Nejlepší je odpustit


Je celkem jedno, jak dluh Řecka vznikl, zda nezodpovědným počínáním Řeků, nebo nezodpovědným či vypočítavým počínáním věřitelů, podstatné je, že existuje a že je tak vysoký, že je prakticky nesplatitelný. Jaký má v takové situaci smysl trvat na jeho splacení? Nekompromisní trvání na jeho splacení povede jedině ke zhoršování situace a dalšímu sociálnímu a hospodářskému úpadku Řecka a tedy k ještě menší schopnosti a ochotě (!) splácet. Neudělali by věřitelé lépe, kdyby se toho, co stejně nemohou nikdy získat, vzdali rovnou a dluh Řecku odpustili? Tím spíše, že ty peníze nikde chybět nebudou, protože ani teď je věřitelé nemají, když je půjčili Řecku. Jediné, co by se změnilo, by byla bilanční suma příslušných účtů, ale pokud mají věřitelé sami někomu platit, stejně budou muset získat prostředky jinde, protože peníze z Řecka prostě nejsou a nebudou. Vymáhat reálně nevymahatelné, nebo dluh odpustit a odepsat je z finančního hlediska prašti jako bouchni, rozdíl je jedině v hledisku etickém. Problém je jedině v tom, že neoliberalismus odpouštět neumí.

Zprávy z fronty


Přes půl roku bušil Kyjev do Donbasu jak hluchý do vrat, přes půl roku odmítal jednat a chtěl rozhodnout ve svůj prospěch silou, přes půl roku přitom ničil obytné čtvrti a zabíjel civilisty včetně dětí. Přes půl roku to bylo v pořádku, přes půl roku tím nikdo nebyl ani otřesen, ani znechucen, přes půl roku byli mrtví civilisté jen kolaterální ztráty, přes půl roku za jejich smrt mohli obránci, kteří odmítli vydat město bez boje útočníkům. Pak se situace na frontě otočila, teď je Kyjev pod tlakem a aktivitu převzali povstalci a najednou je všechno jinak. Neústupnost už není ctnost, neochota jednat s nepřítelem je rázem důkazem zavrženíhodných pohnutek, rakety dopadající na obydlené čtvrti jsou najednou aktem hraničícím s válečným zločinem a svět je zabitými civilisty náhle otřesen. Škoda, že až teď, protože kdyby s sebou nechal otřást již před půl rokem, nemusel nikdo umírat ani včera v Doněcku, ani dnes v Mariupolu. Jenže svět si vybírá, jaký status přizná čímu utrpení, kdo bude mít nárok na účast a na podporu a pro koho zbude jenom chlívek ve statistickém výkazu. Jaký pádnější důkaz toho, že pokrytectví zabíjí, byste ještě mohli chtít, než dvojí metr na ukrajinský konflikt? Takže, prosím vás, až se vás teď budou snažit dojmout utrpením civilistů, až vás teď budou mobilizovat proti zlu z Ruska, mějte na paměti, že to je především propaganda, že vlastní vinu nelze smýt obviňování druhých, jen překřičet.

Svíčka proti TTIPu


Strašili nás Řeckem a budou nás s ním strašit znova. Budou nás strašit Španělskem. Strašili, straší a budou nás strašit Ruskem, islámem, odbory, daněmi, sociálním státem… téměř vším, co si dovedete představit, jen o jednom, čeho bychom se měli skutečně bát, protože to ohrožuje naše svobody a hodnoty, na které jsme si tak zvykli a považujeme je za samozřejmé, že si jich už ani nevážíme, se téměř mlčí, a když už nějaké to slovo probleskne, namlouvají nám – a někteří tomu rádi a oddaně věří, to si zase nenalhávejme, že ne – že až to přijde, přijdou s tím jen samá pozitiva a sociální jistoty a pokud nenastane ráj na Zemi do dvou dnů, tak do roka určitě. Slibují, pěkně zpívají, ale tají, tají, tají. Co? Přece tzv. Transatlantické partnerství pro obchod a investice mezi USA a EU, zkráceně TTIP,

Celý příspěvek

Soumrak banánů svobody a demokracie


Z eseje Miroslava Balaštíka Banány přestaly být symbolem:

Zjednodušeně řečeno: hodnotou pro novou generaci není, že může volit, cestovat a svobodně mluvit; hodnotu definuje až to, koho volí, proč cestuje a co říká. (…) Hesla (…) jimiž se mladá generace občas ohání, a při nichž nám vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale nelze interpretovat ve významech odpovídajících naší zkušenosti. (…) Za čtvrt století zde zkrátka vyrostla generace, která nesdílí naši zkušenost a pro niž, obrazně řečeno, banán není symbolem ekonomické prosperity, demokracie a svobody, ale pouze ovocem.

Co je možné, není nutné


Jen poznámka na okraj kulminující debaty o svobodě slova, která propukla po vystřílení redakce jednoho drzého časopisu (oslavovaný šéfredaktor byl podle všeho komunista jak poleno a na pohřbu mu hráli Internacionálu, to jen tak na okraj, aby bylo vidět, že ani propagandisté to nemají vždy lehké): poměřovat svobodu slova možností posmívat a nemožností objektu se účinně bránit je sice možné, ale není to dvakrát vypovídající, zejména v situaci, kdy objekt té srandy není subjektem moci. Mnohem přesnější by bylo měřit v podmínkách Evropy svobodu slova možností smát se katolické církvi, židům, demokracii či kapitalismu a (ne)možností těchto hus se bránit. Ale k věci… omezovat svobodu slova jenom proto, aby nebyl uražen něčí jemnocit, pošlapány něčí bábovičky či dotčeno něčí tabu, je hloupé a nebezpečné. Svoboda slova by měla být co nejširší, klidně neomezená, ale sami mluvčí by si měli neuhlídat, aby nesklouzávali k jejím okrajům a neříkali něco, co druhé se druhých jenom dotýká, ale nic nového neříká. Říct by mělo být možné vše, ale ne vše je nutné vyslovit. A už vůbec není třeba to řvát.

Kde je Írán?


Kde je vlastně Írán? Kampak se nám ten čerchmant poděl? Nemyslím na mapě, tam je pořád tam, kde je už tisíce let od dob Persie, myslím v médiích. Určitě si pamatujete, není to přece tak dlouho, co byl Írán jako strašlivý přízrak v médiích snad každý den, každý den nám líčili, jak se na nás ta krvelačná bestie hodlá vrhnout a jak Írán vyhrožuje, že nás zničí, Izrael dvakrát denně, USA třikrát do týdne a nás ostatní alespoň jednou za měsíc, k čemuž mu měli dopomoci jakési superrakety, který už už startovali a jestli nebude válka proti Zlu (rozuměj Íránu), nebo alespoň radar v Brdech, tak i odstartují. Válka není, radar není, nejsou ani ty rakety a není ani ten Írán. Zmizel, jako kdyby nikdy ani neexistoval, občas se někde mihne, ale už to není ten monstrózní nepřítel, se kterým se musíme co nejdříve pustit do krutého a krvavého křížku. Proč ta změna, co se stalo? Změnila se realita, nebo zadání pro média?

Tohle násilí, tahle svoboda


V novinách na úvodní straně samozřejmě komentář k teroristickému útoku ve Francii, ve kterém mi zrak sám od sebe padl – nebo si ho snad přitáhla? – na větu: „Ale také sjednotit většinu civilizovaného svět v odporu k násilí a obraně svobody slova.“ Civilizovaný svět, to nemůže být nikdo jiný, než my, takhle mi sami sebe přece vidíme, ale jakému násilí že to chceme odporovat? My, kteří jsme dali světu dvě světové války a koncentrační tábory, my, kteří považujeme mučení za přiměřený a efektivní způsob vyšetřování, my, kteří jsme vedli války v Iráku a Afghánistánu a bombardovali Libyi, my, kteří institucionalizované ekonomické násilí považujeme za nepřekonatelný vrchol civilizace, my, kteří diktujeme, intervenujeme, sankcionujeme a kolonizujeme? Ale vždyť je to jasné: chceme odporovat tomu násilí, kterého se někdo dopustí na nás. Z toho je také jasné, proč se má sjednotit většina civilizovaného světa, a ne celý: ten, proti komu chceme násilí použít my, musí zůstat venku.

Příjem práci neodměňuje, ale umožňuje


Výtah z rozhovoru s Götze Wolfgangem Wernerem, zakladatelem drogistického řetězce DM, na téma nepodmíněný základní příjem, jinak též všeobecný základní příjem či občanská renta. Jak se ukazuje, naším největším nepřítelem při řešení společenských problémů není ekonomicky fundament, ale naše zabedněnost, neschopnost myšlenku opustit a lpění na na současných selhávajících paradigmatech.

Celý příspěvek

Žili, byli, písně pěli, s rýmama to neuměli


Snad géniové zodiakální, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti mě, že aniž bych po tom toužil, už jsem třikrát viděl novou českou pohádku Tři bratři (2014). Sice ani jednou pořádně, ale dohromady to nějakých 80% dá a já pevně doufám, že těch zbývajících 20% už neuvidím. Mějte si mě za cynika, ale mě takhle sluníčková slátanina za srdce nechytla.

Celý příspěvek