Pád Debalceva


Ač je pád Debalceva dozajista milníkem ve válce na Ukrajině, lze momentálně těžko odhadovat, kam to povede dál. Možná se povstalci pokusí využít výhody a získat zpět Slavjansk a Kramotorsk (což by podle mě byla politická chyba), možná se situace skutečně uklidní, začne platit příměří, bude se jednat a dojde k naplněno dohod z Minsku, možná se Kyjev pokusí přeskupit, dozbrojit a dobýt separatistické regiony zpět. Která varianta je pravděpodobnější a kolik dalších existuje si v tomto okamžiku netroufám odhadovat. Přesto si neodpustím několik spíše heslovitých poznámek:

  • Dobytí Debalceva je stále v intencích „Minsku 2″, porušením dohod by byl až další postup povstalců na Západ (k čemuž doufám nedojde, alespoň ne dříve, než bude zjevné, že jednání o autonomii zkrachovala, přičemž opět doufám, že se obě strany skutečně pokusí dohodnout, a ne že s nadšením ohlásí krach jednání po prvním sporu).
  • Debalcevo si Ukrajinci prohráli především sami svojí vlastní neschopností a výmluvy na ruskou pomoc na tomto fiasku nic nezmění.
  • Západní média důsledně ignorují veškeré indicie toho, že se ukrajinské jednotky (zejména soukromé nacigardy) ve městě dopouštěly válečných zločinů vůči civilnímu obyvatelstvu. Lhostejnost k osudu Rusů tuhle válku začala a lhostejnost k jejich osudu ji může udržet v chodu.
  • Na snímcích ustupujících jednotek nevypadají ukrajinští vojáci vůbec sklesle, naopak vypadají šťastně, že už to mají za sebou (nebo zbědovaně, ale zdá se, že tak zoufale nevybavené je do boje už poslali). Je otázka, nakolik je válečné nadšení Ukrajinců na takové úrovni, jak se to snaží kyjevská vláda prezentovat, nebo jak nám to prezentují naše média.
  • Kyjevská vláda zcela absurdně lže o počtu padlých v Debalcevu. Dvacet dva je prostě nepředstavitelně málo, už jenom ve světle zpráv samotných ukrajinských vojáků z místa. Tato notorická lhavost a neúcta k vlastním lidem je přesně to, proč straním povstalcům a proč považuji současné kyjevské panstvo za neštěstí pro Ukrajinu a Ukrajince.
  • Podle čerstvé zprávy požádal Porošenko o vyslání mírových jednotek EU. Upřímně řečeno, i když je to explicitní posun NATO na východ – a Porošenko to možná i jako výzvu k přímému angažmá NATO myslel – přesto mi to přijde jako poměrně dobré řešení, protože Ukrajinci si už prostě navzájem nevěří.

Chabá naděje na mír, který nikdo nechce


Reálné dopady dohod z Minsku z minulého týdne ani zdaleka neodpovídají mediálnímu pokrytí, jimž se jim dostalo, a nasazení, s jakým je politici vyjednávali. Bohužel se k tomu nedá říct nic víc, než: „To se dalo dalo čekat.“ Dalo se to čekat už podle toho, že pod minskými protokoly nebyl podepsán ani prezident Ukrajiny jakožto jedné ze stran, jíž se týkají, ani představitelé Německa, Francie a Ruska, kteří by je svojí autoritou mohli garantovat. Otázka je, nakolik politici v Minsku skutečně chtěli mír, když nebyli ochotni umazat se odpovědností za dohody, které vyjednali?

Celý příspěvek

Zmatek otce pedagoga


Už tu několikrát byla řeč o škole. A já si čím dál tím častěji kladu otázku, kde končí odpovědnost školy a začíná odpovědnost rodičů za vzdělání děti? Uznávám, že jako rodič se té odpovědnosti nemohu úplně zříct, ale v sedm večer, když přijdu z práce a dítě je zralé tak akorát do postele, prostě nemohu vyrovnat, natožpak nahradit, školu, ve které je dítě šest hodin, navíc vyspalé a svěží. Čí je tedy chyba, když dítě nestačí? Říct, že školy, je alibismus, ale rodič objektivně nemá ty možnosti, co škola, a nemůže dohnat to, co škola nezvládne. Nevím, školy nemám, ale nepřijde mi rozumné veškerý čas, který s dítětem mohu strávit, věnovat učení, navíc v době, když už je dítě objektivně dávno za zenitem svého denního studijního potenciálu. Jak z toho ven, jak se s dítětem učit, něco ho naučit a přitom ho totálně nezhnusit? Snížit nároky, protože už není kde brát, nebo zvýšit učební dávky a pokusit se to zlomit silou? Evidentně je něco špatně, ale co? Je to chyba v systému, v konkrétní škole, v dítěti, ve mě? Dělám jen něco špatně, nebo mám jen přehnané nároky? Má být člověk co se vzdělávání dětí týče spíše fatalista, nebo aktivista?

Nepěkná praxe líbivé teorie


Nakonec to vždycky dopadne přesně tak, jak se dalo čekat. Všiml si toho i Pavel Šplíchal v Superbohatí a my:

Vítězové a poražení posledních pěti let jsou jasní, a nejen v Británii. Politika škrtů snížila životní standard i vyhlídky do budoucna většině lidí, ale superbohatí vyšli z krize nebývale posíleni: Od krachu v roce 2008 byly škrty v rozpočtu 80 miliard liber, stejnou částku dostali bankéři v bonusech. (…) Snížit zdanění pro ty nejbohatší sice nutně znamenalo snížení výdajů na sociální stát, a tedy zvýšení nerovnosti, ale díky daňovým odpustkům pro boháče se mělo bohatství rozlít celou společností. Na tvrdých datech dnes vidíme, že se tak nestalo. Jediné v čem měla Thatcherová naprostou pravdu, bylo očekávané zvýšení nerovnosti. (…) Ideály thatcherismu a reaganismu většině lidí k bohatství nepomohly. Ono totiž jednoduše směrem dolů neprokapává – koncentruje se nahoře. Jedinou funkcí, kterou superbohatí ve Spojeném království mají, tak zůstává optické vylepšování ekonomických ukazatelů. Jejich profit se zahrnuje do průměru, a pokud by se odstěhovali jinam, prosperita země by se opticky zmenšila.

Nechci válku


„Nechci válku!“

Ještě před pár lety by mě nenapadlo něco takového vůbec psát, prostě proto, že to je něco tak samozřejmého, že to není třeba říkat, protože to každý musí vidět stejně. Jak se ukázalo, tak nemusí. Nevím, jestli se svět opravdu tak moc změnil, nebo jestli jsem byl jenom naivní, ale skutečnost je taková, že válka už je opět „pokračováním politiky jinými prostředky“, rovnocennou, a pro některé evidentně i preferovanou a vítanou, alternativou k diplomacii. Už opět se o válce hovoří jako o něčem normálním, asi jako je zvyšování daní nebo chřipková epidemie, a zděšení z války se vytrácí paradoxně s tím, jak se válka blíží k našim hranicím. Místo hledání způsobů, jak se válce vyhnout, se lidé předhánějí v hledání důvodů, proč válčit.

Celý příspěvek

Investice do dětí se vyplatí celé společnosti


Podle některých lidí jsou pro charakter člověka určující geny, určují temperament, inteligenci, chování, etc. a to prý až z 70%-80%. Pokud by to byla pravda, pak by samozřejmě nemělo smysl pokoušet ze změnit člověka změnou podmínek, v nichž žije, protože žádná výchova, vzdělání, podpora, pozitivní diskriminace ani rovné příležitosti mnoho nezmohou proti dominantní roli genů. K čemu boj s chudobou a sociální spravedlnost, když za bídu a kriminalitu nemohou podmínky, ale geny? Chápu, že pro některé lidi je to velmi lákavá představa, protože jim dává důvod, proč nic nedělat, ale má to háček – vědecké studie ukazují pravý opak:

Celý příspěvek

Škola, základ odstupu od života


Z referátu T. Matějčkové o myšlenkách rakouského filozofa Konrada Liessmanna, který polemizuje s konceptem „vzdělanostní společnosti“, která se podle něj vyznačuje pohrdavým přístupem ke skutečnému vzdělání a preferuje výcvik v praktických dovednostech:

Právě škola či vzdělání zažehává reflexi, schopnost kritického odstupu od daného stavu společnosti a posléze i svobodu. Paradoxně právě společnosti vědění nemá pro podobné pojetí vzdělání nejmenší porozumění: vědění platí za hodné výuky pouze tehdy, tepe-li v rytmu doby, a následně považujeme za vzdělání jen takovou výuku, která v učebnách simuluje reálný život, či praxi. Vše ostatní je nepotřebný balast. Normou, jíž se mají podřídit vzdělávací instituce, je chování dětí v jejich volném čase. Naprosto tedy není zohledněno, že je škola – ať základní, střední či vysoká – svébytným prostorem, který má na svěřence vznášet nároky, se kterými se jinde nesetkávají. (…) Neužitečnosti v osnovách nabývají v tomto kontextu nový význam. Žáci a studenti se nemají ve škole učit životu, který nacvičují mimo učebny. Ve škole se mají učit, jak se ze života stáhnout, jak se mu odcizit. Tím překonávají svou omezenost, v níž je chce duch doby uzavřít, neboli se vzdělávají.

Důsledkem potom je, že: „Z takového člověka nezbude nic než uzlíček nervů, který bude hnán od jedné rekvalifikace k druhé.“

Reklamy se nenajíme


Ze sobotních Lidovek:

Ve společnosti existuje stále živá představa, že Čechy a Moravany živila výroba, kterou mohli kontrolovat od počátku procesu do jeho konce. Na představu, že by nás živily dejme tomu informační technologie, reklama a služby si vysoké procento občanů dosud nezvyklo.

Jen jestli ono to není spíš tak, že vysoké procento české populace je zatím ještě intuitivně elementárně příčetné, na rozdíl od postmoderních intelektuálů ze pražského kavárenského skleníku. Lze si snadno představit, že se na reklamě a službách dá dobře vydělat, ale neexistuje způsob, jak by nás mohla živit reklama. Reklamy ani služeb se nenajíme. Živí nás obilí, mléko, maso, v širším slova smyslu domov. Výše uvedená úvaha ovšem krásně ilustruje metropolitní aroganci, podle které hodnoty nevznikají prací, ale vlastnictvím nebo spekulací a dokud budou peníze, tak budou regály v obchodech přetékat zbožím, které nějakým zcela nepodstatným způsobem z těch peněz vzniká. Jenže ono z nich nevzniká, ono se za něj kupuje, což znamená, že musí být někdo, kdo je ochoten prodat a ten někdo musí mít co prodat. Správná úvaha je, jak snížit počet lidí potřebných pro produkci potravin a uvolnit kapacity pro činnosti s vyšší přidanou hodnotou, ale živit nás bude vždy primární produkce. Jestli si zvykneme na to, že nic nevyrábíme a jen přeprodáváme, tak se budeme při první vážnější krizi (věřte mi, že existují vážnější krize, než prasknutí bubliny na burze) moc divit, jak to že nás nikdo nechce živit, protože potom budou potřebovat všichni chleba, ale nikdo reklamu.

Když je málo oleje, tak se olej dolije II


Spolu s tím, jak Kyjevu zase dochází dech a u Delbaceva mele z posledního, v USA sílí chuť vyzbrojit Ukrajinu útočnými zbraněmi. Tomu nelze rozumět jinak, než jako potvrzení toho, že Rusko mělo od počátku pravdu, když tvrdilo, že USA chtějí Ukrajinu zahrnout do své sféry vlivu, a že se při snaze tohoto cíle dosáhnout nebudou USA ohlížet na mrtvé a zraněné, ani na zničené domy a továrny. Když se buduje impérium, na nějakou tu krvavou třísku se nehledí. Místo snahy o příměří otevřená snaha po eskalaci konfliktu. Jenže tento přístup Washingtonu nebude ve svém důsledku znamenat nic jiného, než zelenou pro Moskvu, která už se nebude muset žinýrovat a bude moci rozjet vojentorg na plné obrátky. A tedy další eskalaci konfliktu. A protože ve Washingtonu nemohou být tak hloupí, aby jim to nedošlo, logicky z toho plyne, že právě toho je jejich cílem. A proč? Z tak „ušlechtilých“ pohnutek, jako je hamižnost a touha po moci.

Nesmíme ale přitom zapomínat ani na to, že o dodávkách cepů a sudlic ve Washingtonu určitě nepřemýšlejí, že mají na mysli zbraně mnohem modernější a výkonnější, které je ale zároveň obtížné ovládat a jejich obsluha se musí vycvičit, tedy zbraně, které ukrajinská armáda cvičená v používání zbraní sovětské provenience nebude schopna používat. Co z toho plyne? Že kromě zbraní budou USA muset dodat i personál, který je buď bude přímo používat, nebo v jejich používání bude cvičit Ukrajince. A ať už to bude formou soukromé korporace typu Academi (bývalý Blackwater), nebo servisní organizace z východní Evropy typu Česká republika, Polsko, Litva, v každém případě půjde o přímé zapojení USA do války na Ukrajině, což zpřevodováno přes NATO znamená, že i naše. Můžete se na to dívat zleva zprava, shora zdola, ale pokud jste alespoň elementárně příčetní, nic dobrého na to neuvidíte. Nevím jak vy, ale já nechci ani umírat ani zabíjet jen pro větší slávu Impéria.

Nejlepší je odpustit


Je celkem jedno, jak dluh Řecka vznikl, zda nezodpovědným počínáním Řeků, nebo nezodpovědným či vypočítavým počínáním věřitelů, podstatné je, že existuje a že je tak vysoký, že je prakticky nesplatitelný. Jaký má v takové situaci smysl trvat na jeho splacení? Nekompromisní trvání na jeho splacení povede jedině ke zhoršování situace a dalšímu sociálnímu a hospodářskému úpadku Řecka a tedy k ještě menší schopnosti a ochotě (!) splácet. Neudělali by věřitelé lépe, kdyby se toho, co stejně nemohou nikdy získat, vzdali rovnou a dluh Řecku odpustili? Tím spíše, že ty peníze nikde chybět nebudou, protože ani teď je věřitelé nemají, když je půjčili Řecku. Jediné, co by se změnilo, by byla bilanční suma příslušných účtů, ale pokud mají věřitelé sami někomu platit, stejně budou muset získat prostředky jinde, protože peníze z Řecka prostě nejsou a nebudou. Vymáhat reálně nevymahatelné, nebo dluh odpustit a odepsat je z finančního hlediska prašti jako bouchni, rozdíl je jedině v hledisku etickém. Problém je jedině v tom, že neoliberalismus odpouštět neumí.