Nenávidím, tedy jsem


Jak si tak v hlavně rovnám esej o tom, že nenávist je základem identity a nepřítel nutnou podmínkou orientace ve světě, a do toho čtu Ecův Pražský hřbitov, tak najednou koukám, že Eco tam píše přesně to, co jsme chtěl napsat já. A protože není třeba, abych znova psal to, co už někdo napsal, dávám slovo Umbertu Ecovi, respektive jeho veliteli carské Ochrany Petru Ivanoviči Račkovskému:

Nepřeji si (a nepřejí si to ani osoby, kterým chci vyhovět), aby lid obrátil svoji nespokojenost proti carovi. Což znamená, že lid potřebuje nepřítele.Hledat nepřítele třeba mezi Mongoly nebo Tatary, jak to dělalo někdejší samoděržaví, nemá smysl. Aby se dal nepřítel snadno rozpoznat a aby se ho lidé báli, musí se nacházet u nás doma, na vlastním prahu. Proto tedy Židé. Božská prozřetelnost nám je dala, tak je probůh použijme a modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidu naději, musí tu být nepřítel. (…) Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti, na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupeni ze své bídy.

Nemusím snad příliš zdůrazňovat, že car a Židé jsou jen konkrétní proměnné dosazené do obecného vzorce.

Víš, co nechceš?


Tak jsem oslavili 70. výročí vítězství nad nacismem. Někteří z přesvědčení, někteří z povinnosti, někteří vůbec, ale úplně nejvíc zřejmě bylo těch, kteří vůbec netuší, co to ten nacismus vlastně je. Jasně, že Hitler, holocaust, válka, gestapo, Drang nach Osten… to všechno jsou součásti nebo projevy nacismu, důvody, proč jej odmítáme jako čiré zlo, ale je to nacismus sám o sobě? Nacismus jako systém, koncepce a vize? Možná, že nacismus nic takového ani nemá, ale kdo to ví jistě? Nacismus odmítáme naučeně, reflexivně (sama o sobě to není vyloženě špatná strategie, drogy je také lepší odmítat bez zkoušení), ale víme, co to ten nacismus přesně je? Nejde jen o to, že mlčení o něm může mít příchuť zakázaného ovoce, jde o něco mnohem závažnějšího: pokud nevíme, co je to ten nacismus vlastně je, nepoznáme ho, jestli se vrátí s jinými lidmi a v jiné podobě.

Na krásné rudé plóščadi


Protože jsem nemohl sledovat moskevskou vojenskou přehlídku k 70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce v přímém přenosu, pustil jsem ji alespoň ze záznamu níže (ten záznam není úplně bez chyby, zkraje do něj někdo mumlá anglicky a asi ve třech čtvrtinách, kde zřejmě bylo v reálu finále, je chyba). Díval jsem se poctivě celou dobu, ale ani na okamžik jsem se necítil ohrožen či zastrašen, z ruské vojenské přehlídky na Rudém náměstí na mě nedýchla hrozba, ale patos a pýcha, a také úleva, že Rusové (už zase) nejsou bezbranní a vydaní napospas zájmům a choutkám druhých. Upřímně, skoro těm Rusům závidím, že mají na co být hrdí a že to umějí. Tedy pocit, který jako příslušník vazalského národa asi jen těžko zažiji.

Operace Barbie Rosa


Jestli v něčem američtí generálové vynikají, tak je to umění doublethinku a newspeaku (pokud tedy nejsou obětí vlastní propagandy). Učebnicovým příkladem budiž gen. Ben Hodges a jeho prohlášení:

NATO ani USA nemají v úmyslu vyvolat konflikt, ale naopak hledají cestu, jak z Ruska znovu udělat odpovědný a mírumilovný národ.

Celý příspěvek

Rozkaz zněl jasně: levicový extremista musí být zatčen


Až do minulého týdne a „zátahu proti levicovým extremistům“ jsem o Petru S. neslyšel nikdy a o Síti revolučních buněk jednou jedinkrát. O kompetencích české policie, která dovede jednat rychle a razantně jedině tehdy, když jde o to vyklidit nějaký ten squatt a zajistit nezadatelné právo vlastníka nechat svůj majetek chátrat a ležet ladem, mám také své pochybnosti. Přesto nelze vyloučit, že dotyční nebyli ani tak bezvýznamní, jako dobře zakonspirovaní, a jen brilantní zásah české policie zabránil 37. nejhoršímu teroristickému útoku všech dob, nicméně se mi jako pravděpodobnější jeví, že si policie udělala snadnou čárku a splnila politické zadání najít nějaké nebezpečné extremisty i na levé straně politického spektra.

Celý příspěvek

Přání otcem myšlenky, nebo triumf propagandy?


Češi mají obavy z Ruska, obraz Putina se blíží Stalinovi dí mainstream a když to říká mainstream, tak to je jistojistě pravda, protože náš mainstream je objektivní a vyvážený. Nebo že by to spíš zpráva o tom, co si lidé myslí, byla zpráva o tom, co si myslet mají, protože jak známo, stokrát opakovaná lež se stává pravdou? Ale co když se jí už stala, propaganda slaví triumf a Češi už si o Rusech skutečně myslí to, co si panstvo v Bruselu a Washingtonu přeje, aby si mysleli, aby byli ochotnější? Těžko říct, v reálném životě tak intenzivní antirusismus, jaký je prezentován v médiích, neregistruji, ale zároveň je pravda, že lidé, kteří se Ruska zodpovědně bojí a nenávistí k Rusům a pohrdáním vším ruským si léči své mindráky, také nejsou výjimkou a přibývá jich spolu s tím, jak s propuknutím ukrajinské krize začala média proti Rusku štvát. Nejsmutnější je, že takovéto „zprávy“, které by se mohly objevit v podstatě kdykoliv, když už někdo považuje za nutné jimi kontaminovat veřejný prostor, se objevují právě nyní když si připomínáme 70. výročí osvobození od nacismu a bylo by na místě si naopak připomenou úlohu a zásluhu Ruska, respektive SSSR, na porážce nacismu. Ale možná je to právě proto, abychom lépe zapomněli a snáze přijali novou verzi historie, ve které bude Sovětský svaz okupantem a Třetí říše osvoboditelem.

Jsou nemocnice ještě vůbec pro nemocné?


Ministerstvo zdravotnictví spáchalo návrh zákona o neziskových nemocnicích, který by „podle odborníků mohl způsobit krach až třetiny českých nemocnic.“ Podle jakých odborníků? Snad podle těch, kteří tvrdí, že: „Veřejnou zdravotnickou organizací, která získá daňové slevy a smlouvu s pojišťovnou, se budou moci stát jen nemocnice zřízené státem, krajem nebo obcí. Soukromníci a církve mají smůlu,“ nebo: „Nemohou tady vedle sebe existovat dva soutěžitelé, z nichž jeden má nárok na smlouvu a garanci nezkrachovatelnosti, a druhý ne. Pokud by toto stát dovolil, tak by těžce zasáhl do práv podnikatelů.“ Ponechme teď stranou, že veřejné je jaksi ze své podstaty neslučitelné se soukromým a že veřejná soukromá nemocnice je nonsens. Mnohem závažnější je fakt, že zdravotnictví podle těchto „odborníků“ není veřejná služba, ale soukromý byznys, že není provozováno za účelem zajištění zdravotní péče, ale za účelem zisku. A nikdo se nad tím nepozastaví, nikdo se nezeptá, o kolik více a lepší péče by se lidem mohlo dostat, kdyby podnikatelé ze zdravotnictví neinkasovali zisky. Jenže právy podnikatelů to začíná a nedostupností zdravotní péče to končí. Měli bychom si ty priority trochu srovnat v hlavě, dokud je ještě čas (pokud tedy ještě nějaký je).

Ktož jsú boží bojovníci


Následující slova pronesl Ch. Günther na adresu protagonistů islámského státu:

Myslím, že sami sebe chápou jako asketické elitní bojovníky a domnívají se, že všechno, co dělají, dělají ve jménu nějakého vyššího dobra. Říkají: Bůh nám přikázal založit Islámský stát a ustavit jeho zákony a řád na zemi. Naše činy nelze posuzovat lidskými měřítky. Děláme vše, co je možné, abychom splnili povinnost vůči Bohu.

Ono se ale bohužel ukazuje, že se nejedná o nějaký specifický rys fanatiků z Islámského státu, ale že jde o obecný rys lidské povahy. Je jedno, jestli je tím bohem Alláh, Hospodin nebo Volný Trh, je jedno, jestli dotyční šíří islám, demokracii nebo jiné vynikající hodnoty, dříve nebo později skončí u toho, že oni mohou vše, protože jejich poslání není z tohoto světa a jejich činy nelze posuzovat lidskými měřítky. Přitom opak je pravdou: jejich činy je nutno posuzovat pouze lidskými měřítky! Neexistuje žádná bůh, který by z lidí sňal odpovědnost za jejich činy, není žádný účel, který by posvětil jakýkoliv prostředek, není žádný vyšší princip mravní, který by mravným učinil cokoliv, co je vykonáno v jeho jménu. Máme-li se z bludného kruhu svatých válek někdy vymanit, musíme z našich životů škrtnout veškerou metafyziku a nechat si jen to lidské, materialistické.

Vašku, jsi prase a hovado


Václava Bartušky jsem si celkem vážil, ale s tím je konec. Byla to moje chyba, mělo mě varovat, že pán je demokrat a že od demokrata se cynismu lze nadát spíš, než slušnosti. O čem mluvím? O tom, o čem mluví i mnozí další – v blogosféře Vlk či Merlin, na „vyšší“ úrovni pak Martin Řezanka a pozastavil se nad tím dokonce i rusofób Dolejší – ale o čem se na té nejvyšší úrovni „seriózních“ mínkotvorných médií mlčí a mlčet bude asi i nadále – o Bartuškovu schvalování vražd na Ukrajině, a to včetně upálení (sic!) desítek lidí v Oděse.

Citovat toho pána nebudu, protože nechci ten jeho nenávistný žvást šířit dál, řeknu jen tolik, že nikoliv lidé jako Putin, ale lidé jako Bartuška představují skutečně nebezpečí pro Evropu, protože to, co pan Bartuška řekl, není nic menšího, než první krok na cestě k vyhlazovacím táborům a plynovým komorám.

Ale co je ještě horší, než kecy nějakého „demokrata“, který se neovládl, je to ticho, které po jeho neomluvitelném a neakceptovatelném výroku za hranicí trestného činu (z tohoto směru mu ale v zemi, kde házení vajec na prezidenta není ani přestupek, žádné problémy nehrozí) v oficiální rovině vládne, ta absence jasné distance od pana Bartušky a jeho sankcionalizace ze strany tzv. elit. Ono zřejmě i tady platí, že mlčení znamená souhlas. Že by nakonec tohle byly ta naše nadřazené západní hodnoty?

V kontextu morálního kodexu a světonázoru takových pánů Bartušků pak pověstný i Gottwaldův výrok o tom, že se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii krkem, vyznívá úplně jinak.