Možná, že ve filmu Karlík a továrna no čokoládu hledám něco, co tam nikdy nebylo a ani být nemělo, ale i po opakovaném zhlédnutí je to pro mě jeden z nejneuchopitelnějších filmů, jaké jsem kdy viděl. V prvním plánu je to samozřejmě velmi dobře odvyprávěný a po výtvarné stránce vynikající příběh, mocněný perfektním Johny Deppem citlivě balancujícím na hraně mezi mimikou a pitvořením v hlavní roli. Otázkou je, pro jaké publikum, protože ač se tváří, že pro děti, nejsem si úplně jistý, že dětský divák je tím, komu je toto zpracování (jak jsem zjistil, existuje ještě minimálně jedna starší) primárně určeno.

Celý příspěvek →

Řemeslně velmi dobře zpracovaný francouzsko-marocký válečný snímek na motivy skutečných událostí Mezi nepřáteli je jedním z těch, ve kterých se s odstupem času snaží okupační mocnost reflektovat svoji agresi vůči cizí zemi, pokud možno takovým způsobem, aby naznačila, že toho tak trochu lituje, ale vyhnula se širším souvislostem a příliš nepošpinila armádu. Je to podobný princip, ze kterého se po První světové válce zrodil v poraženém Německu mýtus o dýce vražené do zad armády, a na kterém jsou později vystavěny americké filmy o Vietnamu či Iráku, ruské o Afghánistánu a německé o Rusku (jen ty japonské se poněkud vymykají).

V případě Mezi nepřáteli jde o francouzskou válku v Alžíru proti alžírské nezávislosti, která, jak už to tak v případě koloniálních válek bývá, je hnusná a špinavá. Na obou stranách, což poněkud relativizuje vinu Francie (významně ve filmu, méně ve skutečnosti). Na jednu stranu zde nejsou žádní hrdinové, takže zde není prostor pro oslavu války a vlastenectví, tak typickou pro většinu hollywoodské produkce, na druhou stranu se ovšem stírá rozdíl mezi okupanty a povstalci a výsledkem je zvláštní pocit, že válka je špatná sama o sobě, ale ne ve svých příčinách.

Lidé se ve válce nedělí na dobré a špatné, ale na již mrtvé a ještě živé, přičemž zemřou nakonec bez výjimky všichni, jen někteří definitivně a někteří „pouze“ morálně, nikdo se ale z války nevrátí takový, jako do ní odešel. Ideály a zásady jsou hezká věc, ale válka je materialistická, je to realita par excelence, proti níž jen tak nějaký ideály neobstojí. Stokrát můžete jít do války s tím, že budete v mezích možností slušný, stokrát si můžete zakazovat krutost a přikazovat „ideály humanitní“, pokud rychle nepadnete, tak vás válka nakonec vždy zformuje k obrazu svému, protože přežít znamená přistoupit na její principy. Zatímco v civilním životě můžete totiž zůstat loajální k obecnému lidství, v boji jste vždy loajální jen ke konkrétnímu člověku a ostatní se pro vás stanou cíly a nepřáteli.

Jako film je Mezi nepřáteli zdařilý, ale tím spíš byste si měli dávat pozor, aby vás s válkou nesmířil.

Nejnovější Tarantinův opus Nespoutaný Django je výborný film o ničem, který byste si neměli nechat ujít. Nenechte se zmást tím, že hlavní hrdina je osvobozený otrok, který se snaží osvobodit svoji zotročenu manželku, Nespotaný Django není film o svobodě, tedy pokud za svobodu nepovažujete prst na spoušti. A nenechte se zmást ani tím, že v něm lidé jezdí po Divokém západě na koni, Nespoutaný Django není ani western, byť po formální stránce všechny jeho znaky splňuje, či přímo přeplňuje. A není to ani film oslavující násilí, jak se o něm někde píše, vždyť v (pod)průměrném „akčňáku“ je explicitního násilí mnohem víc. Co tedy Nespoutaný Django vlastně je? Čistá filmová estetika založená na výborné kameře, skvělé kompozici, vypointovaných dialozích a kongeniální hudbě.

Pokud kultovní Pulp Fiction (je to poprvé, co tento přívlastek používám, ale v tomto případě je myslím zcela na místě) bylo možno chápat jako sice nadsazenou, ale přesto sondu do střední třídy podsvětí, a Kill Billa jako poněkud afektovanou reflexi některých vyprávěcích a vizuálních postupů, potom Nespoutaný Django čistá žánrová ironie. Téměř celý film režisér hraje s divákem hru na to, jestli mu to divák zbaští a bude to brát vážně, tedy jako film s příběhem a sdělením, nebo jestli z nesčetných náznaků (asi nejkřiklavější takový moment je okamžik, kdy banda hrdlořezů relaxuje ve své chatrči a jeden z nich se chaplinovsky ráchá v neckách, zatímco další si vyrábí křiklavě barevný domeček pro panenky) pochopí, že to jen hra a ironie.

Nespoutaný Django je rozdělen na tři stylově a funkčně odlišné části. První, ve které je Django osvobozen svým budoucím parťákem Schulzem, a která má stylově nejblíže k westernu, druhou, kterou je brilantně vystavěné drama o infiltraci domu otrokáře Candieho a jednání o koupi otroka, které je zástěrkou pro odkoupení-osvobození Djangovy manželky (a která by vydala na samostatný snímek, který by působil zcela vážně) a třetí, kterou je do reálií Divokého západu zasazená akční podívaná vystavěná ve stylu Kill Billa (což není režisérská impotence, ale další z her, kterou Tarantino s divákem hraje, když cituje sám sebe; ostatně podobných odkazů je ve filmu určitě více, například Franco Nero, který odkazuje na svoji vlastní postavu z fimu Django z roku 1966).

Pokud by snad chtěl někdo v Nespoutaném Djangovi mocí mermo hledat víc, než podívanou, pak by z něj snad mohl vytěžit myšlenku, že moc pánů spočívá ve slabosti jejich sluhů. Bez loajálního černošského majordoma by totiž pan Candie lest, kterou na něj Django se svým společníkem Schulzem nastražili, nikdy neprohlédl. Podobně se lze zachytit zobrazení černochů versus zobrazení bělochů, kdy černoši jsou představení jako nenápadní lidé, taková středná třídy (samozřejmě s tou výhradou, že jsou to otroci), zatímco to vysoké i nízké je u bělochů a vyložená lůza, otrhaná a zaostalá, jsou pouze běloši. Ale to je moment, kterého bych si nevšiml, kdybych se dříve nesetkal s různými, podle mě zásadně mylnými, rasistickými exegezemi snímku.

Nespoutaný Django je dobrý film, který neuráží inteligenci a vkus diváka a zároveň ho neznepokojuje otevíráním velkých témat a kladením nezodpovězených otázek.

Pověst jednoho z těch filmů, které člověk prostě musí vidět, již předchází snímek Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988), je plně zasloužená. Pravověrný křesťan ho sice asi neocení, protože mu bere boha a místo něj mu dává člověka, a církev ho prý dala do klatby (nebo ty, co ho viděli?), ale ateistovi může dobře pomoci pochopi běsy víry. Poslední pokušení Krista přitom není k Ježíši neuctivé, je pouze nekanonické a Ježíš z něj vychází více lidský i démonický zároveň.

Celý příspěvek →

Prometheus by sám o sobě nebyl špatný film, ale jakou součást volné série o Vetřelcích už tak přesvědčivě nepůsobí. Po vizuální stránce je pořád úchvatný, zejména interiéry krypty, kde jsou uloženy zásoby černého slizu a vesmírná loď strůjců (mimochodem geniální překlad, silnější a výstižnější, než tvůrci či stvořitelé, o konstruktérech/inženýrech z originálu nemluvě), ale od Vetřelce, zejména od toho prvního, který dal celé sérii jméno a otevřel nové horizonty filmové tvorby, se liší v jedné podstatné věci, která jej sráží: zatímco Vetřelec je nedořečený, Prometheus je nedomyšlený.

Celý příspěvek →

Životopisný film Žízeň po životě (USA, 1956) o životě slavného (to ovšem až dnes, za svého naopak opomíjeného) malíře Vincenta van Gogha je podmanivý tím, jak se svým rozvláčným tempem (přitom v něm, až na některé detaily expozice, není nic navíc) a soustředěním do dnešní uspěchané doby nehodí.

Celý příspěvek →

Film Kajínek (2010) je českým pokusem o drsnou kriminálku podle skutečných událostí, přičemž podstatné je ono adjektivum český, jež je třeba chápat ve smyslu nevydařený. Češi prostě tenhle druh filmů neumějí a ani Kajínek toto prokletí nezlomil.

Celý příspěvek →

České televize se obecně k ruské kinematografii chovají, jako kdyby byla prašivá (což ostatně platí o ruské kultuře v českém prostředí jako takové), takže ruský film v české televizi je vzácnost. A je-li navíc akční, je to vzácnost dvojnásobná a o důvod víc se na něj (samozřejmě ze studijních důvodů, jsme přece nároční diváci) podívat. Například na minulý pátek vysílaný Countdown (2004), v originále Личный номер.

Celý příspěvek →

Když člověk zjistí, že večer dávají v televizi Sedm statečných, tak si řekne, že to je klasika, dobrý film, který měl rád už jako dítě a už jako dítě se na něj těšil, navíc s výbornou hudbou. A tak se dívá a čeká, kdy to přijde, ten zážitek, ta radost z toho, že se (opět) může setkat s legendou, která nelhala. A ono nic. Ani ta ústřední melodie nezazní celá.

Celý příspěvek →

Přiznám se, že k filmu Andrzeje Wajdy Katyň (2007) jsem přistupoval poněkud předpojatě v očekávání polské nacionalistické protiruské agitky. Byl jsem proto mile překvapen, že film takový není, paradoxně možná v důsledku polského nacionalismu a antirusismu, který považuje za samozřejmé, že každý dobrý Polák ví, jak to bylo a kdo je nepřítel, a není tudíž nutné komukoliv cokoliv zdlouhavě vysvětlovat.

Celý příspěvek →