Solidarita je normální a přirozená


Kdysi jsem si z Kojotova článku Člověk jako bytost mezi zvířetem a andělem vypsal následující slova, která asi nikdy nepřestanou být aktuální:

Lidé v zásadě jsou, jak napsal holandský primatolog a etolog Frans de Waal, „dobráci od přírody“. Jsme druh společenských primátů, máme v sobě geneticky zabudovaný sklon ke kooperaci, jsme přirozeně schopni altruistického odměňování za spolupráci a dodržování sociálních norem, i altruistického trestání (trestání podrazáků i v případě, že je to pro jedince nevýhodné, protože to napomáhá správnému fungování skupiny), umíme odpustit, obětujeme se pro své příbuzné a přátele atd. To není nic specificky lidského, stejně to funguje i v šimpanzí tlupě. Na tom rozhodně není nic v zásadě špatného a mimo jiné je to dobrý argument proti ideologii neoliberalismu, která se snaží člověka pojímat jako sobeckého a bezohledného osamělého predátora. To rozhodně nejsme. Žít na něčí úkor, nahrabat si co nejvíc bez ohledu na ostatní, uspět za každou cenu, soutěžit do roztrhání těla atp. není součástí normální lidské přirozenosti a systém, který lidské bytosti k takovému chování tlačí, jejich přirozenost vysloveně mrzačí.

Na druhou stranu „dobrácká“ lidská přirozenost má i své limity – vlastní skupina je upřednostňována a cizí skupiny jsou vnímány jako ohrožení a konkurence. I šimpanzí tlupy mezi sebou vedou krvavé války. To zní jako argument pro ty, kteří se ohánějí lidskou přirozeností ve chvíli, kdy hájí stanoviska založená na nepřátelství ke „konkurenčním“ lidským skupinám, v naší době kupříkladu v diskusích o uprchlících.

Ostatně – veškeré pokročilé technologie existují právě díky lidské schopnosti pracovat s abstraktními entitami, a přistupovat k nim s mentalitou šimpanzí tlupy může být mimořádně nebezpečné, protože taková mentalita není k nakládání s takovými věcmi způsobilá.

Největší výzva, která před lidstvem nyní leží, je jak uvést v soulad naše evoluční determinace s technickým pokrokem a jak postoupit k poznání, že my lidé jsme jedna tlupa.

Volím vykoupení


Ne, nebojte se, nenašel jsem Ježíše, jen chci vyjádřit, že kdyby mě nedejbože potkala ta příhoda, že by mne unesli piráti nebo teroristi, tak bych dal přednost tomu, aby mne vláda bezcharakterně vykoupila, než aby mne charakterně nechala chcípnout. Skutečně obdivuji jistotu a zásadovost opozičních politiků, kteří si jsou jistí, že jim ani jejich příbuzným se nic takového stát nemůže, a kdyby se to náhodou stalo, tak budou na vládu tlačit, aby je proboha hlavně nezachraňovala. Napadání vlády ze strany opozice za to, že za dvě unesené Češky zaplatila výkupné a pět unesených Čechů vyměnila za jednoho Libanonce mi přijde jako nefér pozérství, které je navíc sprosté vůči uneseným i jejich příbuzným. To se to opozici principiálně machruje, když v té situace nejsou a nejsou to ani oni, kdo by musel příbuzným rukojmí vysvětlovat, že ve státním zájmu hodili jejich příbuzné přes palubu, protože s teroristy se nevyjednává. Co je tohle vůbec za blbost, že s teroristy se nevyjednává? Proč se nejdřív nezkusit domluvit po dobrém? A když už to nejde, proč nejprve nezaplatit, nezachránit rukojmí a až pak řešit, jak to z těch lumpů dostat zpátky? Zaplatit výkupné je možná špatný signál vyslaný teroristům, ale nezaplatit a nechat bez pomoci je zcela jistě špatný signál vyslaný vlastním občanům.

Zločin v Polné


Dramatické zpracování Hilsneriády je nepochybně potřebné a záslužné (přitom zatím chybělo, nebo jsem alespoň žádné nenašel) a dnes, kdy se hybnou silou společnosti opět stávají předsudky a nenávist, více než aktuální, Zločin v Polné však bohužel poněkud zaostal za tím, aby byl něco víc, než výplň dvou nedělních večerů. Dost pochybuji, že si z něj kdokoliv mohl odnést víc, než že Hilsner byl chudák nevinný, což je na Hilsneriádě ovšem to nejméně podstatné.

Celý příspěvek

Kliniku nedáme


Poslední dobou jsem demonstrace poněkud zanedbával, ale vynechat tu dnešní na podporu žižkovské Kliniky po včerejší „afterparty“ nacistů, vlastenců, slušných Čechů či co to vlastně bylo za hovada, co ji napadli kameny a pokusili se ji zapálit, mi svědomí prostě nedovolilo. Když jsem dorazil na místo, policie nikde (dobrá zpráva), náckové také nikde (ještě lepší zpráva) a na místě víc než hrstka demonstrantů (nejlepší zpráva). A to ještě mnozí docházeli později a někteří až po skončení, protože levice holt nemá ten smysl pro řád a pořádek, jako pravice. Nakonec účast opravdu nebyla marná (to je já má vždycky velké oči a na každé demonstraci čekám 12x tolik lidí, co nakonec dorazí) a projevy stručné a k věci; ten první byl dokonce po dlouhé době první autenticky levicový, který jsem slyšel, škoda, že nevím, kdo mluvil. Bylo to krátké, ale dobře, že jsme se sešli, a dobře, že bylo spousta mladých, dokonce tak mladých, že je ani neznám od vidění z minulých demonstrací. Na druhou stranu jsem neviděl spoustu známých tváří a moc bych za to nedal, že to nebylo proto, že by neměly čas přijít. Snad se ti namachrovaní vlastenčící srabíci alespoň trochu lekli, že Kliniku nedáme.

 

Za národ proti migrantům vlastenci vpřed


Na dnešních demonstracích pro&proti v Praze jsem osobně přítomen nebyl, ale sledoval jsem se alespoň v přímém přenosu na DVTV. Nakonec jsem rád, že jsem tam nebyl, protože tolik zloby, nenávisti, sprostoty a agresivity (tou dobou naštěstí ještě jen slovní, což se ale mělo velmi rychle změnit) ze strany smečky „za národ proti zrádcům a migrantům“ jsem špatně snášel i přes monitor, natožpak naživo. S překvapením jsem sledoval, co všechno si nechají policisté líbit jak vysoký mají práh tolerance vůči urážkám a tzv. nebezpečnému vyhrožování. Na sprostotu a zhovadilost slušných Čechů si už pomalu začínám zvykat, překvapilo mě ovšem, jak rozšířené je ostentativní pohrdání inteligencí a vzdělaností, zejména tou humanitní. Začínám se trochu obávat, že jsem celý život strávil v Pražské kavárně™, aniž bych si toho byl vědom. Po dnešku mi nikdo nevymluví, že moje obavy z fašizace české společnosti jsou přehnané.

Celý příspěvek

Privilegovaní křesťané


Tak jsem se dočetl, že Jihlavští lékaři odmítli vyšetřit křesťanské uprchlíky z Iráku a musím říct, že mě to docela nadzdvihlo ze židle. Proč je v tom titulku napsáno křesťanské? Copak na tom záleží? Je snad jejich právo na lékařské vyšetřené nějak ovlivněno tím, že jsou křesťané, je snad proto silnější, nebo proto vůbec existuje? No a pak jsem ten článek otevřel a z obrázku na se na mě směje usměvavá a upravená rodinka, všichni čistí, oblečené, žena dokonce nalíčená. Nic proti těm lidem nemám, nevadí mi, že tu teď budou s námi žít, jenom jsem si vzpomněl na to, jak byla bosým a otrhaným uprchlíkům, kteří přišli pěšky přes Balkán, odmítána pomoc s odůvodněním, že když mají mobilní telefon, tak žádnou pomoc nepotřebují. Ale to byli muslimové. Tihle křesťané, kteří nedávno přiletěli, vypadají, že materiální pomoc potřebují ještě méně, ale ti ji dostanou. A já se nemohu zbavit nepříjemného dojmu, že to nesouvisí ani tak s tím, jak moc ji potřebují, jako s tím, že jsou to křesťané. A z toho plyne nepříjemná otázka, pomohla by jim Česká republika, kdyby byli třeba ateisté?

Legie barbarů


Později, už jako legionáře, Pazderku překvapil údiv italských důstojníků, že se všichni Češi umí podepsat na výplatní listinu.

(Pavel Heřmánek: Zápisky z jižního bojiště, ĎaS 1/2016)

Vojáci [čs. legionáři v Rusku, resp. na Ukrajině] se neomezovali na pochutiny, které dostali. Krádeže se stali standardním postupem. (…) Československé oddíly obdržely povolení rekvírovat za náhradu v ukrajinských usedlostech (…) Ukrajinští vesničané se však na mnoha místech bránili rekvizicím a chránili jídlo i se zbraní v ruce. Češi nezůstávali těmto údajným banditům dlužni, nemálo jich pobili v bitkách a chycené často popravili bez soudu.

(Dalibor Vácha: Knedlíky na frontě, ĎaS 1/2016)

Češi versus uprchlíci


Moc se mi líbilo, co na téma Češi versus uprchlíci napsala Alena Wagnerová:

A najednou se mi zdá, že většinová česká společnost – vidící v uprchlících jen ty, kdo ji „islamizují“ – svým odporem, založeným nikoliv na zkušenosti, ale na předsudcích, více ztrácí, než získává. Především se připravuje o možnost prověřit sebe samu mobilizací lidskosti a zjistit, které hodnoty jsou pro ni skutečně důležité. A znovu si položit otázku své evropské identity.

 

Proč chudé děti nejedí zdravě


Dovolil jsem si pořídit neumělý překlad klíčové pasáže z článku Why Rich Kids Like the Taste of Health Food:

Vyhozené jídlo jsou vyhozené peníze a rodiny s napjatým rozpočtem pocítí, když dítě zdravé jídlo nedojí. Nová studie ukazuje, že nízkopříjmové rodiny s větší pravděpodobností vzdají snahu krmit své děti zdravě a raději dají dětem co, o čem vědí, že to děti snědí, zatímco bohatší si mohou dovolit krmit děti zdravě tak dlouho, až se děti na zdravé jídlo naučí.

Za sebe k tomu dodám, že právě toto je důvod, proč si myslím, že by školní jídelny měly vařit zdravě a pestře, aby se chudé děti měli možnost seznámit i s jiným jídlem, než je chutný (protože sladký a tučný) krmný odpad, proč do škol patří ovoce a mléko a naopak nepatří automaty na brambůrky, čokoládu a kokakolu.