Česká televize lže, jako když Lidové noviny tisknou


O tendenci přepisovat historii v duchu drang nach Osten jsem psal nedávno, teď ovšem kolega Bavor načapal Českou televizi při tom, jak za začátek druhé světové války označuje ruský útok na Polsko (ke slyšení zatím stále ještě zde v 34:28). Kolikrát že se musí lež zopakovat, než se stane pravdou? Jestli si takové “drobné nahodilé omyly” nepohlídá, budou ne naše děti, ale už my sami žít v jiném světě. Jestli toto není ten okamžik, kdy by se měl člověk ozvat, pokud nechce být umlčen na věky, pak už nevím. Pokud si to nechcete nechat líbit, můžete se ochranu svých práv brát u šéfredaktora zpravodajství ČT Zdeňka Šámala (zdenek.samal@ceskatelevize.cz). generálního ředitele ČT Petra Dvořáka (petr.dvorak@ceskatelevize.cz na Radě pro rozhlasové a televizní vysíílání (podatelna@rrtv.cz). Česká televize je totiž televize veřejné služby, jejíž povinností je “poskytovat objektivní a vyvážené informace” (zákon 483/1991 Sb. o České televizi). Leda že souhlasili se štětinami, že žít ve lži je “demokratická a sociální potřeba společnosti” (tamtéž). Osobně doufám, že ani Bavor ani Lex to nenechají usnout a půjdou za tím. Omluvu a nápravu samozřejmě nečekám, ale mohlo by to alespoň donutit panstvo hrát s otevřenými kartami.

Okresní přebor – ještě nižší liga, než jsme čekali


Slyšel jsem, že ten Okresní přebor není vůbec špatná věc, i na ČSFD dostala 73%, tak jsem se včera díval. Nevím, ale buď kolegové mluvili i jiném filmu, nebo dělám se samými primitivy, kterým ke štěstí stačí jedna nahlas vyslovená píča a tucet prdelí, ale tak mizerný a zbytečný film jsem už dlouho neviděl. Přitom námět dobrý, architektura postav také nabízela prostor pro slušnou nenáročnou komedii, ale co je málo, to je nejmíň. Postavit celý film na vulgarismech mi přijde ubohé a dávno překonané. Kdyby to alespoň nebylo o hodinu delší, než bylo nezbytně nutné, ale ono bohužel bylo. V kombinaci s tvůrčí impotencí realizačního štábu tak vnikl neskutečně marný úhor. To, co může docela dobře fungovat v televizních epizodách totiž ve filmu fungovat nemusí a také nefunguje. Ale abych tvůrcům jenom nespílal – asi třikrát jsem se upřímně uchechtl.

P.S. Okresní přebor neměl být a ani nebyl dokument.

Co je dovoleno Skotovi, není dovoleno Rusovi


Takže Skotové dnes v referendu rozhodují o vyhlášení nezávislosti na Velké Británii a nikdo jim to nezakazuje. Rozmlouval jim to kde kdo, ale nikdo jim to nezakazoval, nikdo apriori neprohlašoval, že referendum bude zfalšované a neplatné, nikdo netvrdil, že na nic takového nemají právo a že územní celistvost Velké Británie je nedotknutelná a změna jejích hranic nepřijatelná. Skoty přemlouvali, zastrašovali, vydírali, ale pořádat referendum je nechali. A nemám nejmenších pochyb o tom, že ať referendum o skotské samostatnosti dopadne jakkoliv, budou jeho výsledek všichni respektovat. Možná se skřípěním zubů a ťukáním na čelo, ale budou, a nikdo nepošle tanky a dělostřelectvo, aby Skoty přinutil zůstat někde, kde být nechtějí. V čem se referendum o odtržení Skotska od Británie liší tak zásadně od referenda o odtržení Krymu nebo Novoruska od Ukrajiny, že jedno respektováno je, a druhé ne, samozřejmě kromě toho, že v jednom hlasují Skotové ze západu, zatímco v druhém Rusové z východu, a že jedno plány NATO kříží, a druhé nikoliv?

Mlhy nad Ukrajinou


Co se vlastně děje na Ukrajině? Asi každý, kdo ví, že nějaká Ukrajina vůbec existuje, ví i to, že se tam něco děje a že to něco je válka. Ti uvědomělejší potom “vědí”, že na Ukrajinu zaútočilo Rusko, ti orientovanější vědí, že tam propukla občanská válka, ve které proti sobě stojí dvě party, z nichž každá má za zadkem svého protektora se zásobou velkých klacků a zájmy, které se ani omylem nekryjí se zájmy Ukrajiny (ale to už ví málokdo, a na samotné Ukrajině už vůbec nikdo), jenže to je pořád strašně hrubý pohled. Máme sice 21. století se všemi jeho televizemi, kamerami, digitálními fotoaparáty, mobilními telefony, internety a sociálními sítěmi, každý z nás zná nějakého toho Ukrajince, jichž u nás žijí tisíce, a přesto je informovanost o dění na Ukrajině na úrovni informovanosti o bitvě u Sedanu v 19. století, kdy se vědělo, že Prusové táhnou na Sedan a pak že Francouzi táhnou od Sedanu, ale to byla asi tak všechno.

Pokud se o dění na Ukrajině příliš nezajímáte, nebo se spokojíte s tím, co vám naservíruje mainstream, pak můžete mít dojem, že víte dost, ale pokud se zajímáte alespoň trochu, pak nutně musíte mít pocit, že nevíte nic. Nemluvím teď o sympatiích s tou či onou stranou, ale o faktech – a ta jsou značně kusá, přinejmenším s ohledem na to, jaký informační potenciál o dění ve víceméně sousední evropské zemi je. Kvantita informací o Ukrajině by snad mohla být i dostatečná, ale ta kvalita: neověřené, zbrklé, tendenčně zkreslené “zprávy” nepodávané jako prostá objektivní fakta, ale již s doporučeným interpretačním rámcem. Je to asi přirozené, ale je to k ničemu, protože to člověka nutí dělat závěry nikoliv na základě čistě racionální úvahy, ale do značné míry i intuitivně. Snadno pak dochází k tomu, že debata o současném dění na Ukrajině je emotivní až hysterická a zaujímané postoje hloupé a proto nebezpečné.

O čem jiném už bychom měli mít (a měli chtít mít) dostatečně jasnou představu, než o eskalujícím konfliktu za vlastními humny? Jenže místo jasného přehledu o tom kdo je kdo a kdo chce co, kdo s kým, kdo za čí, kdo kde a kdo kam, kdo koho a kdo jak…  tak vidíme jen mlhu, do které naše fantazie kreslí bubáky podle toho, čeho se bojíme a čemu fandíme. A tohle nutně musí jednou někdo odskákat. Zatím jsou to “jen” Ukrajinci, ale jestli se nám nepodaří tu mlhu prokouknout, tak jsme nutně další na řadě. Bohužel, jak to tak pozoruji, tak my tu mlhu ani prokouknout nechceme, protože nám se líbí ti naši bubáci víc než pravda, která by nás konfrontovala s naší vlastní hloupostí a naivitou.

Lidé zvláštního ražení


Ach tihle politici. Až vám bude někdo tvrdit, že to jsou lidé zvláštního ražení, tak mu věřte. Já si to včera vyzkoušel na vlastní kůži. Páni politici z radnice sestoupili mezi nás, lůzu z ulice (čti majitele realit, podnikatele, státní zaměstnance a jiné osoby práce se neštítící, nebo alespoň zaměstnané) a vzali s sebou i několik úředníků z radnice. Takovou vzácnou příležitost pohovořit si s panstvem jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, a tak jsem hovořil.

Hovořil jsem s úředníky a byla to diskuse věcná a korektní, ve které jsem si připadal jako rovnocenný partner, byť jsem ani zdaleka nedosáhl svého. A pak jsem hovořil s panem místostarostou a to byla jiná. Pan místostarosta byl od začátku velmi defenzivní, ovšem v duchu hesla, že nejlepší obranou je útok, takže jeho způsob komunikace, který on sám zřejmě považoval za asertivitu (jako kdyby měl být politik asertivní vůči občanům, a ne naopak), na mě působil jako čistokrevná arogance hraničící s agresivitou. Neakceptování svých vágních odpovědí a snahu získat konkrétní odpovědi, jako ostatně téměř jakoukoliv otázku, považoval za útok a známku mé nesolidnosti, která jej zbavuje povinnosti odpovídat a být na otázky připraven, připomenutí jeho politické odpovědnosti naopak zcela samozřejmě neakceptoval on. Celou dobu, co jsem s ním hovořil, jsem si připadal jako méněcenný kverulant, který jej pouze nepatřičnými otázkami ruší z klidu na práci pro blaho občanů, a který může být rád, že se s ním pan místostarosta vůbec zahazuje. Prostě člověk zvláštního ražení, které ovšem mezi politiky není nic výjimečného. Pan starosta, nakolik jsem ho mohl poznat, je totiž to samé v bledě modrém.

A mě vám tak nějak přišlo, že je něco špatně. Ale co? Je chyba v systému, který dává lidem takového zvláštního ražení konkurenční výhodu při obsazování vyšších postů ve společnosti, je chyba v mých nárocích na lidskou a manažerskou kvalitu politiků, nebo je chyba v mých představách o roli občana ve společnosti?

Opium lidstva


Cituji Zdeňka Zacpala citujícího Nigela Barbera v textu Ateismus vítězí nad náboženstvím:

Barber chápe náboženství jako mechanismus k vypořádání se s nepříjemnými emocemi coby psychologickou záštitu poskytovanou bezmocným lidem. Je nejmocnější tehdy, když je život nejnesnesitelnější, tedy v nefunkčních společnostech trpících sociální nerovností, bídou, hladem, nemocemi, násilím a nekonečnými válkami. Lákavý příslib příštího života má ty nepříjemnosti vykompenzovat.

Nejmenší roli hraje náboženstvím naopak v zemích, jejichž občané se těší dostatku jídla, slušné životní úrovni, sociálnímu zajištění, nestrannému soudnímu systému (…) jsou vzdělaní, zdraví (…) zkrátka tam, kde lidé mají nejméně nejistot a starostí o budoucnost.

Náhražkami náboženství se silným emocionálním nábojem do budoucna mají být a budou zábava a hry, sportovní fandovství i některé chemické substance.

Je nabíledni, proč je náboženství, zejména katolické, našimi elitami tak protežováno: čím silnější role náboženství ve společnosti, tím více chudoby, ponižování a vykořisťování společnost snese.

 

Takové to bezplatné školství


Začal školní rok a ještě dřív, než stačí děti donést první známky a poznámky, už nosí hromadu žádostí o peníze. To jsou sešity, pastelky, učebnice, SRPŠ (nebo jak se tomu dnes říká) a stokorunka se přitulí ke stokorunce a najednou to může být pro leckoho pěkný průvan v peněžence (na který jako supi čekají lichváři, dnešním ptydepe poskytovatelé nebankovních půjček). Jenže jak jdou tyto požadavky na spoluúčast rodičů dohromady s deklarovaným bezplatným vzděláváním? Chápu, že rodiče musí platit obědy a kroužky a další volitelné aktivity (i když zrovna u toho jídla by možná nebylo od věci, kdyby se děti ve škole naučily, že existuje i jiná strava, než sladký tučný náhražkový krmný odpad, ale to je zase jiný příběh), ale co pomůcky a hlavně učebnice? K čemu je bezplatné vzdělávání, kterého se dítě nebude moci účastnit, protože nebude mít pomůcky? Mají rodiče povinnost koupit vše, co si škola poručí? Kde je potom bezplatnost. Může škola odmítnout vzdělávat žáka, který není k výuce materiální způsobilý? Ale školní docházka je přece povinná. Potom by ale měla být skutečně bezplatná. A dobrovolnou ji udělat nelze, už jenom kvůli matičce Marušce Terezičce. Takže asi zůstane současný paskvil bezplatného dopláceného školství, který vede tak akorát k tomu, že se mezi dětmi – budoucími občany prohlubuje a fixuje nerovnost podmínění sociálním statusem jejich rodičů, protože přístup ke vzdělání (a to není jen penzum znalostí) nemají všechny děti stejný.

Poznej svoji pravdu


K projevu Viktora Orbána, z nějž jsem zde nedávno rovněž citoval, přičinil Roman Joch komentář, který je sice víc než co jiného snůška blábolů, ale je v něm jedna zcela zásadní pasáž, ze které jasně vysvítá, jak on a jemu podobní lidé (obecně zřejmě konzervativci) myslí a z čeho čerpají svůj pocit morální a intelektuální nadřazenosti:

Celý příspěvek

Lepší špatný mír, než dobrá válka


Byli jsme v sobotu s dětmi na Letní Letné a nebyli jsme tam zdaleka sami – i díky hezkému počasí tam byly rodin spousty. A všichni byli tak veselí, spokojení a bezstarostní… bodejť by také nebyli, když největší strach mohli mít maximálně z toho, jestli dobře uvidí na divadlo, a bát se mohli maximálně toho, aby ve stánku se slanými palačinkami nedošel kozí sýr.

Celý příspěvek

Meze liberalismu


Liberalismus je v liberální demokracii něco jako posvátná kráva, tabu, o němž se ve veřejném prostoru nepochybuje. Pokud chcete kritiku liberalismu dostat z internetového disentu do veřejného prostoru, potřebujete k tomu někoho, jako je enfant terrible evropské politiky, maďarský premiér Viktor Orbán, který v projevu, jenž nedávno vyvolal po celé Evropě takové pozdvižení, říká toto:

Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého.

Jde sice o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější.