Slabé argumenty proti EET


Předesílám, že EET vůbec nepovažuji za nejlepší možné a jediné řešení problému daňových úniků při platbách v hotovosti, stejně tak ho ale na druhé straně za nástroj ďáblův a konec svobody a demokracie. Nepochybuji ovšem o tom, že určitě někde existují dobré a silné argumenty proti, nejsou to ale podle mě ty, kterých jsou plné internety.

Celý příspěvek

Lidstvo je potomstvo blbé a zločinné


K takovému závěru nutně musí dojít každý, kdo si přečte Válečné zločiny od Mojmíra Grygara. Mimo jiné si uvědomí, že válečné zločiny jsou tradiční a standardní metoda západních demokracií, že lidé mají tendenci pohrdat spíše pacifisty, než militaristy, že barbarství světem vládlo, vládne a zřejmě bude vládnout i dál a že jsme vůbec na nejlepší cestě do prdele. Je to poznání stejně nutné, jako je banální a marné. Ale přesto, takhle z odstupu bez bezprostředního uhranutí válkou, je to více patrné a třeba si více lidí uvědomí stupiditu a absurditu násilí a války a (geo)politiky vůbec.

Jak se Petra Procházková střelila do nohy


Petru Procházkou jistě netřeba představovat, je to známá česká novinářka, či spíše spin-doktorka, zaměřující se na Rusku a na jeho diskreditaci a démonizaci, z jejíchž textů vychází Rusko jako upadající zaostalá diktatura, která disponuje tak masivní materiální, morální a technickou převahou, že se před ním musí celý svět třást hrůzou. To se pak projevuje třeba uštěpačnými poznámkami na adresu jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, které jsou sice možná věcně správné, důsledně při nich ovšem ignoruje dost zásadní fakt, že zastaralý Admirál Kuzněcov, na rozdíl od supermoderních lodí NATO, které ho pronásledovaly Středozemním mořem, k té Sýrii alespoň doplul. Nicméně teď nejde o Admirála Kuzněcova, nebo alespoň ne přímo o něj, ale o její Osobní výběr ze světového tisku v sobotních LN, který byl celý z tisku ruského a v jehož světle ruský tisk vypadá jako všechno možné, jen ne monotónní nekritický tiskový orgán Kremlu, jak jinak Procházková ruská média standardně líčí. Nepochybně i pro svůj obraz totalitního Ruska despoty Putina našla v ruském tisku vhodné příklady, nicméně ty, které vybrala, jsou z mého pohledu velmi kritické až opoziční, přičemž se ale nejedná o žádné obskurní provinční plátky či salónní samizdaty, ale v zásadě o mainstream. Takovéhle profesionální selhání by spin-doktorku formátu Petry Procházkové potkávat nemělo.

Revoluce je mrtva, ať žije revoluce


Stalo se, co stát se muselo – zemřel Fidel Castro. I když už dávno byl jen ikona bez reálné moci, jeho smrt je symbolický mezník, protože s ním zemřela komunistická revoluce. Hlupáci všech zemí to vycítili a spojili se, otevřeli stavidla nenávisti a začali jeho smrt oslavovat, jako kdyby se toho starého a nemocného muže báli a troufli si až teď, když je mrtev. Snad si myslí, že konečně nastal konec dějin, ale budou zklamáni, dějiny nekončí, skončila jen jedna jejich etapa, etapa komunistické revoluce. Čas hrdinů, kteří se postavili bezohledné nenávist kapitálu a zvítězili, minul. Minul čas revolucionářů, kteří velmi dobře věděli, proč a za co bojují, protože příliš dobře poznali realitu „svobody“ a „demokracie“ banánových republik. Jenže zkušenost je nesdělitelná a tak jejich boj dnes ztrácí lesk i smysl. To není prohra, to je velké vítězství. Lidé jako Castro změnili svět k lepšímu a to dobré mají nyní k dispozici i ti – a možná především ti – kteří mu nejvíce spílají. Ale jak už jsem psal, jsou to hlupáci, kteří bojují minulou válku. I je smete revoluce, která tak otřásla jistotami jejich duchovních otců, jenom to už nebude revoluce proletářská. Starý Castro zemřel, ale možná se už narodil nový. A jestli ne, tak se narodí, protože kapitál je nepoučitelný a stvoří nové Castry a Guevary, tak jako stvořil ty staré. Ti noví už ale budou znát internet, budou doma v globalizovaném světě  a budou o to nebezpečnější. Kontrarevoluce může slavit, ale nemůže si oddechnout, protože lidé budou pořád toužit po rovnosti, volnosti a bratrství. Castro je mrtev, ať žije Castro.

Poslední tango v Paříži


Snímek Poslední tango v Paříži je jeden z těch, které pověst předchází, takže jsem věděl, že existuje, že by to měl být dobrý film, že v něm hraje Marlon Brando a že ve vrcholné scéně promaže své milence řiť máslem. Marlon Brando v něm skutečně hraje a ta scéna s máslem je tam také, ale v celkem decentní podobě a nebýt toho spojleru, asi bych si ani pořádně neuvědomil, oč v ní jde. A rozhodně to není vrchol filmu, protože ten pak ještě dobrou polovinu graduje. Ale co k němu říct víc? Očividně je to jeden z těch starších francouzsko-italských uměleckých filmů, které se snaží něco říct, ale v případě Posledního tanga v Paříži mi poněkud unikalo, co vlastně. Snad je to studie sebezničující posedlosti člověka, který se ztratil v životě a neví, jak dál, v tomto případě muže, který se po sebevraždě ženy utápí ve vztahu s neznámou ženou (podstatou jejich náhodně – ale jde skutečně o náhodu? – navázaného vztahu je právě to, že neznají ani svá jména) a raději se od ní nechá zabít, jak je nakonec dotěrný a nesnesitelný, než by se jí vzdal. Něčím mi Tango v tomto směru připomínalo Velkou žranici, která mi ovšem přišla víc vyšinutá a proto snad i naléhavější a sdělnější. Asi nejsem dost intelektuál, ale Poslední tango v Paříži pro mne není nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Ale kdo ví, třeba, jestli ještě někdy uvidím, v něm najdu něco, co jsem napoprvé přehlédl.

Zvůle projevu


Nejnovější pozdvižení na vsi vyvolal návrh skupiny poslanců na zavedení (chcete-li obnovení) trestného činu Hanobení prezidenta republiky. Hned se zvedla vlna nevole,  že by to bylo brutální omezení slova a projevu a masy aktivizovaných „pražských kavárníků“ začaly jako výraz občanské neposlušnosti na a důkaz toho, že si svobodu projevu vzít nenechají, prezidentovi hromadně spílat slovy nehledanými, takže bylo během pár hodin na sociálních sítích namrdáno, nakremlováno a načůrákováno víc, než v pajzlu IV. cenové skupiny za týden. Osobně si nejsem ani zdaleka jistý, že takový paragraf potřebujeme. že by nešly použít paragrafy již existující, čím si ale jistý jsem, že hulvátství není totéž, co svoboda projevu.

Proboha, co je tohle za lidi, že pro pocit svobody potřebují někomu sprostě nadávat? Jistě, i já občas kleji, že by se u toho i pohanský dlaždič červenal, ale nikdy si u toho nepřipadám svobodný, ba právě naopak, uvědomuji si, jak jsem spoutaný bezmocí a emocemi. Kdyby si ti bojovníci za záchranu svobody slova ten poslanecký návrh přečetli, tak by zjistili, že se tam nikde nepíše nic o tom, že by se prezident nesměl kritizovat, karikovat, parodovat, ba dokonce zesměšňovat, jen že se nesmí hanobit a rušit výkon jeho pravomoci, což chápu tak, že si z něj nesmíte dělat srandu při kladení věnců u hrobu neznámého vojína. Tedy zákaz něčeho, co slušní a vzdělaní lidé, za které se ti panikáři sami tak rádi prohlašují, nedělají.

Svoboda projevu je svobodou právě proto, že je omezená svobodou a důstojností druhého. Bez takového omezení nejde o svobodu, ale o zvůli. Ta masivní vlna volání po obraně svobody projevu není ve skutečnosti ničím jiným, než voláním po zachování zvůle projevu. Svoboda projevu ohrožena není, jen pseudosvoboda hrubé neslušnosti.

Takový je kapitalismus


Nevím, jestli se spíš smát, nebo plakat, když se v mainstreamu objeví článek jako Problém české ekonomiky: Odliv kapitálu je mimořádně velký, ve kterém se píše:

Česká ekonomika musí řešit zásadní problém. Dlouho jsme profitovali z přílivu zahraničních investic. Objem nových přímých zahraničních investic ale v současnosti klesá. Současně roste objem zisků z předcházejících investic, které zahraniční firmy posílají na konta svých mateřských firem.
Zisky se tak v Česku neinvestují ani nepromítají do vyšších mezd českých zaměstnanců. Zemi tak může v budoucnosti hrozit nedostatek prostředků pro zásadní modernizaci a rozvoj průmyslu a modernizaci celé ekonomiky.

To je divení… Proboha, co jste čekali? Tohle je přece ten kapitalismus, o kterém jste tolik snili a kvůli kterému jste zvonili klíčema na náměstí (a můžete si zazvonit zase, tentokrát budíkem). Tohle a nic jiného. Účelem zahraničních investic nikdy nebyl rozvoj Česka a jeho obyvatel, ale vždy pouze a jedině zisk investora. Neděje se vůbec nic zvláštního a neočekávaného, právě naopak, kapitalismus funguje přesně tak, jak byl navržen a k účelu, za nímž byl navržen. Vzniklá situace je samozřejmě vážná až nebezpečná, ale bez reformy systému naprosto neřešitelná. Chcete-li mít kapitalismus, musíte mít odliv kapitálu.

Eroze atlantické internacionály


Dvě nenápadné zprávy, které mají velmi pravděpodobně větší význam, než jakému by nasvědčoval prostor, který jim česká média věnovala, přišly v minulých dnes z východu Evropy: Novým bulharským prezidentem bude Proruský kandidát Rumen Radev a V Moldavsku bude prezidentem proruský Dodon. Protože je velmi nepravděpodobné, že by protiruské a prozápadní síly v obou zemích neměly vůbec žádnou marketingovou, morální, organizační a materiální podporu ze Západu, lze z toho vyvodit, podpora „atlantické internacionále“ (americkému vůdcovství) začíná erodovat. Proamerické liberální elity samozřejmě mohou i tyto výsledky diskreditovat a bagatelizovat tak, jako to vždycky dělají, tj. obviňovat Rusko z jejich ovlivňování či osočovat voliče z hlouposti, nicméně indicie, že USA sponzorovaná konfrontace s Ruskem již není tak atraktivní a Evropané, alespoň ti východní, dávají přednost spolupráci a mírovému soužití se svým blízkým sousedem, to jsou. Otázka je, zda bude atlantická internacionála podobné výsledky ochotna do budoucna tolerovat, nebo zda ve svých satelitech zintenzivní management demokracie.

Zhrzená rusofóbie


Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se  v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.

To bylo gestapo


Z recenze Frank McDonough: Gestapo. Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie:

Ve skutečnosti bylo Gestapo velmi malá, podfinancovaná a přetížená organizace, s méně než 15 000 aktivními pracovníky, zabývajícími se veškerými politickými zločiny 66 milionů Němců.

Mučení za hranicí stanovených trestů nebylo nikdy oficiálně schváleno v žádném dochovaném písemném dokumentu gestapa. Ministerstvo spravedlnosti zaslalo příslušníkům gestapa varování s poukazem na přísné trestní postihy, které budou uplatněny, pokud by bylo s vězni ve vazbě špatně zacházeno.

Rozsah mučení je rovněž nesmírně obtížné odhadnout. V nacistickém Německu bylo mnohem méně běžné než na okupovaných územích.

Nejběžnější oficiálně schválený trest bylo bití bambusovou rákoskou. (…) Jiná „neoficiální“ metoda, o níž hovořili ti, kdo přežili, zahrnovala mučení vodou. (…) Podle všeho byl zaváděn elektrický proud do rukou, konečníku a penisu vězňů. K získání informací bylo často používáno drcení varlat lisem podobným lisu na česnek. Mnozí vězni byli zavěšeni na různě dlouhou dobu za ruce, dokud se nepřiznali. Někdy se používalo pálení prstů zápalkami. Tato extrémní opatření byla vyhrazena výlučně pro „sociální outsidery“ a důležité politické vězně, obzvlášť komunisty.

Je jasné, že většinu příslušníků gestapa tvořili kariérní policisté s pravicovými sklony, a nikoli brutální nacističtí fanatici.

Jak je vidět, jde o směs bagatelizace a přiznání nepopiratelné brutality. Otázka je, co si z toho kdo vezme, čemu bude přikládat větší váhu, zda svědectví obětí, nebo absenci formálního příkazu.