Burzovní hysterie


Jaká je teď nálada na burze, zuří panika, nebo vládne euforie? A teď? A co – když chvíli počkáme – teď? Kdepak burza, tam žije, jednou je nahoře, jednou dole a svět nestíhá a jen za ní beznadějně vlaje. To takhle odlétám k moři a bojím se, jestli bude kde přistát, protože burza padá, indexy jdou dolů a panika z propadu čínských akcií jede, tak by nezavřeli letiště. Ale letiště tam ještě bylo, moře bylo slané a jídla dost, tak jsem to pustil z hlavy. Ovšem asi za dva dny pustím televizi (ano, elektřina šla a televize vysílala, jako kdyby na burze neskončil svět) a ejhle – čínská ekonomika prý vykázala pozoruhodně dobré výsledky a všechno bude v ažůru. Po dvou dnech, ve kterých se nemohlo nic reálně změnit. Znamená to tedy, že je burza odtržená od reality? Nebo že s ní někdo dokáže masivně manipulovat? Ať tak, či tak, výsledek je v obou případech stejný: burza je jako ekonometrická autorita zcela nepoužitelná a přijímat reálná opatření na základě jejího hysterického virtuálního sentimentu je nesmysl. Bohužel, opak jest pravdou. A mimochodem, po návratu nebyla ani po panice ani po euforii ani stopa a všichni se tváří, že žádná taková minulost nebyla. Jak z Orwella.

O utváření dějin


Dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí… Neboť co chce jeden, je mařeno druhým, a z toho vychází něco, co nikdo nechtěl.

(Bedřich Engels)

Edukovaný subjekt verbalizuje souhlas


Já celkem chápu, že si nemocnice chtějí krýt záda před spekulativními žalobami a dávají pacientům podepisovat různé informované souhlasy, ale dělají to způsobem, který z toho dělá arogantní formalitu. Podepsat, že jsem byl řádně poučen je skoro totéž, jako podepsat bianco směnku. Protože jak mohu posoudit, že jsem byl poučen řádně a mám všechny informace a všemu jsem porozuměl, když o problematice nic nevím? To, že si myslím, že vím vše potřebné a rozumím tomu ještě neznamená, že to skutečně vím a skutečně tomu rozumím, přitom budu náchylný si to myslet tím více, čím méně toho vím. Informační a poziční asymetrie ve prospěch nemocnice je logická a nejspíš nevyhnutelná, ale tohle rutinní juristické přenášení odpovědnosti na pacienta podle mě není správné. Kapitola sama o sobě jsou pak formuláře o poučení pacienta a tom, kde je sesterna a kam se chodí na záchod. kde se místo poučení důsledně používá edukace a pokud na otázku, zda tomu rozumíte, odpovíte ano, tak sestra zaškrtne, že verbalizujete souhlas a vy to pak máte podepsat, jedno máte-li dvě vysoké školy a doktorát, nebo jste s bídou prolezli základku. Jsou to drobnosti – ovšem s potenciálně dalekosáhlými následky v případě sporu pacienta s nemocnicí – které ale zásadně ovlivňují důvěru mezi pacientem a lékařem. Když tohle podepisuji, cítím se ponížený a odlidštěný, jako bych nebyl člověk, ale jen materiál. Jak říkám, chápu proč to tak je, ale vadí mi, že je to právě takhle. Určitě by to šlo i jinak a lépe, aniž by přitom nemocnice riskovala, že z ní šikovný advokát vytáhne roční rozpočet.

Zrození velkého soukromého bratra


Končící šéf ÚOOÚ Igor Němec je sice mezi širokou veřejností nepopulární kvůli odmítání lynče sprostých podezřelých na sociálních sítích, ale zjevně to není žádný blbec, jen mluví o věcech, které si většina lidí nepřipouští a připouštět nechce, jako jsou například nástrahy rozsáhlých a integrovaných databází osobních údajů:

Jezdím po světových konferencích a tam se otevřeně hovoří o tom, že osobní data jsou zlato budoucnosti nebo uhlí 21. století. Kdo tato data bude mít k dispozici, ten bude mít zlaté doly. Teď se tyto doly naplňují, těžit se začnou až za 20 let, kdy generace, která tam svá data „nasypala“, začne být v produktivnějším věku. Teprve potom – podle mého – nastane zděšení.

Ano, dnes ještě vlastně o nic nejde, dnes se ještě nic neděje, ale pouze dnes můžeme změnit budoucnost. Pokud nic neuděláme dnes, protože to „není“ potřeba, v budoucnosti už to nezměníme. Budoucí velký bratr, který je zatím jen dorostencem, už bude soukromý a bude silnější a nenápadnější, než ten starý státní.

Hus a úroky


Mistr Jan byl nebezpečný kverulant, který neměl pochopení pro stabilitu vlády, nejen ve své do době. Jeho myšlenky jsou nepříjemně aktuální i dnes (nenechte se zmást Bohem, toho lze docela dobře izolovat a na brizanci Husova myšlení to nic neubere) a spousta lidí je určitě velmi ráda, že je již 600 let bezpečně po smrti a nemůže otravovat naši postkomunistickou selanku svým kacířstvím. Třeba tím, co si myslel o úrocích:

Málo komentovaným Husovým postojem je jeho odmítání úroků. (…) Úrok je zisk, který stoupá v čase. Avšak Bůh je pánem času – a tak si lichvář ten čas nemůže přivlastnit, aby mu vydělával peníze.

(podle Jana Schneidera, k nalezení na Psu)

Raymond Chandler: Dáma v jezeře


O Raymondu Chandlerovi jsem věděl jen to že, by měl být autorem „americké drsné školy detektivky“ a o Philu Marlowovi, že by měl být jejím produktem, ale co ta „americká drsná škola detektivky“ vlastně je jsem doposavad netušil nic a ty dva si nijak nespojoval. Jediné, s čím jsem si R. Chandlera spojit dovedl, byl známý citát o politice, která vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nemá jim co nabídnout,1 který mimochodem pochází právě z Dámy z jezera.

Celý příspěvek

Jaký trest za korupci?


Prvoinstanční rozsudek nad D. Rathem, ve kterém mu soud nadělil 8,5 roku za korupci, mne motivoval k úvaze, zda je takový trest adekvátní i v případě, že je D. Rath vinen v celém rozsahu obžaloby. Proč je trest za korupci srovnatelný s trestem za násilnou kriminalitu a přísnější, než za nedbalost s následkem smrti či doživotních následků? Takový korupčník sice svým způsobem poškodil každého, ale nikoho konkrétně. Co nám přinese, že je takový člověk izolován od společnosti? Nebylo by adekvátnější zabavit mu majetek, nakládání s tím, který mu zbude, podmínit souhlasem soudu, zakázat mu vykonávat veřejné funkce, být volen, působit ve statutárních orgánech, atd. atp.?

Anatomie je jen jedna


Vedle skutečně závažných problémů, jako jsou kozy jedné celebrity, rozvod druhé a turbulence spekulativního kapitálu čelí naše společnost i takovým banalitám, jako je sucho či hrozící nedostatek lékařů praktiků a pediatrů. Není ale zrovna tohle problém, se kterým by nám mohli pomoci přistěhovalci? Když naši doktoři (vystudovaní za naše peníze) mohou odcházet léčit do Německa, proč by k nám nemohli přicházet lékaři ze Sýrie? Nebo Ukrajiny? Nebo i té Eritree, vždyť řada z nich pravděpodobně studovala u nás? Možná že neurochirurgie či transplatologie v těchto zemích není na stejné úrovni, jako ta česká, ale anatomie a fyziologie je na barvě kůže nezávislá a na základní úrovni by takoví lékaři mohli podle mě fungovat stejně dobře, jako ti čeští. Ostatně by nebyl žádný problém, aby je české fakulty přezkoušely a atestovaly. Proč jsme vlastně už dávno nepřijali inženýry či lékaře u ciziny, když vlastních máme (i kvůli panující ideologii hédonického individualismu) a teprve budeme mít nedostatek? To mezi uprchlíky a žadateli o azyl nikdo takový není? To mezi nimi nejsou žádní nadaní středoškoláci, kteří by se výměnou za studium a občanství zavázali pracovat v českém zdravotnictví? A pokud nejsou, není to proto, že v takovém Německu nebo Dánsku měli více rozumu a méně předsudků? Protože právě předsudky jsou podle mě tím, co takovému řešení brání nejvíce. Upřímně přiznávám, že neznám ve svém okolí nikoho, o kom by se odvážil tvrdit, že by bez jakéhokoliv zaváhání nechal své dítě léčit černochem, byť anatomie a fyziologie je jen jedna.