Vrozená smrtelná nemoc neregulovaného kapitalismu


Z článku Důkaz, že dnešní kapitalismus ohrožuje civilizaci:

Kdokoliv, kdo má možnost vlastnit bohatství v éře, kdy profit z něho převyšuje mzdy a výkonnost ekonomiky, rychle disproporčně a stále více zbohatne. V takové situaci je v ekonomice daleko atraktivnější být rentiérem, než riskovat jako podnikatel. Bohatí nemusejí riskovat inovace a ani nemusejí investovat do výroby: jediné, co potřebují, je hromadit svou rentu a své daňové úlevy. Všechno ostatní pro ně udělá úrok. Bohatí umějí nesmírně efektivně ochránit své bohatství před zdaňováním a daňové břemeno nyní nesou jen lidé se středními příjmy. V důsledku toho nesou břemeno plateb za veřejné služby, jako je vzdělání, zdravotnictví a bytový fond jen průměrní daňoví poplatníci, kteří ale nemají dost peněz na financování těchto veřejných služeb. Nerovnost bohatství se tak stává receptem pro zpomalující se rentiérské ekonomiky, které nemají zájem o ekonomické inovace.

S nálepkou teroristy


Kyjevská vláda se rozhodla umlčet protesty na východě Ukrajiny silou, a aby si nějak kompenzovala deficit vlastní legitimity a pojistila se proti nepříjemným otázkám, co jí najednou vadí na povstání proti vládě a obsazování vládních budov, když se tak sama dostala k moci, tak označila opozici za teroristy. Jenže i když je proruská opozice na východě všechno možné, od povstalců přes separatisty po diverzanty, teroristé to nejsou, protože teroristé útočí na civilisty s cílem vyvolat strach.

Ozbrojencům na východě – a nezapomínejme na to, že povstalci na Majdanu byli také ozbrojení – jde ale o něco úplně jiného, byť z pohledu kyjevské vlády nežádoucího a silové řešení si žádajícího. Jenže s nálepkou teroristy se proti nim bojuje mnohem lépe, zejména v mediální (propagandistické, marketingové) rovině. Teroristé totiž nemají žádná práva a nikdo se jich nezastane, protože kdo se zastává teroristů, je sám terorista. Kyjevská vláda si tak chytrou nálepkou uvolnila ruce a šikovně předem zdiskreditovala veškerou kritiku svého postupu; možná i na radu někoho, kdo by ji jinak musel alespoň na oko kritizovat, protože sám neustále šermuje lidskými právy.

Ukrajinská vláda ale není jediná, kdo takto moderuje veřejné mínění, západní média – minimálně ta česká – jí zdárně sekundují. Zprávy z Ukrajiny už dávno nejsou pouhé zprávy, ale vždy jsou to zároveň komentáře poučující čtenáře o tom, jak jim má rozumět a co si má myslet, nechce-li si vykoledovat svojí vlastní nálepku. Zase je první obětí války pravda.

Problémy s referendem


Referendum je nejmocnější nástroj přímé demokracie, projev vůle lidu s nejsilnější legitimitou, nad který není, tak jak by mohlo nemít smysl? Tak třeba když se špatně naformuluje otázka, nebo když se otázka tak úplně nepotká s realitou. Kupříkladu včerejší místní referendum na Praze 8 o zákazu hazardu. Otázka předložená občanům zněla: „Souhlasíte, aby městská část Praha 8 (…) učinila veškeré právní kroky vedoucí k zákazu provozování loterií a sázkových her, zejména výherních hracích (…) a to na celém jejím území?“ Bohužel se mi nepodařilo dohledat rozhodnutí rady nebo zastupitelstva, na jehož základě bylo referendum vyhlášeno, ale tak, jak je otázka položena, udělají občané v referendu městské části souhlas, ale k ničemu ji nezavazují. Je jasné, že pokud by občané řekli ne, tak městská část proti hernám nijak postupovat nemůže, jenže co když občané řeknou ano, ale městská část nic nepodnikne a souhlas prostě nevyužije? Bude to v rozporu s výsledkem referenda, nebo to bude sice košer, byť po právnickém způsobu?

Toto konkrétní referendum nakonec nebylo platné, protože občané se neobtěžovali přijít (proč a jak tuto laxnost chápat je zase jiná pohádka), ale ani tím nejasnosti nekončí. Znamená neplatnost referenda, že souhlas nebyl udělen a městská část proti hernám postupovat nemůže, nebo by nebyl udělen pouze v případě, že by bylo platné a většina občanů řekla ne? Znamená tedy neplatnost referenda, že městská část může může proti hernám postupovat podle svého uvážení, tedy v podstatě stejně, jako kdyby občané v referendu řekli ano? Jaký smysl potom takové referendum vůbec mělo? Zdánlivě přesná otázka je tak bez znalosti kontextu a historie ve skutečnost značně vágní, protože bez těchto znalostí nelze říct (a tedy se kvalifikovaně rozhodnout), jaký důsledek bude ta která odpověď mít.

Referendum je dobrá věc, ale mělo by být přesněji a pečlivěji formulováno buď jako přesný závazek (tady je ale zase problém s tím, jestli negativní odpověď znamená automaticky zákaz, nebo volnost jednání, a pokud zákaz, tak na jak dlouho?), nebo jako schválení již přijatého rozhodnutí, v takovém případě je ovšem zase riziko, že neplatnost referenda založí automatický nesouhlas. Při očekávatelné nízké účasti voličů se tak šikovnou formulací dá docílit v podstatě libovolného výsledku a jakékoliv referendum zmanipulovat k bezzubosti a nezávaznosti.

Jak vidno, ani referendum není samospasitelné.

Výpalné pro Bakalu


Napjatá situace kolem OKD se vyvinula – očekávatelně.  Místo toho, aby těžební firma platila státu daně a horníkům mzdy a pojištění a důchody, bude stát platit firmě za to, že bude milostivě důl dalších pár let provozovat, a ještě to stát vydává za svůj velký úspěch. Ale jakýpak úspěch? Těžaři si ponechají svoje zisky a Černý Petr zůstane státu, potažmo celé společnosti, jen se problém na těch pár let zamete pod koberec. Úspěch by byl, kdyby firma musela útlum dolu zaplatit z peněz, které jí důl vydělal, místo toho ale nastoupila standardní privatizaci zisků a socializaci ztrát. Ale co jiného, než devótní postoj k investorům, jehož jsme aktuálně svědky například i v kauze Amazonu, by se také dalo od kapitalisty řízeného kapitalistického státu čekat? Těžaři mají silnou vyjednávací pozici a vysoký vydírací potenciál a to jediné, co by mohl stát proti vytunelování Ostravska udělat, si předem v rámci svého ideového zakotvení zakázal. Státu tak nic moc jiného, než placení výpalného těžařům nezbývá. A to je špatně, protože když si firmy zvyknout, že část jejich podnikatelských rizik na sebe nakonec vždy přebere stát, tak už je to nikdo nikdy neodnaučí a kapitalistům na zisku se budeme skládat už jednou provždy všichni, včetně ostatních podnikatelů, kteří tak těžkou okovanou botu nemají.

 

300 volů pro Amazon


Z komentářů i dikce zpráv o oznámení firmy Amazon, že rezignuje na vybudování distribučního skladu v Brně, protože nebyla vyřešena otázka pozemků, jsem nabyl dojmu, že nejlepší by teď bylo, kdyby si prezident republiky oblékl šat kajícníka, vzal několik panen, hřivnu zlata, tři sta tučných volů a vydal se do sídla Amazonu na kolenou odprosit, že jsme tak bezbožně zhrdali požehnáním, které nám v podobě svého distribučního skladu nezištně nabízel; přinejmenším by měl stát dosadit do Brna nucenou správu a odebrat mu samostatnost, se kterou zjevně neumí zacházet, když pro Amazon neudělalo, co mu na očích vidělo.

Střízlivější náhled, že spolu dvě strany prostě jednaly, ale nakonec se nedohodly (což se stává dnes a denně a je to standardní a zdravá interakce dvou ekonomických subjektů), jako by lidem fascinovaným tím, Amazon je investor, vůbec nepřišel na mysl, protože s investorem se nejedná asertivně, ale podbízivě. Asi nejsmutnější je zděšení těchto dobře „amazonizovaných“ lidí nad tím, že existuje něco jako územní plán, tedy veřejná regulace soukromého podnikání (alespoň v teoretické rovině), a že byl v případě Amazonu uplatněn, místo toho, aby byl podle jeho potřeb změněn, nebo prostě ignorován.

Tento dobrovolně přijatý (sic!) submisivní postoj vůči investorům je sice tristní, ale velmi dobře ilustruje, jak kapitalismus funguje, a to jak v rovině praktické, tak v rovině ideové, totiž že suverénem v kapitalismu je kapitál, nikoliv obec. Samozřejmě, že není důvod apriori házet investorům klacky pod nohy, jistě je možné vyjít jim vstříc, ale nesmí to být automatické a je vždy nutno brát do úvahy jak to, jestli jsou nekvalifikovaná pracovní místa přínosem pro společnost, tak externality, které každou podobnou investici nutně provázejí. Deficit sebevědomí, který se vztahu k Amazonu projevuje, je dnešním základem zítřejšího úpadku. Přitom stačí málo – nejednat s investorem z pozice závislého, ale z pozice toho, na kom investor závisí, protože to je on, kde chce využívat naši krajinu a naše lidi. Jinak nás nečeká nic než krysí závod.

Nikoliv dráty kolem republiky, které se dají přelézt, podlézt nebo přestřihnout, ale právě tento mentální komplex závislosti a vděčnosti ve vztahu ke kapitálu je skutečnou nesvobodou a iluze bezpečí a prosperity, kterou kapitalismus nabízí, jsou skutečnou nesvobodou, která svazuje a podmiňuje nejenom naše jednání, ale především naše myšlení.

Konec jedné hry


U nás boduje kapitalista Babiš, na Slovensku zabodoval kapitalista Kiska a stal se rovnou prezidentem, na Ukrajině se kapitalista Porošenko na prezidentskou kandidaturu chystá a Itala Berlusconiho není snad ani třeba připomínat. Kariérní politici ustupují do pozadí a jejich místa zaujímají byznysmani. Politologové spřádají hypotézy o tom, že příčinou je deziluze a ztráta důvěry voličů, politici hovoří o tom, jak voliči hazardují se svým osudem, když se obracejí zády k tradičním politickým stranám a dávají přednost populistům, ale ono je také docela dobře možné, že voliči nejsou ani hloupí, ani zmatení, ani koupení, ani svedení, nýbrž jim jenom došlo, že primárním zdrojem moci jsou v kapitalismu kapitalisté a politici jsou jen drahá dekorace a že stejně budou tancovat, jak kapitalisté pískají, jenom to bez politiků nebude muzika reprodukovaná, ale bude se pískat pěkně naživo. Hra na demokracii, která tak dlouho a dobře sloužila kapitalismu k tomu, aby byl ve srovnání se socialismem konkurenceschopný, pomalu ale jistě končí, protože už není potřeba. Chápe to panstvo, chápou to poddaní, jenom šafáři to pořád nějak nechtějí pochopit.

Umlč bábu


Už jste to slyšeli? Vláda přidá důchodcům v průměru 205 Kč! V průměru, takže někomu víc, ale mnoha ještě méně, než těch 205. Ale i kdyby těch 205 dostali všichni, tak koho to vytrhne? Nebo jinak: pokud někoho vytrhnou, tak je na tom tak špatně, že potřebuje úplně jinou pomoc, než nějakých 205 korunek. To by se ty peníze nutné na směšné zvýšení důchodů opravdu nedaly ve prospěch důchodců využít jinak a lépe, například na stabilizaci zdravotnictví, podporu veřejné dopravy, prevenci kriminality nebo zlepšení sociálních služeb? Asi daly, jenže takhle se může vláda chlubit, že ona na důchodce myslí, že ona jim přidala, a když budou důchodci remcat, tak jim může opáčit: “Dostali jste přidáno? Dostali! Tak co byste ještě chtěli?”

Pozdě Babiše honit


Tak ministr a velkopodnikatel v jedné osobě pan Babiš je prý ve střetu zájmů a mělo by se to řešit rychle a rázně. Samozřejmě, že pan Babiš ve střetu zájmů je – a vždycky v něm byl. To není důsledek vývoje a změny situace, ani objevení se nových, dříve neznámých informací, které na působení pana Babiše vrhají nové světlo. Pan Babiš je pořád v tom samém střetu zájmů, ve kterém byl již před volbami, ve kterých získal silný a nezpochybnitelný mandát, což jinými slovy znamená, že voličům to nevadí a schvalují to. Chtít proto dnes po Babišovy, aby rezignoval, je víceméně totéž, jako volat po revizi výsledků voleb, která bude v rozporu s vůlí voličů. Je to sice blbé, tak trochu trapné, ale tak to prostě je, takové je smlouva mezi státem a voliči a ta by se měla dodržovat a až se bude sjednávat nová, tak by bylo dobré podobné kontroverze řešit před volbami, a ne až po nich, když se ukáže, že dopadly jinak, než by se některým arbitrům líbilo.

Čarodějův učeň


Čarodějův učeň v Národním divadle je baletním zpracováním známé lužickosrbské legendy o Krabatovi (u nás proslavené animovaným filmem Karla Zemana), vyznačující se především mistrně navozenou temnou atmosférou a dobře čitelnou moderní choreografií. Scéna je spíše divadelní, než baletně minimalistická, intenzivně se pracuje se světlem a filmovou projekcí. Rovněž hudba je moderní (taková ta moderní klasika); podle mého laického soudu by takto nějak mohla znít mikrointervalová hudba nebo nějaké ty alikvotní stupnice nebo tak něco, přesně nepoznám co, jenom vím, že Prokofjev ani Čajkovskij to není (je to Zbyněk Matějů, ale mě jde spíš o styl, než o jméno). Každopádně hudba Krabatův příběh ilustruje velmi dobře. Čarodějův učeň v Národním není ani pozérsky vyumělkovaný, ani prvoplánově polopatický, prostě dobré divadlo, kterého by se nemusel bát ani ten, kdo se jinak na balet dívá skrze prsty. Viz též recenze Petra Fishera v HN).