Bohatým jdou daně k duhu


Oblíbený mučednický mýtus bohatších lidí, živený zejména liberály všech druhů a barev, říká, že stát a daně ničí bohatším lidem prosperitu a kdyby jich nebylo, tak by ti bohatší měli všeho více za méně a v lepší kvalitě, protože by si to kupovali přímo za vlastní na volném trhu. Jak ovšem D. Prokop v článku Úvod do praktické sociologie: Rub a líc progresivní daně (to je ten článek, který jsem si přečetl až na Sealovo doporučení, ale dobře jsem udělal a vy byste měli také), tak realita je poněkud odlišná a složitější:

Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni.

Dvě poznámky ke střední třídě


Na iDnes vyšel před časem nezvykle kvalitní článek na téma střední třídy Je lékař s platem 70 tisíc střední třída? Experti nejsou zajedno který doporučuji přečíst celý, zejména různé definice střední třídy, mě z něj nejvíce zaujaly následují postřehy:

Střední třída ovšem není tak příjmově daleko, aby mohla žít z kapitálu jako vyšší vrstva. Podobně jako nižší vrstva je odkázána na příjmy z práce.

Vymezení střední třídy se navíc mění i z historického pohledu. Teoreticky by se měla „nafukovat“, protože nižší třída, kam obvykle patřili zejména manuálně pracující dělníci, se alespoň na Západě s přechodem k nové struktuře společnosti ztenčuje. Jenže americký marxistický ekonom Harry Braverman už před čtyřmi desítkami let dospěl k tomu, že všechno může být naopak. Většina rutinních úřednických zaměstnání snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Podle něj nastává opačný proces – „proletarizace“.

Chtěná nebo nechtěná, je to propaganda


O víkendu se přes naše území zase budou producírovat američtí kovbojové, aby trochu zachřestili zbraněmi a ukázali, komu to tady patří. V nejmenované televizi (to nejsou ani ohledy, ani alibismus, prostě si nejsem jistý, která to byla, i když myslím, že Nova) o tom byla reportáž. I když reportáž… samotné věcné sdělení zabralo asi deset vteřin, zbytek do dvou tří minut naplnili nadšené až extatické reakce fanoušků USA a podporovatelů amerického imperialismu (terminus technicus) a jejich prohlášení jako: „Čekal jsem na to celý život“ nebo „Jsou to naši hoši“ (možná tam bylo kluci, už nevím). Ani náznak možné kontroverze, ani náznak, že existuje i nesouhlas a že jiní občané naopak s takovou demonstrací moci, či americkou přítomností v Evropě jako takovou, nesouhlasí. Kdyby to byla jen zpráva o tom, že tudy konvoj opět projede, bylo by to v pořádku, ale vzhledem k tomu, že prostor k vyjádření dostali pouze fanoušci, stala se z reportáže propaganda, která prezentuje americké harašení zbraněmi jako něco normální, žádoucího a obecně přijímaného. A je úplně jedno, jestli se tak stalo na politickou objednávku, či na základě osobních preferencí autora reportáže, výsledkem je proamerická propaganda. Kontroverze kolem demonstrativních průjezdů a militaristických manifestací jsou totiž dobře známé a spor a radar v Brdech je ještě v živé paměti.

Proč mi tohle děláš, Hollywoode?


Nedbal jsem varování intuice a pustil si v sobotu v televizi Hon na čarodějnice. Hned zkraje mne zaskočila série křižáckých bitev na začátku 13. století, které nějak nezapadaly do mých, pravda celkem chabých, znalostí historie křížových výprav. Titulek „pobřeží Štýrska“ mne ovšem dorazil a přinutil mě ten blábol vypnout. Chápu, že takovýhle film není dokument a že jistá míra autorské licence je možná, ba nutná, ale proboha, proč si vymýšlet takovéhle nesmysly? Fiktivní příběhy fiktivních postav se mohou odehrávat stejně dobře ve světě fiktivním, jako ve světě reálném, ale ne v takovémhle hybridu fikce a reality. A je známkou dobrého autora, že umí fikci s realitou skloubit tak, aby nedráždila a neurážela. Lze například fabulovat o tom, že Velká Británie je již téměř čtyři sta let republikou, ale nedává smysl dělat z Londýna hlavní město Číny. A nebo to lze odbýt stejně, jako Hon na čarodějnice. Ale možná to nějak souvisí s pověstnou americkou nevzdělaností. Ne, že by takové vysvětlení bylo dvakrát uklidňující.

Doba a dílo Andreje Babiše


Situace kolem magnáta a ministra v jedné osobě A. Babiše pomalu ale jistě opouští doménu frašky (Sorry jako) a vstupuje do domény panoptika (Účetní udělala chybu). Babiš plácá, jak mu to přijde po ruku a novináři, včetně těch, které neplatí, se ho už ani nepokoušejí chytit za slovo. Voliči ho pak přímo žerou a popularita Babiše a jeho politického křídla ANO roste a jestli se nic mimořádného nestane, tak na podzim bude premiérem a to nám teprve ukáže, jak se nefláká, maká a řídí stát jako firmu.

Celý příspěvek

Česká televize si vymýšlí


Já vím, že to ten titulek je prvoplánově bulvární a celé to sem vůbec spíš nepatří, na druhou stranu ale sem chodí lidé, kteří všemu rozumí a všechno vědí nejlépe, takže mi třeba budou umět vysvětlit, proč jsem blbec já a ne Česká televize. Prohlížím si totiž takhle článek Česká televize, její datacentra a zálohování a v popisku u jedné z fotografií najednou čtu: „Teď ta data postupně vytahujeme, převádíme do HD (se zálohováním se začalo ještě v době, kdy jsme archivovali v SD)…“ Tak teď kroutím hlavou a říkám si proč? Z videa z nižším rozlišením (SD) přece víc informací, než kolik v něm je, převodem na vyšší rozlišení (HD) získat nelze. Televize může vytvořit větší video a větším objemem dat, ale víc informací v něm nebude, protože není, kde je vzít, leda by si televize vymyslela. Nebo mi něco uniká?

Alois Nebel – film


Zřejmě jako jeden z posledních jsem viděl filmové zpracování komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o jesenickém ajznboňákovi Aloisu Nebelovi a musím bohužel konstatovat, že jak je knižní předloha vynikající, tak film žádný zázrak není. Natočit v dnešní době něco animovaného a zároveň černobílého chce sice tvůrčí kuráž, ale samo o sobě to nestačí. A filmu nejenom že chybí stylovost a syrovost knihy, ale sám o sobě je stylově nevyrovnaný, takže některé pasáže jsou kreslené až moc a jiné zase až moc připomínají běžný černobílý film. Film také není přesným převodem knihy, některé dějové linky z knihy chybějí a jiné jsou přepracované, což samo o sobě není na škodu, co ale škodí, že ve filmu nejsou dopovězeny a divák, který nečetl knihu, musí podle mého názoru docela tápat kdo je kdo a proč dělá to, co dělá, což je v knize řečeno ne snad polopaticky, ale zřetelně; možná ale je to dáno jen znalostí knihy a kdo ji nezná, pro toho film funguje lépe. Za mě ovšem film ani zdaleka nevyužil potenciál látky i formy a já se příště raději vrátím ke knize.

Společnost potřebuje vize


Jan Trnka v noticce Chybí nám utopie napsal přesně to, co bylo třeba napsat, a co jsem už dávno chtěl a měl napsat sám:

Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.  Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.