno před změnu ústavy u Tribuna.

Juval Noah Harari (4) – síla a moc


V lidských společnostech nelze vysledovat korelaci mezi fyzickou silou a společenskou mocí. (…) Lidské dějiny učí, že existuje často inverzní vztah mezi fyzickou a společenskou mocí. Ve většině společností vykonávají těžkou fyzickou práci lidé z nižších sociálních tříd. Abyste uspěl v politice, příliš fyzické síly nepotřebujete, ale potřebujete tvořit silné koalice, k čemuž jsou třeba jisté sociální dovednosti.

Často se říká, že muži mají menší sociální dovednosti, než ženy. (…) Jak se tedy mohlo stát, že u druhu, jehož úspěch závisí zejména na společenské kooperaci, individua, která jsou prý méně schopná kooperovat a mají horší sociální dovednosti – muži – ovládají individua, jež jsou údajně kooperativnější a mají větší sociální dovednosti – ženy?

Juval Noah Harari (3) – budoucnost


Vzhledem k tomu, že lidé budou žít mnohem déle a svět, v němž budou žít, bude procházet stále častějšími a radikálnějšími zvraty, budou se muset tyto dlouhověké bytosti stále znovu přetvářet (…) jinak se stanou z hlediska pracovního trhu naprosto nadbytečnými. (…) To bude přinášet mnohem více stresu. A i dlouhověkost sama o sobě bude jeho zdrojem – čím déle bude člověk moci žít, tím méně bude ochotný riskovat. Lidé se stanou posedlí svým zdravím a vlastní bezpečností.

Lidé nebudou odcházet do důchodu v pětašedesáti letech a vyklízet pozice příští generaci s jejími novými idejemi a nároky, a co potom?

Možná, že až jednou budete žádat o práci, nebudete odmítnut proto, že jste gay, muslim či černoch, ale proto, že vy jste vy – protože se něco ve vaší DNA nebude algoritmu zamlouvat a vy nikdy nezjistíte, co to bylo.

Co bude pro 120letou ženu znamenat, že někdy, když jí bylo čtyřicet let,  porodila dvě nebo tří děti?

Přípravky, které budou prodlužovat lidský život, budou zřejmě nákladné a nebude k nim mít přístup všech osm miliard lidí na této planetě. Společnost na konci 21. století proto může být nejnerovnější v dějinách. Poprvé se může objevit reálná biologická – a slovo biologická zdůrazňuji – propast mezi třídami a zeměmi.

V následujících generacích se však lidstvo může opravdu rozštěpit do biologických kast. Může vzniknout vyšší třída lidí, kteří se promění v bytosti podobné bohům – a to také zdůrazňuji – a ta bude skutečně chytřejší, odvážnější a kreativnější, než všichni ostatní. A navíc bude žít mnohem déle.

V 21. století biotechnologie transformují svět. Nikde ale není psáno jak – není to předurčeno ani dějinnými silami, ani bohy.

Juval Noah Harari (2) – morálka


Založíte-li svou morálku na nějakém mytologickém příběhu nebo povídačce – o bohu, o lidských právech a tak podobně – nové vědecké objevy mohou tuto vaši morálku snadno podminovat. Jakmile zjistíte, že bůh či lidská práva jsou jen lidmi vymyšlené fiktivní příběhy, ztratíte základ svého morálního kodexu, a co pak?

Morálka přece může být založena jen na realitě – na realitě utrpení. Samozřejmě, že příčinou utrpení často bývají fiktivní příběhy o bohu, penězích či o národu, ale i pak je výsledné utrpení reálné a stejně reálné je osvobození se od takového utrpení. V mém pojetí morální jednání osvobozuje vnímající bytost od utrpení a nemorální jí ho zvětšuje. A vůbec nezáleží na tom, jak tato bytost vznikla a funguje. Pokud se někdy naučíme sestavovat vnímající roboty, kteří budou cítit bolest, pak bude jednání, jež jim působí bolest, stejně nemorální jako jednání, které působí bolest lidem nebo šimpanzům.

Začnete-li se pozorovat, naučíte se neubližovat jiným bytostem nikoliv kvůli zákazu nějakého boha, nebo proto, že vás potrestá společnost, ale protože když ubližujete jiným, ubližujete sami sobě.

Juval Noah Harari (1) – postřehy


V LN z 28.1.2017 vyšel rozsáhlý rozhovor P. Houdy s izraelským profesorem historie Juvalem Noahem Hararim nazvaný Homo sapiens zanikne a z lidí se stanou bohové, ve kterém mne zaujalo – a nejenom zaujalo, ale přímo rezonovalo s těmi mými – tolik myšlenek a postřehů, že jsem si je nejenom musel zapsat, ale rozhodl jsem se je rozdělit na čtyři části – tři tématické a tuto jednu obecnou, kterou tento miniseriál začíná.

Obrovským objevem, který spustil vědeckou revoluci, byla nevědomost. Moderní lidé si uvědomili, že o mnoha důležitých problémech života nic nevědí a že odpovědi nejsou ani v Bibli, ani v žádných jiných starověkých textech.

Můžete dál studovat mozek mikroskopy a fMRI skenery, jenže ten není, jak už jsem řekl, totéž, co mysl. A tak je holým faktem, že jedinou člověku dosažitelnou myslí je ta jeho.

Například v oblasti etiky liberálové říkají, že pokud cítíte, že vám něco působí požitek, máte to činit.

Dokonce bych řekl, že existuje celkem dobře rozpoznatelná korelace mezi sekularismem a mírumilovností.

Pokud se však rozhoduje společnost, kam nasměruje své omezené zdroje, pak nemůže přijmout hledisko žádného konkrétního individua. Musí vzít v úvahu řadu odlišných hledisek, včetně hledisek individuí, která budou žít za 50. let, ale dnes ještě nežijí.

 

A najednou to jde


Nově instalovaný řádně zvolený americký prezident Trump vydal jakýsi dekret proti migraci, na kterém ještě ani pořádně nestačil oschnout inkoust a už mu ho kterýsi americký soud pozastavil (a výhledově asi i zruší). A najednou to jde. Proč to nemohlo jít dříve, když američtí prezidenti nařizovali invaze, okupace, násilné intervence nebo mučení? Ta rychlost a důslednost v případě de facto prkotiny, která se týká jen lidí, kteří vědí, že do USA chtějí a že nejsou američtí občané, a laxnost v případě fatálních zásahů do životů nevinných a nezúčastněných o americké společnosti mnohé vypovídá. Ale třeba, když to jde teď, půjde to i příště.