Vítejte v postfaktickém světě


Tohle slovo postfaktický je letos v módě, ale nikoliv proto, že umožňuje elitám ventilovat frustraci ze ztráty (dez)informačního monopolu, ale naopak proto, že jim umožňuje ji zakrývat a předstírat, že dříve byly obsahy (sic!) objektivní a lidé se rozhodovali racionálně na základě faktů, zatímco dnes převládají emoce. K tomu napsal moc pěkný text s názvem Vstupujeme do věku lhářů? Tomáš Urban, který do něj sice musel vložit povinný protiruský osten, když je z toho Člověka v tísni, ale moudře ho dal až nakonec, takže nezkazil zbytek, který stojí za to přečíst.

Celý příspěvek

Nemocná žena za pultem


Z hygienického hlediska asi není úplně nejlepší praxe, když v krámě obsluhuje nemocná prodavačka, tím spíše jde-li o prodejnu lahůdek. Ale může jí to někdo vyčítat, když jejími vlastními slovy „první tři dny na nemocenské nedostane ani korunu a potom čtyři tisíce za měsíc a to nestačí ani na nájem„? A našetřit si při platu prodavačky samozřejmě nemá z čeho. Může někdo po druhém spravedlivě požadovat, aby zůstal nemocný doma a riskoval tak dluhy a bezdomovectví? Chyba není v té prodavačce, která jde nemocná prodávat lahůdky, protože ona musí. Být nemocná je pro ni luxus, který si nemůže dovolit. Chyba je v systému nemocenského pojištění založeného na presumpci viny (předpoklad, že nemocný je flákač a simulant, má přednost před možností, že je doopravdy nemocný), který motivuje, a ve spoustě případů vyloženě nutí nemocné riskovat zdraví své i svých spoluobčanů.

EET, karty a e-shopy


Už jsem tady na to narážel, ale odpověď stále nemám a pořád mi to vrtá v hlavně, takže znova: jak, proč a z kterého ustanovení zákona o EET vyplývá, že se EET vztahuje i na platbu platební kartou, notabene v e-shopu, ale ne na bankovní převody?

P.S. Docela se divím, že si tohle karetní asociace a banky neohlídaly, protože jim asi uteče dost procentíček, zatímco dopad na spotřebitele bude minimální, protože kdo platil kartou, zadá od 1.března příkaz k převodu, což se mi jeví jako skoro ta samá práce, zvlášť když jsou na to už dávno banky i e-shopy připravené a příkaz jde vyplnit jedním kliknutím.

Tradiční slabost Západu pro fašisty


Jedním z nejvíce neslýchaných případů této praxe ochrany válečných zločinců vyšel najevo v roce 2005 s odtajněním dokumentů British Home Office (ministerstva vnitra), které ukázaly, že britská vláda ochránila minimálně 8000 členů divize zbraní-SS Halič (Galicie) před spravedlností, která je by čekala v Sovětském svazu. (…)  Britská vláda v rozporu s dohodami, které učinila na Jaltě, odmítla repatriovat divizi Halič do Sovětského svazu a místo toho ji odeslala do jiného zajateckého tábora v Bellaria-Igea Marina v severní Itálii. Zde pak trojice význačných ukrajinských fašistů – Mykola Lebeď, otec Ivan Hryjok a biskup Ivan Bučko přesvědčili Vatikán, aby ve prospěch vojáků zakročil, když je biskup Bučko představil jako „dobré katolíky a zuřivé antikomunisty“. (…) Jedním z klíčových britských zastánců tohoto rozhodnutí byl major Denis Hills. Major Hills byl ochotný vojáky ochránit, a ačkoliv říkal, že „ví, co jsou SS zač“, prohlásil také, že „armáda se o válečné zločiny nezajímá“. Podle údajů v knize MI6: Inside the Convert World of Her Majesty´s Secret Service britského akademika Stephena Dorilla se major Hills sám označoval za fašistu a skalního antikomunistu, který se rozhodl za každou cenu zajistit, že divize Halič bude přemístěna do Británie. (…) Dokumenty British Home Office odtajněné v roce 2005 detailně ukázaly, kam až byli britští vládní úředníci ochotni zajít, aby členům divize Halič zajistili občanství a zaměstnání. (…) Dokumenty Home Office také ukazují, že se o původu lidí z divize Halič všeobecně vědělo. Bylo velmi dobře známo, že si tito lidé počínali za války „špatně a je pravděpodobné, že by došlo k problémům, pokud by byli zaměstnáni na pracovišti s Poláky“. (…) Zajímavou složkou těchto dokumentů a zejména vyjednávání kanadského poslance Pančuka byly snahy vzbudit sympatie k mužům divize Halič s odkazem na to, že bojovali proti Rusům a komunistům a nikoliv proti „západním spojencům“. (…)  Britští historici Andrew Thompson a David Cesarani ve svém výzkumu ukázali, že „do Británie přijeli váleční zločinci celého spektra národností“, kteří se pod záminkou poválečných programů usazování a doplňování pracovních sil snažili vyhnout repatriaci na sovětské území.

(zdroj: Když se brání spravedlnosti: Jak britská vláda ochránila 8000 vojáků zbraní SS z divize Halič)

Zdůrazněné pasáže jsou klíčové pro pochopení proč takové ohledy k SS-manům a představují zároveň spojující linii k dnešku a současný postojům a politikám Západu.

Pustina


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaní stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Celý příspěvek

Soukromník a kvalita


Jen drobná poznámka na okraj teze, že se soukromým vlastnictvím jde ruku v ruce vyšší kvalita. Většinu autobusový linek MHD v Praze provozuje městem vlastněný Dopravní podnik, tedy ač akciovka, přesto podnik nikoliv soukromý. Některý linky ovšem provozují ryzí soukromníci. Hádejte, na které lince je nedodržování jízdních řádů standard a hrubé chování řidičů, kteří navíc zhusta na konečné kouří ve voze, prémie? U soukromníka. Bezprostřední odpovědnost za to, jak se chovají, sice nesou řidiči a nikoliv majitel firmy, nicméně je to kultura firma, kdo toto jejich chování utváří. A je to jasný důkaz toho, že se soukromým vlastnictvím vyšší kvalita služeb automaticky nepřichází. Logicky, protože cílem soukromého vlastníka je vydělávat, nikoliv vozit lidi. Důraz na kvalitu služeb na úkor zisku je luxus, který si soukromník, na rozdíl od veřejného, nemůže dovolit.

Šíření poplašné pravdy


Prezident Zeman oznámil (vyhlásil, přiznal, propíchl) že se v Česku pohybuje muž z Maghrebu s vazbami na IS, sám terorista (nebo tak nějak). A vypuklo pozdvižení. Pokud si to vymyslel (popravdě, po tom plácnutí o hlavní roli Muslimského bratrstva v punktování migrační krize bych se snad ani nedivil), pak bych tu vlnu nevole chápal, ale on se hlavní odpor zvedl proto, že možná (pro)řekl pravdu. To bylo opravdu lepší, kdyby se taková pravda tutlala? Ale proč? Abychom si mohli namlouvat, že nás se problémy světa netýkají, a policie a tajné služby by nás v té iluzi bezpečí utvrzovali tím, že by milého teroristu v tichosti vypakovali? Až ho jednou vypakovat nezvládnout, budeme se všichni moc divit, co že tak najednou. Pokud si nepřipustíme, že se terorismus může týkat i nás, nebudeme připraveni, až skutečně udeří. To Zemanovo prohlášení je prvním krokem k takovému připuštění. Tohle není poplašná zpráva, není to ani prozrazení státního tajemství, na to je příliš obecná, je to jen tolik potřebné upozornění na nepěknou realitu, kterou by před námi policie a tajná služba evidentně rádi ututlali.

S pravdou po funuse


Možná mám paměť chatrnou, možná selektivní, ale opravdu si nevybavuji, že by se někdy v minulosti disidenti hlásili k tomu, že byli agenty CIA, či se tím dokonce chlubili. Jestli si pamatuji dobře, tak se naopak vždy snažili vytvářet obraz toho, že jejich počínání, ústící ve státní převrat v roce 1989, bylo autentické, spontánní, založené na přání a podpoře společnosti a jejich cílem byla „svoboda, demokracie a lidská práva.“ Kdo tvrdil něco jiného, ten se je pouze snažil zdiskreditovat. Převrat se vydařil na výbornou, lidé ve své většině společenské změny přijali za své a protože byly „jejich“, tak hodili pochybnosti za hlavu a pasivně přijímali vše, co přinášely.

Takže jaká byla skutečnost, protože teď už se to říct může? Bez CIA by to nešlo. Chartě 77 pomáhali Američané i západní diplomaté, vzpomíná její „poštmistr“. Ať už byly počátky Charty 77 jakékoliv, její život byl životem agentů cizí moci. Cílem chartistů a disidentů, a tedy i Listopadu 1989, nikdy nebyla svoboda a lidská práva, jimiž se zaklínali, ta byla jen obal, který prodává, cílem bylo prosazování zájmů USA a rozšíření amerického dominia do střední Evropy.

Asi za to vůbec nestydí, mnoho dalších jim to bude schvalovat a podle zásad dvojího metru je za to i chválit. A ti stejní lidé, kteří se takto dostali k moci a zrealizovali své zájmy, nyní budou jiným – ano, myslím především Rusko – vyčítat, stejně fanaticky, jako budou obhajovat někdejší vměšování USA, že dělají totéž. A já dostanu vynadáno, že jim to nebaštím. Tak do mě, protože tuhle šlichtu já žrát odmítám.

Buď to StB dělala špatně, a pak to dělá špatně i BIS a CTHH a kdo ví, kdo všechno dnes bojuje proti ruským agentům a „agentům“, nebo nelze tehdejší StB nic vyčítat a je třeba uznat, že disidenti byli prostě cizí agenti, kteří si zaslouží svůj žold, ale nikoliv úctu.

V kapitalismu platforem


Na DR se objevil zcela zásadní text Mzda a sociální zajištění v kapitalismu platforem, který nepochopitelně zapadl; asi předběhl dobu.

Kapitalismus platforem znovu zpochybňuje vybojované pracovní standardy. Regulátoři bohužel otázku mezd a pracovních podmínek dosud zanedbávali. Samo pracovní právo musí prodělat zásadní změny.

(…)

Digitální platformy propojují nabídku a poptávku vytvářející trh. Rozšíření trhu do nových oblastí, ke kterému tímto způsobem dochází, sice může vytvářet různé nové příležitosti, ale zároveň to také podkopává tu klíčovou instituci, jejímž prostřednictvím naše společnosti zajišťují ochranu pracujících a stanovují jejich mzdu: zaměstnanecký poměr.

(…)

Většina transakcí zprostředkovaných přes platformy není ani zdaněná ani pokrytá sociálním pojištěním.

(…)

Evropské právo na ochranu hospodářské soutěže by nemělo bránit platformovým pracujícím, aby se organizovali.

(…)

Vzestup platforem tedy přináší celou řadu výzev a není zatím jasné, jak může být ve všech takto vznikajících oblastech zajištěna důstojná mzda a důstojné pracovní podmínky.

(…)

V praxi tak nestojíme před otázkou, zda platformy mají zůstat neregulované nebo ne, protože už jsme byli svědky toho, že si platformy vyvinuly samoregulaci vlastní. Otázkou spíše je, zda bude nové regulatorní prostředí odrážet zájmy pouze některých aktérů tohoto byznysu, nebo bude vytvářet rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných.