Přiznání je přitěžující okolnost

Šlachta s Ištvanem možná nejsou úplně nejlepší policajt a návladní, ale karbaníci jsou excelentní, soudě alespoň podle toho, že dokázali takovou partu protřelých šíbrů, jakou je ODS, donutit hrát s otevřenými kartami. Ledva se Damoklův meč trestního stíhání blýskl nad hlavou budoucího bývalého premiéra Nečase, zalehla ODS na matrace, a že Nečase nevydá, protože: „Toto není korupční jednání a takovým způsobem bych se já sám i všichni mí kolegové posléze chovali.  Udílení pozic ve veřejné sféře považujeme za legitimní součást politického rozdělení moci.“

Takže díky, pánové, už víme všichni přesně, na čem jsme, už není pochyb o tom, že politici považují korupci nejenom za normální, ale přímo za fundamentální princip demokracie (té naší specifické podobně, jako je specifický náš trh). Tohle je něco, na co bychom rozhodně neměli přistoupit, i za cenu rizika náběhu na „policejní stát“, protože potom by korupcí nebylo už nikdy nic. Každou dohodu by bylo lze označit za Nečasovský „deal“ a vyjmout ji tak z možnosti soudního přezkumu, každý úplatek by byl jen obchod a každý zločin by bylo lze legitimovat prohlášením za politické rozhodnutí. Pokud tohle přiznání neocení soudce, voliči by měli zcela určitě.

Google Reader a lekce z reálného kapitalismu

Google Reader je (či spíše byla, protože její život se počítá již jen na dny) služba od Googlu pro on-line sledování RSS, která umožňovala synchronizaci, například s (kvůli konci Google Readeru také již opuštěnou) desktopovou aplikací FeedDemon, a kterou se Google rozhodl k letošnímu červenci nekompromisně ukončit. Následnou vlnu nesouhlasu naštvaných uživatelů (co si budeme povídat, také mě to nepotěšilo) Google dokonale oslyšel. A pak se objevila zpráva, že Google chce šířit internet pomocí balónů, na kterou v té souvislosti reagoval tweet Davida Podzimka, který mne zaujal a inspiroval k následující poznámce:

Celý příspěvek →

PRISMatem civilizace

Jak je to dlouho, co budil veřejné pohoršení Echelon, zařízení USA na sledování a odposlouchávání telekomunikačního provozu? Deset patnáct let, protože tehdy šlo o telefony a emaily a chaty nikdo neřešil? Mediální a lidsko-právní psi se vyštěkali a karavana amerických tajných služeb vesele šmírovala svět dál, až teď „praskl“ program PRISM a na světě je ten samý skandál v nových šatech – systematické sledování elektronické komunikace provozované vládou USA ve spolupráci s předními technologickými korporacemi jako Google, Skype, Microsoft… A svět se diví a pohoršuje a kde kdo ptá: „Jak je to možné? Jak si to mohou dovolit?“ A ptá se zcela špatně, protože ta správná otázka zní: „Čemu se divíte? Co jste čekali?“

Celý příspěvek →

Rozejděte se, neshlukujte se

Když včera vypuklo to velké zatýkání (pro případ, že by tento text četl někdo s odstupem času, dodávám na vysvětlenou, že policie zatýkala přímo na Úřadu vlády nejbližší spolupracovníky premiéra pro podezření z korupce a zneužívání pravomocí), sledoval jsem se sympatiemi tu spontánní škodolibou radost veřejnosti smíšenou s nadějí (jak se později ukáže, naivní), že už to prasklo, že už se policie nebojí a že už bude líp. Sledoval, ale neúčastnil se, protože vrozená skepse mi velela ještě počkat.

Celý příspěvek →

Umberto Eco: Ostrov včerejšího dne

Ostrov včerejšího dne - přebalOstrov včerejšího dne je v lecčem připomíná legendární Jméno růže – i v něm jde o převyprávění příběhu, který byl jen náhodou zachován a posléze vypravěčem nalezen v jakýchsi zapomenutých spisech, a který se točí kolem tajemství, které je ve své době zcela zásadní, ale nám dnes připadá banální. V Ostrovu včerejšího dne, který je zasazen zhruba do období baroka, však nejde o filosofii, ale o schopnost určovat zeměpisnou délku a tím polohu na moři, což by toho, kdo by ji ovládal, předurčilo být námořní velmocí a prvním v zámořském obchodu.

Celý příspěvek →

Šmejdi z druhého pilíře

Jak vládě a penzijním společnostem začíná téct do bot, reklamní kampaň na vstup do II. pilíře přitvrzuje. Nově se začal vedle sugestivní zkratky „3+2“ objevovat i ultimátní argument „Řekněte si státu o své peníze“ útočící na nejnižší pudy jako je hamižnost. Jenže jaké svoje peníze? Ty peníze a) nepatří státu a b) nepatří daňovému poplatníkovi, protože patří do I. pilíře dnešním důchodcům. Říct si státu o své peníze znamená říct si ně důchodcům. Jen si o ta 3% z sociálního parafiskálu, která nikdy nebyla vaše, podobně jako nejsou vaše např. splátky dluhu, řekněte, ať důchodci vědí, zač je toho loket, jen zatněte tipec těm příživníkům, kteří vybudovali všechno to, z čeho vy teď prosperujete. Tak co, máte je? Cítíte se zodpovědně a státotvorně? Máte radost, jak jste na to vyzráli? A není vám to blbé, obírat důchodce jak nějaký mlamoj na předváděcí akci? Hrnce nebo 3% nejsou zase až takový rozdíl, když mají společné zneužívání slabé vyjednávací pozice někoho, kdo má omezené možnosti, jak se bránit. Spořte si, investujte – ale za svoje, ne za peníze, které budou chybět těm, kteří už si vydělat nemohou.

 

Léta ďáblů

Zelenkův film Rok ďábla jsem poprvé viděl krátce po premiéře v kině. Pamatuji si nejen to, že nás v sále tehdy bylo asi pět, ale i ten silný dojem, který jsem si z filmu odnesl – nadšení a úžas a dětinský pocit spiklenectví že vím, že to není dokument. Teď v sobotu ho v souvislosti s  výročím Jarka Nohavici dávali v televizi a já ho prostě musel vidět znova – a byl jsem zklamaný. Sountrack je stále perfektní, ten si občas pouštím pro radost jen tak, ale film samotný mi po těch letech přišel nemastný, neslaný a lehce o ničem. Ale proč? Film se změní jen stěží, jak ho tehdy natočili, takový zůstává dodnes. Změnil jsem se tedy já, jsem jiný jako divák? Nepochybně ano, ale že by až tak moc? A pak jsem na to myslím přišel – prostě podobně jako nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, neuvidíš dvakrát stejný film (a nepřečteš dvakrát stejnou knihu). Některé zážitky jsou neopakovatelné. To, co je na poprvé nové, na podruhé už nové prostě být nemůže. Na filmy, které nic nového nenabízejí, se dá dívat stále dokola, protože nemají, co ztratit. Proto je-li člověk při opakovaném shlédnutí filmu zklamaný, může to snímku i sloužit ke cti – znamená to totiž, že napoprvé byl v něčem nový, jiný, výjimečný.

Zdroje jsou, logicky

Myslím, že se není třeba bát, že by se obnova země po povodních zadrhla na tom, že by nebyly zdroje. Zdroje jsou a je jich víc, než dost. Pokud se totiž mohou najít desítky miliard (ať hovořím jenom o penězích) na tzv. církevní restituce, potom se musí najít i miliardy na opravy poničené infrastruktury a na pomoc vyplaveným (třeba i na výkup jejich neprodejných domů). Platí přece i pro stát, že nejprve platím nájem, a až potom si kupuji kaviár, že nejprve spravím děravou střechu a až pak jedu na dovolenou na Seychely, že si dávám peníze stranou na mimořádné výdaje a až pak si dopřeji zbytného luxusu? Protože tzv. církevní restituce (ve skutečnosti bezprecedentní subvence privilegované menšiny) jsou právě takovým luxusem, který si mohou dovolit, až když mi něco zbude potom, co poplatím nutné. Z toho, že stát přistoupil k tzv. církevním restitucím, tedy logicky plyne, že jeho zdroje jsou takřka neomezené a rezervy nevyčerpatelné.  A pokud do toho chcete někdo tahat nějakou morální povinnost, tak ano, stát má morální povinnost postarat se o bezpečí a prosperitu svých občanů, ne o vypasená břicha věčně hladového kléru.

Přijdou ještě větší povodně a my nechceme být připraveni

Rozhovor s geologem Václavem Cílkem na téma povodně jsem již sice inzeroval na Twitteru, ale neuškodí si některá jeho slova poznamenat. A nejde ani tak o jeho varování, že přijdou další a větší povodně a že ty současné jsou díky medializaci dramatičtější, než by zasloužily (s veškerým respektem k  lidem z Mělníka nebo Zbraslavi, pro které jsou reálné až dost), jako o jeho vysvětlení příčin současného stavu:

Zcela eliminovat velké povodně nejde, lze je pouze omezit souborem různých opatření. Ta bývají technická a přírodní. K těm druhým patří zejména to, aby se co nejvíce vody vsáklo tam, kde spadne. (…) málo vody zůstává v krajině. Kolem deseti až dvanácti procent Evropy je dnes vybetonováno a vyasfaltováno, to je jeden z důvodů. Dalším problémem je stav lesa, zejména nepřiměřeně velké množství smrků. Pro zadržení vody by bylo lepší mít daleko více listnatých stromů. Jinak se také obdělává zemědělská půda. Velmi negativní je zastavování dalšího prostoru novými domy, a to i v záplavových pásmech. Nad tím by se měli starostové skutečně zamyslet, co provedli špatně. Nechat si postavit domy v záplavových oblastech a pak křičet o pomoc, to je podivné.

Ještě důležitější je ale jeho vysvětlení naší neschopnosti a neochoty situaci řešit:

Jezuité plánovali na dvě stě let dopředu. V 19. století se uvažovalo na desítky let dopředu. Dnes je naše uvažování v limitech toho, jak daleko umíme odhadnout ekonomický vývoj. To je tak dva, tři, čtyři roky. Maximálně na dobu jednoho až dvou volebních období. Politik má jedinou starost: aby byl zvolen a pak aby byl znovu zvolen. (…) Každý dnes hovoří o rychlém ekonomickém růstu, je to jako zaříkávadlo. Růst přináší zisk, ale i problémy a rizika. Proti klimatickým, ekonomickým či energetickým extrémům lépe působí spíše dlouhodobá stabilita a to, že technokratická řešení omezující přírodní pohromy mohou existovat současně s ekologickým přírodním pohledem na věc a že se mohou doplňovat.

Hrdinové bez bázně a hany, zato s kapavkou

Bandité v uniformách – US Army v osvobozené Francii:

Američtí vojáci válčící ve druhé světové válce jsou obecně líčeni jako čestní občanští bojovníci z té „největší generace“. Nová kniha nicméně odhaluje temnou stránku některých vojáků v osvobozené Francii, pro něž bylo rabování či znásilňování běžné.  (…) Americká propaganda válku vojákům „neprodávala“ jako boj za svobodu, píše Robertsová, ale jako „sexuální dobrodružství“. (…) Po vítězství měli vojáci pocit, že nastal čas vybrat si odměnu. (…) Osvobození Francie byl americké veřejnosti podáváno jako milostný vztah mezi americkými vojáky a vděčnými francouzskými ženami. (…) Američané ale bordely provozovat nemohli, protože se báli, že by se zvěsti o promiskuitě vojáků dostaly až k jejich manželkám doma. Tím spíš, podotýká Robertsová, že mnozí američtí velitelé nebrali stížnosti vážně, protože byli přesvědčení, že mít sex na veřejnosti je ve Francii normální. (…) souzeni byli většinou jen vojáci z řad Afroameričanů a někteří z nich zřejmě na základě falešných obvinění, protože ve francouzské společnosti panoval hluboce zakořeněný rasismus.