Vašku, jsi prase a hovado


Václava Bartušky jsem si celkem vážil, ale s tím je konec. Byla to moje chyba, mělo mě varovat, že pán je demokrat a že od demokrata se cynismu lze nadát spíš, než slušnosti. O čem mluvím? O tom, o čem mluví i mnozí další – v blogosféře Vlk či Merlin, na „vyšší“ úrovni pak Martin Řezanka a pozastavil se nad tím dokonce i rusofób Dolejší – ale o čem se na té nejvyšší úrovni „seriózních“ mínkotvorných médií mlčí a mlčet bude asi i nadále – o Bartuškovu schvalování vražd na Ukrajině, a to včetně upálení (sic!) desítek lidí v Oděse.

Citovat toho pána nebudu, protože nechci ten jeho nenávistný žvást šířit dál, řeknu jen tolik, že nikoliv lidé jako Putin, ale lidé jako Bartuška představují skutečně nebezpečí pro Evropu, protože to, co pan Bartuška řekl, není nic menšího, než první krok na cestě k vyhlazovacím táborům a plynovým komorám.

Ale co je ještě horší, než kecy nějakého „demokrata“, který se neovládl, je to ticho, které po jeho neomluvitelném a neakceptovatelném výroku za hranicí trestného činu (z tohoto směru mu ale v zemi, kde házení vajec na prezidenta není ani přestupek, žádné problémy nehrozí) v oficiální rovině vládne, ta absence jasné distance od pana Bartušky a jeho sankcionalizace ze strany tzv. elit. Ono zřejmě i tady platí, že mlčení znamená souhlas. Že by nakonec tohle byly ta naše nadřazené západní hodnoty?

V kontextu morálního kodexu a světonázoru takových pánů Bartušků pak pověstný i Gottwaldův výrok o tom, že se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii krkem, vyznívá úplně jinak.

USA si musí uvědomit


USA si musí uvědomit, že Írán nebude nečinně přihlížet, pokud je region destabilizován nebo když se někdo podílí na tajných válečných operacích napříč mezinárodními hranicemi a v jiných státech.

Pokud je mi známo, tak íránský ministr zahraniční Mohammad Džavád Zaríf nikdy nic takového neřekl, na rozdíl od svého amerického kolegy Johna Kerryho, který řekl víceméně to samé, jen s jinak dosazenými proměnnými:

Írán si musí uvědomit, že USA nebudou nečinně přihlížet, pokud je region destabilizován nebo když se někdo podílí na tajných válečných operacích napříč mezinárodními hranicemi a v jiných státech.

Přitom stejně jako Zaríf by mohl mluvit i Lavrov nebo Wang I a měli by pravdu, jenom Kerry si to ale může dovolit, aniž by riskoval „ostrou reakci mezinárodního společenství“. A právě absence takové reakce je důvodem, proč je fiktivní výrok Zarífa i skutečný výrok Kerryho pro náš svět tak univerzálně platný a výstižný.

Když se utopí člověk, je to tragédie, když jich utopí tisíc, je to statistika


Když se utopí člověk, je to tragédie, když jich utopí tisíc, je to statistika. A tahle statistika teď dělá vrásky Italům, kteří mají tu smůlu, že ty, kteří se utopí, musí z toho moře lovit, a ti, kteří se neutopí, přistanou u nich. A tak Italové volají zbytek Evropy, aby jim nějak pomohl a ulehčil, ale zbytek Evropy je rád, že nemá moře, a když už má, tak to není moře Středozemní, ale Severní, kde žádní uprchlíci z Afriky v rezavých neckách s ožralým pašerákem u kormidla nejsou. Div že zbytek Evropy Italům nevyčítá, že ty chudáky z moře loví a nutí ho tak koukat na mrtvoly, které vidět nechce, ale když už tam jsou, musí se nad nimi alespoň naoko pohoršovat, i když je mu to vlastně jedno a raději je vidí mrtvé v moři než živé u sebe v uprchlickém táboře.

Celý příspěvek

Malý pražský apartheid


Vytáhla mne včera žena na procházku do pražských Vysočan, že prý jak tam postavili ty nové domy místo továren, že je to tam teď pěkné, lavičky, hřiště pro děti a tak. A tak jsme šli a sluníčko svítilo a tím také to hezké skončilo. Tolik plotů, zamčených branek a cedulí „Soukromý pozemek, nepovolaným vstup zakázán“ na jednom místě jsem snad ještě neviděl. Jestli si myslíte, že prostě půjdete ulicí a někam dojdete, tak v nových ještě lepších Vysočanech daleko nedojdete, protože narazíte na plot. Nemáš klíče? Nemáš nárok! Tady je to jen pro zvané. Připadal jsem jako černoch v bělošské čtvrti, jako Žid při procházce spořádaným árijským městem. Co na tom, že jsem Pražák jak poleno, tady mezi těma náplavama jsem byl najedou občan druhé kategrie, ten bez klíče. A to jsem, prosím pěkně, nechtěl nikomu koukat do kuchyně, nechtěl jsem nikomu lézt do obýváku, chtěl jsem jen jít po ulici, jenže tady už soukromé metastázovalo do veřejného. Ještě bych pochopil plot kolem předzahrádky (byť mi přijde divné a z pohledu urbanismu absurdní, že jsou jen pro ty z přízemí), kolem rodinných domků bývá také, ale tady je ještě předzahrádka kolem předzahrádky, samozřejmě zamčená. Vrcholem všeho ovšem bylo zamčené dětské hřiště vedle veřejné komunikace. A zkuste malému dítěti vysvětlit, že si nesmí jít hrát na hřiště, protože někdo, kdo sice nemá důvod, ale má tu moc, se rozhodl mu v tom zabránit, že někdo s klíčem rozhodl, že ono není dost dobré na to, aby si hrálo na písku s jeho dětmi. Vědomí, že už zase je třeba něco takového dětem vůbec vysvětlovat, je frustrující. A na druhou stranu, co vyroste z dětí žijících od mala v „ghettu“ mezi ploty a zámky, naučené dělit lidi na ty, kteří smějí a kteří nesmějí, a zvyklé na to, že ony jsou ti, kteří smějí? Už dávno nežijeme spolu, dokonce už nežijeme ani vedle sebe – my už žijeme proti sobě.

Past chudoby


Na iDnes vyšel zajímavý (protože ideologicky nepředpojatý, což je dnes v Čechách vzácné) rozhovor se sociologem Danielem Prokopem o roli vzdělávacího systému v reprodukci nerovnosti. Je to sice čtení neradostné, nikoliv však beznadějné, protože když víme, že něco děláme špatně, můžeme se zamyslet nad tím, jak to dělat lépe.

Celý příspěvek

Fiškusovo schéma


Podle této zprávy patří mezi největší věřitele USA patří daňové ráje, ve kterých korporace, včetně těch amerických. parkuji svoje zisky aby nemusely platit daně. Tyto peníze jsou posléze investovány do amerických dluhopisů, které vláda USA vydává, aby nahradila příjmy z výběru daní, a za to inkasují od americké vlády úrok. Nejenom, že se v USA vyhnou placení daní, ale ještě si za to od USA nechají zaplatit. A nejenom v USA, toto je nepochybně globální záležitost. No řekněte, není to geniální? A zcela bezpečné, protože v neoliberálním kapitalismu není něco takového nejenom nelegální, ale ani nemravné. Koneckonců, bylo přece věděcky dokázáno, tak za rozpočtové deficity může přebujelý sociální stát, nezaměstnaní a komunisti. Mě to ale stejně připadá, jako když si okradený půjčuje od zloděje vlastní peníze.

Kdo se bojí pyje?


Jak se tak s dcerou učím vyjmenovaná slova po „p“, tak koukám, že v učebnici nejsou všechna, že jedno chybí. Je tu pytel, pysk i pýřit se, ale pyj chybí! Udělal jsem si letmou rešerši na internetu a s čestnou výjimkou Wikipedie, Pravidel a Základní školy Bohuslavice nad Ohří jako kdyby vyjmenované slovo pyj vůbec neexistovalo. Uznávám, že to možná není nejpoužívanější slovo, ale to není ani čepýření, tak proč chybí zrovna pyj? Protože to je označení pro mužský úd? Ve třetí třídě by děti snad už měly vědět, že holčičky nejsou jako chlapečkové a pohlaví se liší pohlavím. A pokud to nevědí, tak je nejvyšší čas to napravit, a ne před dětmi existenci pyje skrývat. Už jenom proto, aby si nezaneřádili slovník všemi těmi pimprlíky, famfulíky, frantíky a šulínky. Vlasům se také říká vlasy a kolenům kolena, tak proč dělat s pyjem takové štráchy? Beztak je to otázka pár let či spíše měsíců, než svůj slovník obohatí o všechny ty p..i, č….y, k….y, v….y a další z nepřeberné plejády vulgarismů, které si čeština pro označování pohlaví dílem vypěstovala a dílem povypůjčovala. Je to jen spekulace, ale možná, že kdyby děti znaly pyj, nepotřebovaly by č….a? Především ale, pokud je utajování pyje skutečně motivováno jeho úzkou vazbou na sexuální život, tak se jedná o absurdní pokrytectví, protože děti jsou vulgární explicitní sexualitě – pokud se v souvislosti s komerční exploatací sexuality dá o sexualitě ještě vůbec hovořit – vystaveni dnes a denně nejenom v televizi a tisku, ale ve veřejném prostoru obecně, kde se to pohlavními styky a zejména nahým ženským tělem zneužitým v reklamě (viz anticena Sexistické prasátečko) jenom hemží. Přestaňme se pyje bát a vraťme mu místo mezi vyjmenovanými slovy, které mu po právu náleží! Už jenom kvůli vlastní důstojnosti. Děti potřebují vědět, jak říkat tomu, co mají mezi nohama, aniž by se u toho styděly, chichotaly, nebo se naopak cítili jako děsní borci.

Když jde o NATO, musí jít zákony i ústava stranou


Vysílání vojáků do misí odporuje ústavě, zjistili poslanci. Běží to tak už kolik let, ale tentokrát se zákonodárci rozhodli k tomu postavit čelem a změnit – ústavu.  No ano, pokud nějaký zákon nebo dokonce sama ústava překážejí NATO, tak se v horším případě ignorují a v tom lepším změní. Že by se snad měly zákony dodržovat a přehodnotit náš vztah k NATO tak, aby byl v souladu s ústavním pořádkem republiky, to našim poslancům snad ani na mysl nepřišlo.

Celý příspěvek

Podivuhodné cesty Julese Verna


Další v předplacení (tahle archaická formulace ze starých plakátů se mi líbí) Národního divadla bylo velmi zdařilé představení laterny magiky Podivuhodné cesty Julese Verna. Námětem inscenace je natáčení němého filmu na náměty příběhů Julese Verna, do kterého zasáhne i sám spisovatel, jejím těžištěm ovšem není příběh, ale práce se scénou a obrazem. A řeknu vám rovnou, že taková Árie Luny patří rozhodně k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem kdy na divadle viděl.

 Árie Luny z Podivuhodných cest Julese Verna v Národním divadle.

Árie Luny z Podivuhodných cest Julese Verna v Národním divadle.

Celý příspěvek

Otevřený dopis prezidentu Zemanovi


Vážený pane prezidente,

chtěl bych Vás poprosit, pokud to bude jen trošku možné, nenechte se ani zastrašit ani zkorumpovat, a do té Moskvy na oslavy vítězství nad nacismem jeďte. Je to důležité zejména dnes, kdy vidíme snahy o revizi příčin a výsledků druhé světové války a tón veřejné debaty udávají lidé, kteří by se při snaze o dosažení svých cílů – nebo lépe řečeno cílů, které za své považují – neštítili ani války v jakékoliv její podobně. Jeďte do Moskvy jako vyslanec těch, kteří ještě znají stud a lidskost a nechtějí pro své vlastní pohodlí a bezpečí lhát.

Pokud by se snad vláda České republiky pokusila Vaši cestu nějakým administrativním úskokem překazit, například odmítnutím jejího financování, jsem připraven – a jistě teď nemluvím jen za sebe – Vám na ni přispět. Nikoliv proto, že bych Vás považoval za potřebného, ale jako čin občanské neposlušnosti.

V úctě váš volič