Tagged: politika
Já nic, já premiér
Netřeba dvou deci, aby se v Česku děli věci. Tak například premiér (sic!) Nečas se dnes při interpelacích nechal slyšet, že smlouva o sKartách byla dojednána proti vůli vlády. Kdo ji tedy dojednal? Vrátný na Správně státních hmotných rezerv, nebo stará Blažková? Protože žádné ministerstvo to být nemohlo, jelikož ministerstva jsou součástí vlády. Jenže Česká spořitelna není žádná garážovka, ta by asi všimla, že jedná se starou Blažkovou, a ne s ministrem. Takže nakonec přece ministr? Takže to nebylo proti vůli vlády a Nečas lže? Takže to bylo „jen“ proti vůli premiéra Nečase? Jak je v tom případě možné, že smlouva byla zkonzumována a nikde žádná žaloba, žádná rekonstrukce vlády, žádné bouchnutí od stolu, které by se od premiéra, kterého podrazili jeho vlastní ministři, dalo čekat? Jenže ono nic, pohoda, jazz, škrtformační selanka. To je Nečas tak slabý, nebo tak laxní? Nebo tak politicky perverzní? Anebo že by byl pan premiér jenom dekorace vedle někoho, kdo zemi skutečně řídí? Je to smutný pohled na premiéra, který si troufá na staré, nemocné a sociálně slabé, ale vlastní ministry si do latě srovnat neumí.
Kdo parazituje je parazit
Jak přesně to stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek řekl, se mi zjistit nepodařilo, ale ono na tom vlastně ani nezáleží, protože vášně planou proto, že „živnostníci jsou parazité“, bez ohledu na to, jak autentické takové vyjádření je. ODS Mládkovu nešikovnost okamžitě využila k zahájení předvolební kampaně, stranický šéf Sobotka hodil Mládka ruče přes palubu a drobní podnikatelé vytáhli na křížovou výpravu za ochranu své cti. Jenže nemá on ten člověk nakonec pravdu a neřekl jenom stylem slona v porcelánu něco, co mělo zaznít otevřeně už dávno?
Odmysleme si teď moralizující konotace a podívejme se na to čistě technicky, z hlediska strategie. Pokud někdo na daních odvádí výrazně méně, než jiný, ale čerpá přitom veřejné služby ve stejné kvalitě a rozsahu, jak to nazvat lépe, než jako parazitismus? Že tak činní zcela legálně na věci nic podstatného nemění. Pozor, to není nic proti živnostníkům, a už vůbec ne proti těm, kteří podnikají na svůj účet a svoje riziko, ta námitka směřuje proti nerovnosti v přístupu státu k zaměstnancům a živnostníkům a zejména existenci výdajových paušálů a tolerování tzv. švarcsystému.
Zatímco zaměstnanci musejí danit celý svůj příjem, živnostníci mají možnost snížit si daňový základ výdajovými paušály, a to i v případě, že žádné reálné a objektivní výdaje nemají. Patrné je to zejména v případě lukrativních „městských“ oborů, kde reálné výdaje ani při nejlepší vůli a rozmařilosti nemohou dosáhnout výše, kterou umožňují paušály. Proč mají tito lidé, kteří fakticky fungují v režimu zaměstnance, bez vlastních věcných nákladů a v podstatě srovnatelným rizikem nezaměstnanosti vyšším jen o výpovědní lhůtu a odstupné (a ani to ne vždy, protože smluvní volnost umožňuje ledacos), možnost platit výrazně nižší daně, než jejich kolegové – zaměstnanci?
Chyba – pokud je to tedy vůbec chyba, a ne chytrý způsob vlád, jak rozeštvat drobné podnikatele zaměstnance – není primárně v lidech, chyba je primárně v systému a mlčet o ní jenom proto, abychom někoho neurazili, je krátkozraké. Spíš než hledat způsoby, jak Mládka znemožnit a jeho prostřednictvím zdiskreditovat celou ČSSD, bychom měli ve vlastním zájmu hledat způsoby, jak opravit systém tak, aby v něm podobné úvahy nebyly vůbec možné.
P.S. Odpověď/omluvu/vysvětlení Jana Mládka, byť podle všeho poněkud „instantní“, lze najít například na webu Daniela Dočekala. Nemohu si pomoci, ale podle mě jenom blbec nemůže dát Mládkovi za pravdu. Čest je jistě důležitá, ale člověk by kvůli ní neměl ztrácet rozum.
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o rozpočtové odpovědnosti, ale báli jste se zeptat
Kalousek hájí poradce: Raději podvodníka než hlupáka. Ten podvodník, který není žádný hlupák, je jeho poradce Šnábl, který ještě jako podnikatel (samozřejmě že pilný a úspěšný) okrádal stát na daních. Teď už prý stát neokrádá, teď mu prý významně pomáhá vyhrávat arbitráže. Jistou logiku to má, protože kdo jiný by měl lépe vědět, jaké triky kozlové používají, než kozel sám, ale to přece ještě není důvod, proč udělat kozla zahradníkem. To se opravdu v tomto státě nenajde nikdo, kdo by byl zároveň schopný a zároveň nezkorumpovaný? Nebo by se sice našel, ale nechce pro stát pracovat? A proč tedy potom chce pan úspěšný Šnábl? Z vlastenectví to jistě nebude, i když jistý perverzní idealismus (svět patří silným, dravým, chytřejším a úspěšným) za tím docela dobře být může. A nebo nechce pan ministr Kalousek, aby pro něj někdo takový pracoval, protože platí, že rovný rovného (v tomto případě spíš křivý křivého) si hledá? V každém případě to mnohé – ne-li všechno – vypovídá jak o hodnotovém systému pana ministra, tak o marasmu, do kterého se naše společnost stále hlouběji propadá. A co ta rozpočtová odpovědnost? Zapomeňte na ni, tihle lidé jinou odpovědnost, než vůči svým privilegiím necítí. Jestli jim jde o státní kasu, tak jenom proto, aby měli z čeho krást.
Tak chutná moc
Jak chutná moc? Moc má tisíc příchutí, ale vždy chutná sladce. A jedním z gurmánů, kteří si ji umí jaksepatří vychutnat, je i premiér Nečas, který si ji v poslední době dopřává plnými doušky. Neboť co může být lahodnějšího, než vědomí, že i když vaše legitimita stojí na vodě, vláda se vám hroutí pod rukama a o podpoře veřejnosti se nedá hovořit ani s těmi nejrůžovějšími brýlemi na očích, stejně si můžete dělat co chcete a není moci kromě boha a revoluce, kterou by vás nesouhlasící většina mohla zastavit? Moc chutná jako omluva Sudeťákům za to, že si Češi dovolili jim po válce vystavit účet, moc chutná jako chvatný podpis tunelářských smluv o církevních restitucích dávno před nemravným a nespravedlivým zákonem daným termínem, zjevně ve snaze ztížit, či přímo vyloučit soudní přezkum největšího transferu majetku z rukou veřejnosti do rukou soukromých korporací, prosazeného opět velmi požitkářským způsobem hrstkou labužníků moci. Není větší rozkoše, než je bezmoc opozice. Právě tak chutná moc.
S šípkovou, nebo se zelím?
Usoudil jsem, že výsledek prezidentských voleb bude nejlépe komentovat v předstihu, dřív, než volby skončí, udělá se jasno a vypukne občanská válka, ke které se zatím podle všeho schyluje. Takže, vy věrní a neochvějní bojovníci bez slitování a bez kompromisů, určitě si vzpomínáte na film Slavnosti sněženek, jak se tam myslivci do krve pohádají o to, jestli má být kanec podáván se šípkovou omáčkou, nebo s knedlíkem a se zelím, div že se u toho nepozabíjejí. Taková blbost, a oni ji přitom berou tak vážně, že by snad byli kvůli ní schopní zabíjet a umírat. Tak na to pamatujte, až budete zítra číst, kdo byl zvolen příštím českým prezidentem, ať nedopadneme podobně. Volby totiž skončí, ale my spolu budeme muset v jednom státě, jednom městě a jednom domě žít dál, tak ať spolu vydržíme, ať nedopadneme jako ti manželé, co se rozhádají a rozvedou, ale pak spolu ještě deset let žijí v jednom bytě, nesnáší si, dělají si naschvály a trpí tím oba dva i všichni kolem nich. Zkouška z občanské dospělosti, kterou volby představují, nespočívá v tom, kdo vyhraje, ale v tom, jak se zachová strana, která prohrála, zda porážku uzná a bude respektovat výsledek voleb, nebo jestli se bude cítit ukřivděná, bude se litovat a bude ještě vzteklejší a nenávistnější, než během kampaně. Prý se nám nedostává slušnosti a noblesy. Tak tedy vězte, že není těžké chovat se slušně k tomu, kdo je mi sympatický, těžké je chovat se slušně k tomu, s kým nesouhlasím. Noblesa znamená uznat porážku, stejně jako neponižovat poražené. Tohle bude ta velká zkouška občanské dospělosti, a ne to, jestli bude ten páprda, kvůli kterému jsme na sebe jako saně, jako kdybychom neměli dost jiných a vážnějších starostí, sedět na hradě s šípkovou, nebo se zelím.
Trafikanti na svá místa
Vláda Petra Nečase opět prošla rekonstrukcí. To je taková zdvořilostní formulace, protože vláda Petra Nečase prochází rekonstrukcemi permanentně, přičemž z nich vychází po stránce morální i kompetenční zcela nedotčena. Aby tak ne, když to jsou všechno rekonstrukce udržovací, jejichž cílem je jedině, aby se vláda nerozpadla a na jejím místě náhodou nevzniklo něco užitečného, co bude v ideálním případě fungovat, nebo to alespoň nebude překážet a škodit. Ani ta poslední šaráda-rošáda typu škatulka, hejbejte se, není výjimkou. Zase budeme mít nové ministry, nebo snad staré ministry na nových místech, nebo staré tváře na nových místech, nebo tak něco, ale ono na tom vlastně vůbec nezáleží, protože vzhledem hlavnímu cíli veškerého snažení vlády, kterým není efektivní správa věcí veřejných, ale udržení se u koryt, je nakonec úplně jedno, který trafikant zrovna sedí na které židli. Premiér Nečas opět zručně „vytrejdoval“ ministerské sesle za pár týdnů či měsíců tunelování, rozkrádání a kapsování se navíc, a to je to hlavní, oč tu běží. Kompetence, kvalifikace, odborná a manažerská zdatnost, schopnost a ochota pracovat pro veřejný zájem jsou ve světle tak vznešeného cíle, jakým je pravice u moci, zcela podružné.
Jedno s druhým
1. Řecko
Poněkud jiný pohled na Řecko a řeckou krizi, než jaký se dnes nosí ve zbytku Evropy, která chce Řecko vidět jako nezodpovědného požitkáře, který si za vše špatné může sám, nabízí řecký profesor Athanasios Sideris v zapadlém článku nazvaném Evropa vidí, co ji čeká. Řecko není líné:
Řecká ekonomika se díky penězům z Marshallova plánu těšila nadprůměrnému růstu hrubého domácího produktu (například o 6,5 procenta ročně). Toto období bylo nazýváno jako „řecký zázrak“. V sedmdesátých letech se tak země stala vysněným cílem pro dovolenou, místem, jehož folklór či kulturu si Západoevropané zidealizovali. Obrázek Řecka coby ráje, v němž panuje věčná siesta a všichni se mají dobře, vytvořil Západ a Řekové se mu pouze přizpůsobili.
Současná krize Řecka má podle Siderise kořeny již v osmdesátých letech. Právě v této době se tu rozmohl klientelismus neboli systém, který je založený na neoficiálních vazbách a konexích mezi politiky a firmami.
Řecku uškodilo, že se v posledních třech desetiletích posunulo kolektivní myšlení k individualismu. Lidem se změnily priority, veřejný zájem nikoho nezajímá. Cokoliv patří všem, je vnímané negativně a znehodnocuje se to, jak to jen jde.
Zejména Češi by měli zbystřit, protože mají možná poslední šanci zabránit tomu, aby je stihl „řecký osud“, který jim pilně připravují ti, kteří ve snaze vyhrát volby Řeckem nejvíce strašili. Klientelismus je u nás již téměř vybudován, rozhodně jeho budování dosáhlo vyšší úrovně, než budování socialismu, dokonce i než kapitalismu. A socialita, pocit sounáležitosti s celkem a společenské odpovědnosti, je u nás likvidován a nahrazován individualismem přímo programově.
2. Privatizace
Aleš Chmelař napsal brilantní a přitom nedlouhý text Naše země pořád nevzkvétá (s nevyřčeným podtitulem A vzkvétat nebude, pokud se sebou rychle něco neuděláme), ve kterém nejenom v pár odstavcích perfektně vystihl podstatu současného marasmu české společnosti, ale naznačil i, kudy vede cesta ven:
Je těžké identifikovat jedinou příčinu tohoto relativně dlouhodobého marasmu. Jedna ale vyčnívá nad ostatní: česká metoda privatizace a z ní vycházející slabá institucionální kapacita našeho státu. Místo toho, abychom výnosy z privatizace investovali do budování fungujícího státního aparátu a pokryli dočasně negativní změny hospodářského režimu, nepřímo jsme rozdali prakticky všechna aktiva několika dobře napojeným šťastlivcům v naději, že ti z něj vytvoří všeobecné štěstí.
K tomuto zpackanému začátku se přidala podivná ideologie, díky níž si už dvacet let namlouváme, že samojediným zdrojem prosperity je soukromý sektor. Měli bychom proto co nejdřív přestat klást důraz na primitivní konkurenceschopnost nízkých mezd a tomu podřízenou daňovou politiku a právní systém. V první řadě si ale musíme přestat namlouvat, že ekonomická prosperita existuje bez efektivní a silné veřejné moci.
Tak to dopadá, když je nepískaný faul považován za součást hry, nechce se rozpoznávat špinavé peníze a ekonomové – přesněji řečeno šíbři, veksláci a tuneláři – utíkají s podporou státu před právníky a daňovými úředníky. Asi není třeba dodávat, že těch „několik dobře napojených šťastlivců“ nepřišlo ke svému napojení šťastnou náhodou, ale byli pečlivě vybráni, respektive si celou transformaci sami ušili na tělo.
3. Procitnutí
Jeden z nejlepších textů, jaké jsem v poslední době četl vyšel u Stana na Outsider Media. Napsala jej žena, která se podepsala jen jako Kateřina, a nazvala jej Jak jsem se stala předmětem charity aneb Předvánoční. Zkrátil a převyprávěl jsem jej jenom mírně, abych pokud možno nezničil nic z jeho poselství:
Během našich poslední dobou již tradičních každodenních hovorů s manželem o tom, že tento měsíc opět neuvidí výplatu, a že mateřská ještě nepřišla, jsem se dozvěděla, že mluvil s jednou naší známou z Prahy, a že on pod tíhou krušného života zaměstnance soukromé firmy z Moravskoslezského kraje jí to všechno do telefonu vyblil tak, jak to je.
Tedy že zaměstnavatel, který dlouhodobě platí, jen když se mu chce, prakticky platit přestal úplně. Že dlužná částka přesahuje výši tří výplat a že tento měsíc výplatu prostě nemáme vůbec. Že drahý už není žádný mladík, a že hledat jinou práci v regionu proslulém vysokou nezaměstnaností, je více než riskantní. Že tento měsíc jsme poprvé dostali dávku na bydlení, protože ač nechceme být „vysávači rozpočtu“, opravdu nám hrozí přinejmenším odpojení služeb a energií, takže jsme si tuto dávku vyřídili a že jsme si díky tomu uvědomili, že jsme vlastně asi opravdu chudí, i když si dle pána Kalouska žijeme v obecní jednaplusjedničce druhé kategorie nad poměry.
Dnes se můj milený dozvěděl, že na fejsbůku se rozběhla akce, sbírka na podporu malého děťátka žijícího v bídě kdesi v Ostravě, když tedy máme na krku ty Vánoce. Že ta naše známá z Prahy to takto rozběhla a sama nám „do začátku“ poslala čtyři stovky. A že máme v nejbližších dnech očekávat nějaký poštovní balík.
Pomyslela jsem si něco o stádu, které je schopné slzet nad stupidním dojemným příběhem o malé chudé holčičce, ba i nějakou tu stokorunku poslat, ale není schopné zatočit s tou bandou vyžírků nahoře, aby se takové příběhy nemusely vůbec odehrávat.
Jestli nám OPRAVDU chcete pomoci, a nejen nám, protože takových, jako jsme my, jsou tisíce a tisíce, zvedněte radši zadky a pojďme společně vypráskat tu bandu pijavic tam nahoře! Kdo může za blbé zákony, za nevymahatelnost práva? Kdo může za to, že kdysi standardní záležitosti jako například zubní ošetření, jsou dnes luxusem? A to naši rodinu (zatím) ještě neobcházejí exekutoři! Kdo může za všechen tento marasmus? Jak můžete poslat pár kaček na malou Kačku a cítit se pak dobře s vědomím, že X dalších malých holčiček a chlapečků bude mít vánoce na houno? Proč jim nepomoct všem najednou? Na co pořád čekáte!?
Proč považuji tento text, který by se dal shrnout do jediné věty: „Nechceme almužnu, chceme práci a za práci mzdu,“ za jeden z nejlepších textů poslední doby? Protože to není jen běžné nadávání na vládu a na poměry, protože to není stěžování si a litování se. Tento text je mnohem více. Je to připomenutí toho, že lidé nejsou jen pasivní oběti hrabivosti elit, bezmocné loutky v rukou pokryteckého systému, je to sebevědomé přihlášení se k tomu, že máme svůj život ve vlastních rukou, Nikoliv v mých, v tvých, nebo v jeho, ale v našich.
Nečasova vláda – zázrak moderní politické fyziky
Těleso může být buď v poloze stabilní, nebo labilní, popřípadě rovnovážně, ale aby bylo zároveň extrémně labilní i superstabilní? A přece takové paradoxní těleso existuje – vláda Petra Nečase. Po odchodu ministra obrany Vondy (ne, není ho škoda, škoda je akorát dobrého člověka) zůstali z původní sestavy jen faktický premiér Kalousek, formální premiér Nečas, maskot Schwarzenberg, poslušný Heger a nenápadný Jankovský.
Ententýky, čert vyletěl z elektriky
Nebyl jeden, ale tři, nebyl to čert, ale prezidentský kandidát, a nevyletěl z elektriky, ale z prezidentské volby, ze které možná tak úplně nevyletěl, ale jenom povyletěl a ještě se vsoudí zpátky. Ministerstvo vnitra totiž tak dlouho počítalo podpisy na peticích, až se přepočítalo, a kandidáti, kteří proto byli diskvalifikování, se teď zřejmě budou soudit.
Hoši, děkujeme!
Děkujeme všem zodpovědným, slušným a pilným pravicovým poslancům, že podpořili zvýšení daní (to je velmi pravicové, pokud se jedná o daně nepřímé) a prodloužili agónii vlády, která tak může dusit hospodářství, ponižovat občany a krást ještě o pár měsíců déle. Děkujeme vládě, že nás za cenu naší vlastní budoucnosti ochrání před “komunismem”, čili před placením daní bohatými, potíráním korupce, právním státem a elementární sociální spravedlností. A ze srdce protikorupční vládě, jak se sama nazvala, přejeme, že přežila jedině díky hlasu za korupci odsouzeného poslance. Zkrátka a dobře oceňujeme, že vláda nehledala důvody, proč neklesnout ještě hlouběji do politického marasmu, nenechala se zmást zlými větičkami o morálce, odpovědnosti a politické kultuře, ale našla způsoby, jak se udržet u moci a u koryt a dotáhnout tak své asociálně inženýrské reformy ještě alespoň o kousek dál a rozkrást ještě alespoň něco z toho, co se ještě rozkrást dá. Co na tom, že propast mezi politiky a veřejností je zase o něco hlubší a pocit trapnosti zase o něco palčivější, hlavní je, že vláda přežila, protože to je to jediné, na čem záleží, alespoň těm politikům, kmotrům a podnikatelům, kteří jejím prostřednictvím parazitují na celé společnosti.
