Lepší špatný mír, než dobrá válka


Byli jsme v sobotu s dětmi na Letní Letné a nebyli jsme tam zdaleka sami – i díky hezkému počasí tam byly rodin spousty. A všichni byli tak veselí, spokojení a bezstarostní… bodejť by také nebyli, když největší strach mohli mít maximálně z toho, jestli dobře uvidí na divadlo, a bát se mohli maximálně toho, aby ve stánku se slanými palačinkami nedošel kozí sýr.

Celý příspěvek

Meze liberalismu


Liberalismus je v liberální demokracii něco jako posvátná kráva, tabu, o němž se ve veřejném prostoru nepochybuje. Pokud chcete kritiku liberalismu dostat z internetového disentu do veřejného prostoru, potřebujete k tomu někoho, jako je enfant terrible evropské politiky, maďarský premiér Viktor Orbán, který v projevu, jenž nedávno vyvolal po celé Evropě takové pozdvižení, říká toto:

Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého.

Jde sice o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější.

Jak (ne)fungují datové schránky


Aby mi neunikla žádná pokuta, žádná daň, povolávací rozkaz ani exekuce, zkrátka žádná z radostí, kterou moderní demokratická společnost nabízí, pořídil jsem si datovou schránku.  Bohužel, úřady můj optimismus zřejmě nesdílejí, protože nadále trvají na využívání České pošty (asi chtějí, abych měl dostatek příležitostí koupit si nějaké pěkné pojištění nebo balíček cigaret). Zřejmě tedy proto, abych neměl pocit, že jsem si datovou schránku pořizoval zbytečně, poslal mi do ní nyní úřad Výpis údajů z registru obyvatel při změně referenčního údaje (tak se to vážně jmenuje). Úřad to dělá z vlastní iniciativy, já to po něm nechtěl, ale budiž. Co mi ale vrtá hlavou, proč když už mi posílají informaci o tom, že se něco změnilo, tak nepřidají rovnou i informaci o tom, co se změnilo? Nicméně porovnáním s loňským výpisem jsem zjistil, že zmizela jedna položka v sekci “Čísla elektronicky čitelných identifikačních dokladů” a kombinací s matným povědomím o tom, jaké mám číslo občanského průkazu a že mi teď někdy končí platnost pasu jsem vydedukoval, že platnost pasu skutečně skončila z neplatný pas vypadl ze systému. A tady mě nutně napadá druhá otázka: proč nemůže stát poslat v předstihu upozornění, že platnost pasu končí? Náklady na takovou služby by byly zanedbatelné, přitom by to byla rozhodně vyšší přidaná hodnota, než informace o změně ex post, a ještě by to zlepšilo reputaci státní správy. Datové schránky mi obecně přijdou jako velice dobrý nápad, ale způsob, kterým je pojala Česká republika zdá se mi poněkud podivný.

Chudoba prosperitu nezajistí


 

U jednoho s příslušníků crème de la crème americké elity se probudil pud sebezáchovy rozhodl se varovat své nechutně bohaté soudruhy, že jestli budou dál tlačit na pilu, tak si naběhnou na vidle.

Naše země se rychle stává méně kapitalistickou a více feudální společností. Pokud se naše politika dramaticky nezmění, střední třída úplně zmizí a my se vrátíme do Francie pozdního 18. století. Těsně před revolucí. Žádná společnost nedokáže vydržet takhle rostoucí nerovnost.

Což je důvod, proč základním zákonem kapitalismu musí být: Mají-li pracovníci více peněz, podniky mají více zákazníků. Což činí střední třídu spotřebitelů, ne bohaté byznysmeny, jako jsme my, opravdovými tvůrci pracovních míst. Což znamená, že prosperující střední třída je zdrojem americké prosperity, není toho důsledkem. Střední třída nám vytváří bohaté lidi, ne naopak.

Standardní odpovědí v diskusi minimální mzdy od republikánů a jejich obchodních příznivců i od spousty demokratů je to, že zvyšování minimální mzdy nás bude stát pracovní místa. Podniky budou muset propouštět zaměstnance. (…) Problém nás byznysmenů tkví v tom, že máme rádi naše zákazníky bohaté a naše zaměstnance chudé. (…) Bylo tu 75 let stížností z velkých podniků. Když byla zavedena minimální mzda, když ženy musely být placeny spravedlivě, kdy byla zakázaná dětská práce. Pokaždé kapitalisté řekli to samé – no, a teď všichni zbankrotujeme! Budeme muset zavřít. Budeme muset všechno položit. To se nestalo. Ve skutečnosti, jak ukazují údaje, když se lépe postaráme o pracovníky, byznys na tom vydělá. (…) Dvě města v zemi s nejvyšší mírou růstu počtu pracovních míst v malých a středních podnicích jsou San Francisco a Seattle. Hádejte, která města mají nejvyšší minimální mzdu? San Francisco a Seattle.

Nejzákeřnější představa v ekonomice stékajících kapek je ta, že když bohatí bohatnou, je to dobré pro ekonomiku, a když chudí bohatnou, je to pro ekonomiku špatné.

Kdyby se každý z nás narodil v Kongu nebo v Somálsku, byl by z nás jen nějaký bosý chlap, stojící vedle prašné silnice a prodávající ovoce. To neznamená, že Somálsko a Kongo nemají dobré podnikatele. Je to jen tak, že ti nejlepší tam musí prodávat na kraji silnice, protože jen to si mohou jejich zákazníci dovolit.

Menší nerovnost a obnovená střední třída bude podporovat rychlejší hospodářský růst.

Investování do střední třídy funguje. A daňové úlevy pro bohaté lidi, jako jsme my, nefungují.

Pro poučení generacím příštím


Nevěřte na zázraky a jiná alotria, důvěřujte svému rozumu. Když vám rozum říká, že to fungovat musí, přestože to zrovna nefunguje, tak mu věřte, nehledejte mysteriózní vysvětlení, nevymlouvejte se třetí stranu, ale hledejte chybu, která se zpravidla schovává úplně jinde, než tam, kde se ukazuje, ale někde tam je, je vaše a je úplně pitomá.

Pohled na svět ze slonovinové věže ČNB


Člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal k loňské intervenci centrální banky proti koruně:

Jenže během krize vklady obyvatelstva narostly o třicet procent. A my jsme najednou řekli – pozor, tohle nedělejte, ekonomika se dostává do deflační pasti a vy tomu napomáháte. Jakmile budete ještě dále šetřit a neutrácet v očekávání poklesu cen, spadneme do deflační spirály. A my jsme ochotni tuto bublinu propíchnout – což se pochopitelně mnoha lidem nelíbilo. Zejména střední třídě.

Krásně je zde vidět, že lidé jsou pro elity jen objekty jejich politik, anonymní statistický agregát. Také se ukazuje, že bubliny vyvolané spekulacemi a morálním hazardem vadí bankéřům méně, než “bubliny” vyvolané snahou obyvatelstva být připraven. Ale co mají lidé dělat, když utrácet je špatně (to si žijí nad poměry) a šetřit také? Utratit vždy přesně to, co vydělají, aby zůstali vydáni napospas rozmarům trhu? Proč by se zrovna střední třída měla obětovat na oltář hospodářského růstu? Pan rada poněkud přehlédl, že těm lidem, kterým teď vyčítá šetření, už desítky let on a jemu podobní sice nepřímo, ale o to zřetelněji, káží: “Šetřete!” Šetřete, protože to je vaše jediná šance, nikdo jiný vám nepomůže. Právě takové poselství totiž nese demontáž sociálního státu a heroizace individuální odpovědnosti. Těžko vyčítat lidem, že ho pochopili. Panstvo by se mělo konečně rozhodnout, jestli je stát spíše komunita, ve kterém se o rizika a výnosy dělíme, nebo skrumáž, kde je každý sám za sebe a jdeme si navzájem po krku. Obojí najednou, je to pro jedny a ono pro druhé, mít nemohou.

Konec americké hegemonie


Oskar Krejčí: Nehledejte v nové podobě konfliktu žádnou velkou strategii Washingtonu:

Po porážce Sovětského svazu ve studené válce zde zůstala jediná supervelmoc: Spojené státy. Staly se hegemonem. Měly nejvýkonnější ekonomiku a nejsilnější armádu. (…) Dnes je zřejmé, že americké hospodářství nestačí na výkon role hegemona (…) Vznikají nezávislé informační prostory, které nerespektují embarga západních agentur a chápou jinak pořadí významu událostí. (…) Řečeno jednoduše, končí období americké hegemonie. Takovéto změny mohou proběhnout v poklidu, když si je odcházející hegemon vědom své slabosti a dohodne se s ostatními mocnostmi. Nebo se může usilovně snažit o zachování svých privilegií – a to třeba i válkou.

Jenže ti, kdo dnes rozhodují o zahraniční politice USA, se snaží měnit techniky, ale zachovali strategický cíl – udržet hegemonii USA. Žijí uzavřeni v geopolitických stereotypech. (…) Obamovy Spojené státy jsou pak zpětně plny nedůvěry ke spojencům, kteří nepatří k anglosaskému světu. (…) Výsledkem této zmatené unitární politiky USA je narůstající chaos ve světě.

Likvidace sekulárních arabských režimů podpořila fundamentalisty – což nutně komplikuje situaci Západu, Ruska, Izraele, ale i Íránu. (…) Pozoruhodné je spojenectví západních liberálů s feudály proti arabským socialistům, které se opírá o pestré ekonomické motivy: dělení zisku, způsob podnikání, korupci.

Nehledejte v nové podobě konfliktu v Iráku žádnou velkou strategii Washingtonu. Jde především o neschopnost pochopit souvislosti a o prohlubující se nedostatek vlastních zdrojů pro hegemonistou politiku.

Nebezpečí velké války, tedy války, v níž dojde k přímé vojenské konfrontaci mocností, narůstá.

Prorok arogance


Liberálové a jiní pravičáci jsou tak zaslepení ekonomismem, že hledají své autority jen mezi ekonomy, přitom  by jejich guru mohl být klidně chemik a nositel Nobelovy ceny Jean-Maria Lehn. Tak praví tento nedoceněný prorok:

Co to znamená nepřirozené? Všechno je přirozené, protože člověk je přirozený. Takže všechno, co dělá, je také přirozené. I člověk modifikující člověka je součástí člověka. Neříkám, že bychom měli zbytečně ničit přírodu, ale neměli bychom se jí cítit limitováni. Co je na tom špatného? Kdo nám říká, že bychom neměli být sobci? Kdo nám říká, že je to špatně? Jenom my sami. Zbytek přírody nemá žádné vědomí.

Možná jsem teď některému z kazatelů liberalismu ukázal slovo boží, které doteď neznal a které jej posilní, ale přesto si nemyslím, že by to bylo něco, co by již dávno nebylo v jejich srdcích a myslích, jen je to možná řečeno pregnantněji, než na co se by se zmohli sami. Toto řekl “jen” vědec, ale co až toto myšlení vezme za své nějaký politik, nebo celebrita, někdo dostatečně šikovný a bezskrupulózní? Budiž tento citát varováním, že ani Nobelova cena ani excelence a úspěch nejsou automatickou zárukou morální autority. A budiž také mementem, že jsou pořád mezi námi lidé, pro které síla znamená právo a schopnost něco udělat důkazem o správnosti takového počínání.

Daňový ráj to na pohled


Na téma daňové ráje toho nelze říct o moc víc, než napsali Jan Dienstbier a Jaroslav Fiala v článku Kvitová, Monako a komunismus pro bohaté, z nějž vybírám:

Abyste se kvalifikovali do privilegované kasty lidí s nulovou daní, potřebujete v zásadě jediné: opravdu velký balík peněz.

Jak si ale takový daňový systém může dovolit Monako? Základem je nenáročná správa malého a vysoce zalidněného území, kde rozhodně nežijí žádní nešťastníci, o které by se bylo třeba postarat. Monako se totiž vyznačuje nejen tím, že má nejvyšší poměr HDP na hlavu na světě, ale i tím, že tu nejsou prakticky žádní chudí. Ti si totiž nemůžou dovolit horentní ceny nemovitostí ani se nenají v luxusních kavárnách. Chudí tu jsou proto jen turisté nebo gastarbeitři z řad Francouzů a Italů, kteří sem každodenně dojíždí vykonávat špinavější práce. Žebráky a bezdomovce pak místní policie bez milosti okamžitě vypakuje.

Celý dobře promazaný systém zkrátka úspěšně parazituje na ostatních státech.

Tím, že v pyramidě plátců daní chybí nejvyšší příjmové skupiny, musí jejich absenci jednoduše zaplatit ti, kteří se z daňového systému tak snadno vyvázat nemůžou.

Když (…) komentátoři z LN nebo Reflexu se můžou přetrhnout ve vychvalování daňových rájů a zaklínají se svobodou, vzkazují ostatním: daně platí jen neschopní lůzři.

Dodal bych snad jen to, jak daňové ráje vidím já: Je to podobné, jako kdybyste se bohatě najedli v jedné restauraci, ale útratu zaplatili přes ulici v druhé, která si naúčtuje méně nebo vůbec nic, protože jste ji nestáli ani personál, ani suroviny, ani energie.

Slovní úloha z právničiny


Je-li přítomen právník, pak by snad mohl znát odpověď na následující slovní úlohu: Budiž zákon Z1 a vyhláška V1 vydaná na základě tohoto zákona. Nyní nechť je vydán zákon Z2 který zákon Z1 ruší, ale o platnosti vyhlášek vydaných na základně zmocnění zákona Z1 nic neříká. Otázka za 3b. zní: je vyhláška V1 stále platná?