Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Nic, než odpad


Odpad se stal skoro automaticky uměním v tom okamžiku, kdy se moderní umění rozhodlo učinit co největší skok. A co je v tomto případě takovým skokem? Když něco původně nízkého vystoupá, prodere se relativních výšin. Naše kultura produkuje především odpad. Myslíme, že produkujeme vědu nebo auta, ale produkujeme především odpad. Za kulturu se původně považovalo to, co nás přežije – a to je dnes odpad.

(Jörg Scheller, kurátor a historik umění)

Plnou parou back! Back! Back! Back!


Ti, kteří podporu od státu potřebují nejvíce, tedy dlouhodobě nezaměstnaní, jí budou mít méně a na její místo nastoupí prachsprostá šikana a vykořisťování (sic!). Opakuji, šikana a vykořisťování, nikoliv spravedlivý trest za lenost a jinou nemravnost, jak to nejspíš vidí politici, zejména ti pravicoví.  Protože jak jinak pojmenovat situaci, kdy bude (viz tato zpráva) dlouhodobě nezaměstnaným snížen příspěvek na živobytí z už tak směšných 3310,- Kč na sprostých 2200,- Kč?

Pravda, mohou si k nim přilepšit vykonáním tzv. veřejné služby o celých 484,- Kč pokud jich odpracují 20 hodin. Opakuji: 484,- Kč za 20 hodin práce, tedy 24,20 Kč za 1 hodinu práce. A to jim obec tu veřejnou službu ani nemusí nabídnout. A teď pozor! Minimální hodinová mzda je 66,- Kč za hodinu (viz MPSV). A těch hodin musí odpracovat opravdu 20 a více, za 19,99999 nedostanou nic. Může někdo za takových podmínek po dlouhodobě nezaměstnaných spravedlivě požadovat, aby veřejnou službu vykonávali? Obzvláště když si obce pochvalují, že jim tak zákon zajistí lacinou pracovní sílu, protože za konkurenceschopnou mzdu si ji nemohou dovolit? Dochází vám, že se tu bavíme de facto o nucených pracích?

To jako společnost opravdu neumíme nic lepšího, než si takhle vyskakovat na ty, co jsou úplně na dně? To opravdu za podmínek konjunktury a nízké nezaměstnanosti nemáme na to, abychom podpořili ty nejchudší, a musíme jim z toho mála, co mají, ještě brát? To nás těch pár korun vytrhne? Nebo jde o dobrý pocit, že na chudé je přísnost? To ale není znak vyspělé společnosti, vyspělá společnost je přísná na bohaté.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě,  jak asi bude veřejnosti prospěšná práce lidí, kteří ani v podmínkách konjunktury neseženou práci a k tomu jsou demotivováni represí?

Tohle je úplně zbytečná a iracionální sociální krutost, zcela neadekvátní roku 2017, Střední Evropě s situaci, kdy je hrubá lidská práce stále více vytěsňována robotizací.

Tohle není pokrok, to je regres jako prase, plíživý návrat k nevolnictví a omezování osobních práv a svobod až někam k bodu, kdy z nich nezbude nic a zůstanou jen práva a svobody ekonomické, opřené o dostatečný kapitál.

Ecce občanská ústava


Tak jsem si přečetl tu tzv. Občanskou ústavu, o níž padla v poslední době několikrát zmínka v komentářích, a musím konstatovat, že jsem z ní dost zklamán. Především proto, že není psána „zelené louce“, ale je naroubována na v současnosti platnou ústavu České republiky, čímž přichází o jakýkoliv revoluční potenciál a stává se jen kosmetickou evoluční změnou.

Základní principy zůstávají stejné, jen jen k nim na vícero místech připsáno referendum a tzv. občanské komise. Ty představují asi nejslabší místo návrh, protože není nikde definován mechanismus jejich konstrukce a destrukce a není ani jasný jejich mandát, protože na některých místech schvalují, zatímco jinde je řečeno, že mají jen poradní funkci.

Vzhledem ke klíčovému postavení referenda a jeho častější aplikace mi chybí jasná deklarace toho, bude-li probíhat klasicky papírově či elektronicky. I když je možné nechat tyto detaily na prováděcí předpisy, myslím, že v takto koncipované ústavě by měly být deklarovány přímo v ní.

Navrhovaný přechod z premiérského na prezidentský systém postrádá zjevný účel, podobně jako nekoncepční připsání věty o tom, že „Přerušení těhotenství může být provedeno v souladu s příslušným zákonem.“

Suma sumárum není v návrhu tzv. Občanské ústavy nic, co by mi vyloženě vadilo, ale také v něm nenacházím nic, co by její přijetí podporovalo. Nevidím žádné problémy, které by takováto změna ústavy mohla vyřešit. Většina našich problémů je totiž řešitelná v rámci současné ústavy a jejich příčinou není málo referend či nejasné postavení prezidenta, ale (ne)úroveň politické kultury a kvality občanské společnosti, které ovšem žádný zákon nezmění.

Prezident a vláda


Když už je „na stole“ takové výživné téma, jako je vztah prezidenta a premiéra, respektive vlády, pojďme do něj ještě trochu zarýt. Nechme teď stranou, zda prezident musí vyhovět návrhu na odvolání ministra či jej může odmítnout, stejně jako otázku toho, jestli může premiér podat demisi, aniž by to zároveň byla demise celé vlády, a zamysleme se nad tím, proč je vůbec v celém procesu angažován prezident, když vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně (čl. 68)? Nedávalo by za této situace větší smysl, kdyby premiéra jmenoval a jeho demisi přijímal předseda Sněmovny a ministry jmenoval a odvolával premiér ve vlastní gesci?

Jistě, znamenalo by to dost zásadní změnu ústavního pořádku, ale nebylo by to systémově čistší řešení? Jistě, znamenalo by to oslabení vlivu a významu prezidenta, ale potřebujeme silného (myšleno postavením a kompetencemi) prezidenta? A pokud ano, neměl by naopak dostat ještě větší kompetence na úkor premiéra, čímž by se ústavní uspořádání posunulo směrem k prezidentskému systému? I to by přece bylo čistší řešení, než současný hybrid, kdy prezident má evidentně zastávat ceremoniální roli, ale ústava je napsána takovým způsobem, že mu dává prostor k vlastní iniciativě, s níž však není spojena žádná odpovědnost?

Nebylo by lepší místo hádek o to, jak to autoři ústavy mysleli, ústavu přepsat, zpřesnit a nebát se přitom sáhnout i do jejích fundamentů? S jiným prezidentem a jiným premiérem by možná takto vypjatá situace nikdy nenastala, ale zákony se nepíší pro lidi, kteří se umějí a chtějí domluvit, ale pro, kteří se dostali do konfliktu. Spoléhání se slušnost a dobrou vůli politiků se zjevně ukázalo jako krátkozraké.

Takže nějaké další návrhy…?

Další porce cavyků


Nejprve dělal cavyky s demisí premiér Sobotka teď dělá cavyky s odvoláním ministra financí Babiše prezident Zeman. Jenže zatímco Sobotka lavíroval v rámci ne zcela přesného znění Ústavy a jeho lavírování vypovídá tak maximálně o jeho osobních kvalitách a předpokladech, lavírování prezidenta Zemana je za hranou toho, co je v Ústavě jasně a nerozporně napsáno a bez ohledu na jejího ducha z ní nelze vyčíst ani kreativním bazírováním na její liteře.

Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

(článek 74)

Celý příspěvek

Takových cavyků s jednou demisí


Nutno uznat, že Sobotkovo řešení dilema odvolat či odvolat Babiše třetí možností odvolat sám sebe mne překvapilo, ale proč ne, je to také možnost. Mě připadá jako alibismus, jiným jako mistrovský tah, ale to je věc názoru a budoucího vývoje. Co už ale mistrovský tah rozhodně není, je přetahovaná o to, jestli demise předsedy vlády znamená zároveň demisi vlády, či nikoliv. Ústava v tomto smyslu není zcela jasná, asi si její otcové při vší své vzdělanosti nedokázali představit veškeré eskapády, kterých budou čeští politici schopni.

No dobrá, není-li ústava jednoznačná, co brání Sobotkovi v tom, aby tu demisi naformuloval přesně tak, jak chce? Jak to chce já sice nemohu vědět, ale předpokládám, že chce demisi celé vlády, protože jinak by tento jeho „gambit“ nedával žádný smysl. Bohužel, pan premiér se chová, jako kdyby v tom sám neměl jasno, a na Hrad za prezidentem vyrazil nikoliv s demisí, ale na konzultace. Co chce u všech čertů konzultovat s prezidentem, který má na něj pifku, zato slabost pro jeho rivala Babiše? Když už se rozhodl hrát vabank, tak se nemůže svých spoluhráčů ptát, jak budou reagovat, ale musí je k reakci donutit. Místo toho dělá cavyky s konzultacemi a z celé slavné vládní krize tak bude záhy jen taková krizička, která už se nějak dopatlá až do voleb, které už ČSSD nevyhraje.

Sobotka se svojí demisí (nebo demisí vlády? sám už nevím, co vlastně chtěl, a to jsem ho, když to říkal, poslouchal) zahrál velmi razantně, ale bylo to zjevně maximum, kterého byl schopen, protože další rozhodné tahy už nenásledovaly a premiér přenechal iniciativu Zemanovi s Babišem. A to není dobrá zpráva, protože jestli je něco horšího, než neschopný politik, tak je to politik všeho schopný. Asi to bude chtít tu ústavu vážně poštelovat a některé pasáže napsat jednoznačněji. Sice to do budoucna zavře dveře flexibilním řešením, ale to v případě politiků, kteří jsou sami flexibilní až až a shodnout se jenom na tom, že se za žádnou cenu shodnout nechtějí, nemusí být zase tak úplně na závadu.

P.S.
Správná sehrávka měla podle mě vypadat takto:
Sobotka podává demisi vlády.
Prezident ji nepřijme.
Sobotka odvolává Babiše.

Válka na krámě


„Hrozí nám velká válka se Severní Koreou, připustil Trump.“ Marně hledám jakýkoliv náznak toho, že válka je opravdu hrozba a až ta nejzazší možnost, marně hledám jasné ujištění, že USA válku nechtějí a že ji nezačnou. Trump to připustil stejným tónem, jako kdyby připouštěl, že zítra bude pršet, nebo že pozítří půjde do kina. Ale co když nebudou nic dávat? No tak bude válka s KLDR.

Pro Američany je válka možná, pro Američany je válka nutná, pro Američany je válka normální. Přinejmenším pro ty u moci. Pro ně a pro jejich nohsledy všude po světě. Nebo jste snad postřehli, že by se někdo proti takovým výrokům ohradil, že by se někdo ze „spojenců“ od USA distancoval, že by je za jejich válečnickou rétoriku kritizoval, že by na ně chtěl uvalit sankce? Samozřejmě, že nepostřehli, protože když mluví o válce USA, tak je to v pořádku, na takové válce není nic špatného. Pro Američany už vůbec ne, bude se přece zase válčit daleko od Ameriky, budou hořet cizí města a umírat cizí lidé a jestli při tom zemřou nějací američtí vojáci, tak budou prohlášeni za hrdiny a bude třeba je pomstít – a tedy válčit dál.

Pro Američany je válka jako houska na krámě, pokračování politiky a podnikání (sic!) jinými prostředky, ne-li politika sama. Jsou to USA, kdo má svědomí ty nejhnusnější války poslední doby a jejich ještě hnusnější následky (ano, mluvím o Iráku, Afghánistánu a Islámském státu), za válečného štváče je ale v našich médiích vždy označen někdo jiný – ten, koho chtějí USA napadnout. Třeba zrovna ta KLDR, která se teď může těšit z implicitního perfidního spojenectví s USA, které ústy svého prezidenta právě dodaly režimu Severní Koree argumenty na podporu jeho snahy opatřit si jaderné zbraně na svoji obranu. Jestli nás zase zatáhnou do další hnusné a zbytečné války (jiné ostatně ani neexistují), nedívejte se při hledání viníka na toho, na koho ukazují prstem, ale raději na toho, kdo ukazuje. O nevyhnutelnosti války totiž mluví jenom ten, kdo válčit chce a komu válka připadá normální.

Limity lidských práv


„Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva,“ řekla před poslankyně za TOP 09 Chalánková. (třeba zde). Pokud to tedy není základní – čili univerzální – lidské právo, znamená to, že může být omezováno na základě rasy, třídy, náboženství nebo občanství? Znamená to, že nestačí být člověkem, aby dotyčný mohl mít děti? Pokud toto není vedle práva na život základní lidské právo, tak co potom? Vlastnit majetek? Vlastnické právo by paní poslankyně zcela jistě nejenom ani v nejmenším nezpochybňovala, ale bez zaváhání by ho mezi základní lidská práva zařadila. Ale mít děti a být rodičem, tedy být člověkem, to podle ní základní lidské právo není. Mít je nedotknutelné, ale na být nemáte podle paní poslankyně nárok. A takových bude u nich ve straně, která má jinak lidských práv a svobod plnou nejenom hubu, ale i program, dvanáct do tuctu. A není to náhoda, protože přesně tohle je pravicové vidění světa, pravicové pojetí práv a svobod.